Článek
Krejčík se narodil 26. června 1918 v Praze. Vyrůstal s matkou, babičkou a nevlastním otcem, psychiatrem. Původně chtěl být pilotem, vykonal dokonce zkoušky do vojenské letecké školy v Prostějově. Po maturitě na reálce se nakonec rozhodl studovat techniku na ČVUT. Po dvou letech studia nacisté vysoké školy zavřeli a Krejčíkovi nezbylo nic jiného, než se zapojit do pracovního procesu. Za okupace působil u soukromé firmy a posléze jako statista v barrandovských ateliérech, což ho uchránilo před totálním nasazením. Film mu učaroval, začal studovat teorii filmového umění a rozhodl se věnovat režii. Zprvu natáčel různé kulturní a dokumentární krátkometrážní snímky u různých soukromých výroben. Jako režisér celovečerního hraného filmu debutoval v roce 1947 snímkem Týden v tichém domě na motivy povídek Jana Nerudy.
S Werichem si nesedli
V padesátých letech se spolu s Werichem podílel na scénáři a přípravě filmu Císařův pekař a pekařův císař, který měl původně i režírovat. Mezi ním a Werichem však od počátku docházelo ke konfliktům. Werich byl nejen spoluautorem scénáře a hercem ústřední dvojrole, ale zároveň i a vedoucím tvůrčího kolektivu, tedy v podstatě producentem filmu. Když s ním Krejčík potřeboval něco prodiskutovat, Werich byl mrzutý a vulgárně mu odpověděl: „Krejčíku, to jsou prkotiny, na to se vyser. To já projednám s generálním ředitelem.“ Co poté skutečně dojednal, se režisér nikdy nedozvěděl. Neshod vznikla celá řada. Krejčík chtěl, aby Werich hrál méně teatrálně, ten se však bál, že bez toho nebude film vtipný. Režisérovi vadilo i to, že Werich měl na jeho vkus příliš rozvolněnou morálku a zdálo se, že více než práce na filmu jej zajímají vnadné manekýnky v úlohách dvorních dam. Po večerech si neodpustil bujaré večírky a ráno se před kameru dostavoval nevyspalý a s opuchlým obličejem.
Werich Krejčíka rozhodně nešetřil. Během natáčení koupelové scény do něj svým břichem strčil tak, že režisér zbledl, vyhrkli mu slzy a odešel z ateliéru. Jindy mu přede všemi řekl: „Jste tak blbej, že ani nemůžete pochopit, jak jste vlastně blbej.“ Vše nakonec vyústilo v to, že režie se namísto Krejčíka chopil Martin Frič. Došlo tak i k přeobsazení některých rolí. Krejčík se později o této své životní epizodě vyjádřil: „No hlavně že mně to uchránilo od těch zhovadilých lopatáren, co na mne vydíral režisér Vávra.“
Zlatá šedesátá
Režijního vrcholu dosáhl Krejčík v šedesátých letech. Hned na jejich počátku natočil drama Vyšší princip. Povídka z období Heydrichiády ho zaujala již v roce 1945, hned poté, jak byla publikovaná v novinách. Filmový scénář vznikal postupně patnáct let a byl třikrát přepsán. Nakonec Krejčík přizval ke spolupráci také autora povídky, Jana Drdu. Společně se jim podařilo dílo dokončit.
Do období druhé světové války bylo zařazeno i drama Polnočná omša, které se odehrávalo na Slovensku, a na Slovensku a s převážně slovenskými herci bylo také natočeno. Objevili se zde i někteří herci, s nimž Krejčík spolupracoval na Vyšším principu. Ivan Mistrík, představitel popraveného studenta Ryšánka, si zopakoval svoji tragickou roli, tentokráte coby partyzán. A do uniformy německého důstojníka se oblékl herec Hannjo Hasse, velitel gestapa z předchozího filmu.
Krejčík se nezaměřoval jen na dramata. V roce 1964 se pustil do povídkového filmu Čintamani & podvodník. Předlohou mu byl tentokráte Čapek. Ke vzniku této komedie se váže jedna z historek, které dokreslují jeho povahu. Při natáčení scén z nádraží si Krejčík nechal přinést megafon, aby přeřval vlaky. Megafon byl ale poruchový a jeho pokyny byly slyšet jen částečně. To ho rozčílilo a praštil megafonem o zem. Rekvizitář, který stál hned vedle, po něm skočil a narazil si o jeho hranu ret. Krejčík skončil u lidového soudu, protože byl obžalován z „brutálního napadení“ rekvizitáře. Byl odsouzen k veřejné důtce.
Povaha mu škodila
V šedesátých letech Krejčík natočil ještě hořkou komedii Svatba jako řemen nebo komedii Pension pro svobodné pány. V sedmdesátých letech režíroval především životopisný film Božská Ema o životě významné české operní zpěvačky Emy Destinnové. Naposledy se filmové režie chopil v roce 1984 během realizace filmu Prodavač humoru. I když žil dalších dvacet let, jeho režijní filmová kariéra skončila. Film o Boženě Němcové, který plánoval již od padesátých let, nikdy nerealizoval.
Kvůli své složité povaze měl s vedoucími filmovými činovníky řadu neshod, byla mu omezována práce a musel se několikrát jako režisér odmlčet. Na jednu stranu byl znám svou precizností, dokonalou promyšleností filmového díla, dobře připravenými scénáři a pověstným smyslem pro humor. Naopak mu bývala vyčítána jeho despotická, cholerická povaha, vysoké nároky a velká výbušnost. Proslulé byly například historky, že neváhal řvát a mlátit herce.
O jeho pověstné prchlivosti kolovala řada legend. Jiří Sovák vzpomínal, že „byl jako malé dítě. Jeho paní doma uplatňovala metodu, že si nechala udělat zvukotěsný špajz a tam vždycky utíkala. Jeho dcery totiž byly po něm, takže občas vypukla řežba. A paní se ve špajzu zavírala, když bylo zle. Tam pletla, jídla měla dost a prožila tam značnou část svého života. S Krejčíkem asi nešlo lehko vyjít. Nezbývalo než mít někde nablízku zvukotěsnou skrýš. Vyprávělo se, že když prý s dcerkami strojil vánoční stromeček, tak dlouho jim radil, kam mají co zavěsit, až popadly pánev připravenou na smažení řízků a hnaly ho před sebou až ven z domu… A on pak chodil zasněženým městem jako sirota - a hleděl do oken, kde se rozdávaly vánoční nadílky. … Ovšem umělec je to velikej - a mám pro něj slabost. … Měl i roztomilé momenty, kdy byl zase dojemný. Já ho viděl i komicky, jak furt zuřil, jak se pral, řádil na place, házel předměty, řval: ‚Co sem lezete?‘ Tyčí honil nějakou ženskou, která mu vlezla do záběru. Technikář, hromotluk, mu zastoupil cestu a povídá: ‚To je moje paní.‘ A Krejčík, s tyčí v ruce a pěnou u huby okamžitě v jejím pronásledování přestal, podal jí ruku a povídá: ‚Já jsem Krejčík.‘“
Turzonovová ho chápala
Božidara Turzonovová, která s ním natočila mimo jiné Božskou Emu, na něj ale vzpomínala jinak. O tom, že ubližuje hercům, slýchala během studií. Když ji pak pozvali na konkurz do jeho filmu, byla na to připravená. „Rozhodla jsem se, že se nedám. Stála jsem vždy poblíž stojanu od malého reflektoru, a pokud by se na mě vyřítil, byla jsem připravená ho tím reflektorem třísknout. Nic takového se ale nestalo. Byl velmi milý a konkurz i následné filmování probíhalo v úžasné pohodě.“
Při práci na Božské Emě měla možnost pochopit, z čeho jeho pověst pramení. „Cítil vůči práci obrovskou odpovědnost a chtěl ji vždy udělat co nejlépe. Neuvěřitelně ho dopalovalo, když mu ji někdo svým lajdáctvím nebo nepoctivostí kazil. Po takových lidech dokázal ostře vyjet. Ale pro to jsem měla pochopení. Byl jako malé dítě, kterému někdo ničí jeho dílo,“ uvedla herečka na pravou míru legendární historky.
Zářil i před kamerou
Jiří Krejčík si hereckou práci sám nejednou vyzkoušel. Kolegové mu poskytli herecké příležitosti v epizodních postavách, v nichž často nezapřel svůj pověstný smysl pro humor a recesi. Pověstný je především jeho nenasytný řezník pan Karel v Menzelově hrabalovské tragikomedii Slavnosti sněženek, který zahrádkáře předem varuje, že „vždycky všechno sežere.“ Vznikla tak jedna z nezapomenutelných scén tohoto filmu. Traduje se, že během natáčení Menzelovi často fušoval do práce a docházelo mezi nimi k častým hádkám. Při jedné scéně, kdy se točilo, zakřičel: „Stop!“ Režisér filmu Jiří Menzel ho napomenul slovy: „To nemůžete, to režíruju já.“ Krejčík odpověděl: „To jo, ale blbě!“
Diváci si Jiřího Krejčíka dobře vybaví také jako profesora kardiologie Stárka ve filmu Pelíšky, který se snaží mírnit cholerického pana Krause.
Pověst kontroverzního umělce Krejčíka provázela i po roce 1989, kdy se angažoval proti privatizaci barrandovského studia a veřejně se vyjadřoval k různým kauzám. Až ve velmi pokročilém věku se značnými obtížemi realizoval několik televizních dokumentů a dramat.
Ačkoliv nikdy soustavně nevyučoval, byl v roce 2001 na FAMU jmenován docentem a o pět let později i profesorem. Za své dílo posbíral celou řadu cen. Zemřel po několikadenním pobytu v nemocnici 8. srpna roku 2013. Bylo mu úctyhodných pětadevadesát let.
Zdroje:
