Článek
Mezi nimi výjimečně zářil muž s ušlechtilými rysy, podmanivým hlasem a nepřehlédnutelným šarmem – Jacques Toja. Ačkoliv ho filmoví diváci po celém světě milují především jako srdnatého Aramise z Tří mušketýrů nebo jako majestátního krále Ludvíka XIV. z populární série o Angelice, jeho srdce bilo především pro divadlo.
K divadlu ho přivedl dědeček
Jacques Toja se narodil 1. září roku 1929 na slunném jihu Francie, v Nice, do rodiny obchodníka. Jeho dětství bylo protkáno vyprávěním příběhů jeho dědečka, který miloval divadlo. „Zbožňoval ho. Každý večer mi svým vlastním způsobem vyprávěl o tragédiích, na které chodil,“ vzpomínal v dospělosti Toja.
Dědečkova vášeň probudila zájem o tento druh umění i něj samotného. Když v roce 1947 dokončil střední školu, Francie prožívala těžký rok poznamenaný mezinárodním a sociálním napětím. V tomto klimatu úsporných opatření se Jacques rozhodl pro studium práv a zároveň se vyučil autorizovaným účetním. Naštěstí měl přes den stále dostatek volného času a připravoval se na přijímací zkoušky na konzervatoř v Nice. O dva roky později tam vyhrál první cenu a jeho velmi chápaví rodiče souhlasili, že ho pustí do Paříže, aby se pokusil o přijetí na Národní konzervatoř dramatického umění. Uspěl a ocitl se tak mezi spolužáky jako byli Jean-Paul Belmondo, Annie Girardot a Bruno Crémer. Po promoci v roce 1953 byl okamžitě najat divadlem Comédie-Française, kde oficiálně debutoval v Lazebníkovi sevillském v roli hraběte Almavivy. „Kdyby mě v té době požádali, abych podepsal smlouvu, která by mě zavazovala na celý život, udělal bych to bez váhání. Všichni mladí herci by reagovali stejně, což je dnes naprosto nepředstavitelné.“
Comédie-Française
V roce 1957 však odešel, aby se připojil ke slavné rumunsko-francouzské herečce Elviře Popesco, s níž na menších pařížských scénách odehrál přes sedm set představení hry Andrého Roussina La Mamma. Navzdory obrovskému úspěchu se mu začalo stýskat. Nelitoval skvělé zkušenosti po boku divadelní hvězdy, ale chyběla mu rozmanitost rolí, možnost ztvárnění postav různých charakterů. „Uvědomuji si, že nejsem stvořený k tomu, abych hrál stejnou hru stokrát,“ řekl k této své životní epizodě. Naštěstí k němu Comédie-Française nezahořkla, v květnu roku 1959 mu obnovila smlouvu a o rok později jej přijala do svých řad jako řádného člena. Toja během svého působení na této scéně oblékl na sto třicet kostýmů.
Od okamžiku svého návratu do Comédie-Française se začal zajímat o administrativu. Stal se členem správní rady a v letech 1979 až 1983 byl dokonce generálním ředitelem divadla. Za jeho vedení se uváděly zapomenuté hry velkých klasiků, dával prostor současným hrám a mladým dramatikům, zval zahraniční režiséry a divadlo zpřístupnil i těm, kteří neměli předplatné. Po odchodu z funkce si založil svou vlastní nadaci věnovanou na podporu mladých umělců a souborů, městských divadel, a hlavně tvorbě současných dramatiků. Věnoval se divadelní režii a příležitostně hrál na scénách spřízněných divadel. V roce 1984 se stal čestným členem souboru Comédie-Française.
Nezapomenutelný Král Slunce
Svůj filmový debut si odbyl v roce 1955 jako Philippe Delaunay v historickém dramatu La Tour de Nesle. Do širšího diváckého povědomí jej dostalo ale až filmové zpracování Třech mušketýrů z roku 1961, kde hrál Aramise. V témže roce ztvárnil ještě menší roli v dobrodružném filmu Kapitán Fracasse. Jeho nejikoničtější rolí se stal král Ludvík XIV. ze třech dílů série o Angelice. S představitelkou hlavní role, Michèle Mercier, jej pojilo přátelství a během natáčení jí velmi pomáhal.
Později se soustředil na práci v televizi, kde natočil řadu inscenací. U nás jsme ho mohli vidět v detektivním seriálu Navarro. Na filmovém plátně se objevil již pouze ve filmu Aujourd'hui peut-ętre z roku 1991, kde ztvárnil postavu Jeana-Françoise.
Svedla jej Lolitka?
Svůj soukromý život si Toja přísně střežil, o ženách svého života nemluvil. Navzdory tomu se ani on nevyhnul bulváru. V roce 2015 vydala známá francouzská spisovatelka a producentka Nathalie Rheims svůj autobiografický román Place Colette. Vypráví, jak byla od svých devíti let po tři roky upoutána v sádrovém krunýři na lůžko, kvůli chybné diagnóze. Četla klasickou literaturu, která v ní podnítila zájem o divadlo. Po odhalení pravé příčiny jejího stavu prodělala operaci a ve třinácti letech se vrátila do života. Začala se pohybovat okolo Comédie-Française a přilehlého náměstí Place Colette. A právě tady se setkala s o třicet let starším hercem slavného souboru a zamilovala se do něj. Použila nespočet lstí, aby ho chytila, a nalákala ho do své pasti. Byla to Lolita, tak trochu predátorka.
Píše, že nebyla obětí staršího Pierra, jak muži ve své knize říká, ale on její. Podlehl jejímu kouzlu a po dobu pěti let se stal jejím milencem. Nathalie díky němu poznala tělesnou i divadelní vášeň a vyzrála v ženu. Herec jí pomohl překonat bolestivé vzpomínky na léta utrpení. Na konci knihy poslala svému dávnému milému polibek na rozloučení. Měl totiž být již dvacet let po smrti. Okamžitě po vydání románu se začalo spekulovat, kdo onen tajemný Pierre byl. To málo, co v spisovatelka prozradila, poukazovalo na Toju, ona to ale niky nepotvrdila.
Samotný Jacques Toja se ke kauze vyjádřit už nemohl. Skutečně byl v době vzniku románu již dvacet let mrtvý. Zemřel následkem rakoviny plic 23. března 1996. Bylo mu šedesát šest let. S nemocí bojoval dlouhých šest let. „Uměl před námi skrývat své utrpení s odvahou a důstojností. Odcházel s lehkým úsměvem těch, kteří v ostatních nutí věřit, že život je jen radostná a bezstarostná cesta a že potěšení z dávání a předstírání štěstí je nejlepší maskou pro komedii,“ vzpomínali jeho známí.
Jacques Toja nyní odpočívá na hřbitově v Nice, nedaleko náměstí, které nyní nese jeho jméno, na rohu Monoprix, poblíž Place Garibaldi.
Zdroje:
