Článek
Marina Vlady se narodila 10. května 1938 jako Marina Catherine de Poliakoff-Baidarov ve francouzském městě Clichy, nedaleko Paříže, do rodiny ruských emigrantů. Jejím otcem byl operní pěvec Vladimir Poliakoff-Baidarov, matka Militza Envald působila jako tanečnice. Otec odešel z Ruska a v roce 1915 narukoval do francouzské armády, po válce se rozhodl ve Francii zůstat. S manželkou Militzou, která rodnou zemi opustila po revoluci, se seznámil v Bělehradě.
V znamená Vítězství
Marina byla nejmladší ze čtyř dcer, které se všechny prosadily ve filmu a dostaly přezdívku „sestry Poliakoffovy“. Olga, známá jako Olga Varen, byla herečkou a televizní režisérkou. Étiennette nebo také Tatiana, známá jako Odile Versois, byla herečkou. Militza, známá jako Hélène Vallier, se rovněž prosadila jako herečka. Také Marina zvolila pseudonym na V, tedy Vlady. Ono společné počáteční V mělo odpovídat slovu Victory.
Snad to naznačovalo, že sestry dokázaly zvítězit nad osudem. Jejich dětství mělo k ideálu daleko. Rodina Poliakoffových se nacházela v obtížné ekonomické situaci. Vladimir se ve Francii uchytil jen jako dělník v továrně. Neztrácel však optimismus. Často říkával: „No, mám bílou košili, mám dcery, střechu nad hlavou, všechno je v pořádku!“ Dívky se navzdory chudým poměrům dokázaly prosadit. Marina se původně po matčině vzoru věnovala tanci a měla se stát slavnou primabalerínou, tančila na jevišti pařížské Opery a také dabovala dětské herce v zahraničních filmech. Stejně jako její starší sestry však již od nejútlejšího věku projevovala herecké nadání. To nakonec předurčilo její další směřování.
Marina Vlady po boku Mastroianniho
Před kameru se poprvé postavila ve svých jedenácti letech v dramatu Letní bouřka, kde ztvárnila menší úlohu po boku svých sester Odile a Olgy. Její tvář se objevila na obálce časopisu La Vie catholique illustrée s otázkou, zda se z ní stane nová hvězda. Její slovanský půvab neunikl italským filmařům, díky nimž začala točit v Itálii. Se sestrou Olgou si zahrála například po boku Marcella Mastroianniho v italském filmu Dny lásky. Průlom v její kariéře přinesl film Před potopou, který v roce 1954 zabodoval v mezinárodním měřítku.
Robert ji vedl, dlouho sní ale nezůstal
Jediným filmem, v němž se sešla kompletní sestava sester Poliakoffových, bylo kriminální drama Sophie a zločin z roku 1955. Ve stejném roce Marina obhájila svou hvězdnou pozici díky roli v koprodukčním snímku Plavá čarodějnice. Tento rok pro ni byl významným ještě z jednoho důvodu. V prosinci se provdala za Roberta Hosseina. Bylo jí pouhých sedmnáct let a starší manžel tak výrazně ovlivnil její herecké směřování. Obsadil ji do několika svých filmů, které se však nesetkaly s příliš kladnými recenzemi. Přesto manželé patřili k nejsledovanějším párům francouzské kinematografie padesátých let. Narodili se jim dva synové, Igor a Pierre, manželství však nevydrželo a po rozvodu v roce 1959 se jejich cesty rozešly i profesně.
Marina v roce 1960
V roce 1963 se Marina provdala podruhé. Jejím vyvoleným se tentokráte stal válečný letec Jean-Claude Brouillet. Dala mu syna Vladimira. Mezitím nadále excelovala na stříbrném plátně. U nás ji do povědomí diváků dostala především titulní role v historickém snímku Kněžna de Clèves. Historické drama v režii Jeana Delannoye vzniklo podle slavného románu Madame de La Fayette a nabídlo Marině Vlady jednu z jejích nejvýraznějších rolí. Příběh zasazený do prostředí francouzského královského dvora šestnáctého století stojí na vnitřním konfliktu ženy, která musí volit mezi vášní a loajalitou. Marina se před kamerou ocitla po boku Jeana Maraise a vznikl tak výjimečný snímek, jenž dodnes obstojí jako nadčasové drama o lásce a cti.
S Robertem už točit nechtěla
Úspěch slavila herečka i díky italskému filmu Včelí královna, za nějž byla oceněna jako nejlepší herečka na festivalu v Cannes a získala i nominaci na Zlatý glóbus v USA. A byla to právě Marina, kdo se měl stát filmovou Angelikou. Herečka bohužel nabídku odmítla, nechtěla spolupracovat se svým bývalým manželem, Robertem Hosseinem, jenž ztvárnil Joffreye. Role nakonec připadla Michèle Mercier a stala se ikonickou, přesto dodnes filmoví historici spekulují, jak by celá série vypadala s Marinou Vlady v hlavní roli.
Marina Vlady v roce 1965
V roce 1966 se Marině rozpadlo i druhé manželství. O čtyři roky později se potřetí provdala za slavného sovětského zpěváka, básníka a aktivistu Vladimira Vysockého. Jejich vztah byl intenzivní, komplikovaný a hluboce ovlivnil její život i kariéru. Marina kvůli němu deset let žila v Sovětském svazu. Natáčení omezila a do Francie se za pracovními účely vracela jen sporadicky. Natočila mimo jiné historický film Slavnost začíná nebo komedii Čtyři na kanapi. Věnovala se i zpěvu a sólově nazpívala kupříkladu Vysockého písně i ruské lidovky.
Po Vysockého náhlém úmrtí v roce 1980 se vrátila zpět do Francie. Žádnou velkou roli již nezískala. Postupně se přesunula od filmu k literatuře a společenskému angažmá. Napsala řadu knih, otevřeně se hlásila k feministickým a levicovým postojům a pečovala o Vysockého odkaz.
Herečka v roce 2023
Dlouhá léta žila žila s profesorem Léonem Schwartzenbergem, onkologem rumunského původu. I tento vztah skončil partnerovou smrtí. V letošním roce se vrátila před kameru v dokumentu o Vysockém.
Zdroje:
