Článek
Muž, který spojoval svět divadla, filmu a prvotřídního jazzu, zanechal v české kultuře stopu, jež nevyprchala ani desítky let po jeho předčasném odchodu.
Dědeček utekl před bolševiky
Eugen, přáteli přezdívaný Stavjaňa, se narodil 9. října 1937 v Praze. Jeho rodina pocházela z Ruska. Dědeček byl carským důstojníkem a utekl před bolševiky. „Na mě si dejte pozor a nevěřte mi, já jsem původem Asiat,“ žertoval na toto téma často sám herec. Ve vojenské kariéře svého předka ovšem rozhodně pokračovat nechtěl. Nelákali jej uniformy, zato múzy jej měly již od dětství ve své moci. Byl multitalentovaný muzikant. Odmalička hrál na kytaru, klavír, klarinet i saxofon. Konzervatoř se tak pro něj stala jasnou volbou. Studoval hru na saxofon a po absolutoriu v roce 1958 se přihlásil na DAMU. U talentových zkoušek však pohořel a nezbývalo mu nic jiného, než se poohlédnout po nějakém angažmá. Jeho prvním zaměstnavatelem se stalo Divadlo Rokoko, kde jako klarinetista a saxofonista působil až do roku 1964. Odsud jeho kroky zamířily do divadla Semafor, kde se stal saxofonistou v orchestru Ferdinanda Havlíka. Jen u hudby dlouho nezůstal a ztvárnil tu i spoustu malých rolí. Měl velmi výrazný zjev i hlas. Uplatnil se tedy jako epizodkář v semaforských hrách jako Benefice, Hrobník a žalářník, Tak co, pane barone, Básnící a sedláci či Čarodějky. Souboru zůstal věrný až do své předčasné smrti a ve zdejším kolektivu byl velmi oblíben. S láskou na něj dodnes vzpomíná Jitka Molavcová, kterou naučil hrát na saxofon.
Náhrobní umělec z filmu Vesničko má středisková i tatínek z Návštěvníků
Hudba ale nebyla jediným uměním, v němž Jegorov vynikal. Byl také talentovaným malířem a postupem času pronikl i do světa kinematografie. Začínal jako člen komparzu. Později se propracoval k menším až středním úlohám. Jako vězeň s klarinetem se objevil ve filmu Přežil jsem svou smrt, dále se pak představil jako voják saxofonista ve snímku Kdyby tisíc klarinetů, saxofonista ve Skřiváncích na niti, zbrojnoš v Noci na Karlštejně, rekreant Novák v komedii Homolka a Tobolka, hajný ve filmu Na samotě u lesa či drogista ve Slavnostech sněženek.
Do povědomí diváků se nakonec dostal především díky filmu Vesničko má středisková. Jeho hrobník Fanouš Brož je patrně již navždy spojen s pivem ze sedmého schodu. „Tak jsem slyšel Karle, že jsi tomu Pražákovi načechral pilíř..,“ je pak jen jedna z mnoha hlášek, kterou coby náhrobní umělec ve filmu pronese.
Úplně naposledy se Eugen Jegorov před filmovou kameru postavil v roce 1992 ve filmu Kačenka a zase ta strašidla. Spolupracoval ale rovněž s rozhlasem a televizí. Objevil se v seriálech Byli jednou dva písaři, Arabela, Lucie, postrach ulice, Návštěvníci, Panoptikum města pražského, Dobrodružství kriminalistiky či Hříchy pro pátera Knoxe.
Osudným se mu stal nákup
Eugen Jegorov byl známý jako člověk, který nezkazil žádnou legraci. Ba naopak! Byl to pověstný vtipálek a recesista, který svými kousky bavil snad celou Prahu. Jednou kupříkladu přes celé město přestěhoval piano a postavil jej jednomu ze svých kamarádů pod okno. Ten se pak ráno nestačil divit.
Miloval umění, recesi, manželku Marii a také automobily, dokonce jeden čas jezdil i závody. Na konci života Jegorov sváděl boj s alkoholem, kvůli čemuž si musel na nějakou dobu dát v divadle pauzu. Nastoupil na léčení, když se z léčebny vrátil, už to ale prý nebyl starý Eugen. Byl posmutnělý, z někdejšího bonvivána zbyl již jen jeho vlastní stín. Nikdo z jeho okolí v tu chvíli ale netušil, že konec se blíží.
Dne 28. prosince 1992 usedl Jegorov za volant svého automobilu, aby manželce dovezl nákup. Během jízdy dostal masivní infarkt. Stačil ještě zastavit u kraje cesty, vystoupit z vozu již nedokázal. Zemřel za volantem. Bylo mu pouhých padesát pět let. Místo svého posledního odpočinku nalezl na pražských Olšanských hřbitovech. Přestože odešel příliš brzy, v paměti diváků zůstává dál – jako nezaměnitelný chlapík se saxofonem, jehož přítomnost na obrazovce vždy znamenala záruku poctivého humoru a člověčenství.
Zdroje:
