Článek
Roman Skamene se narodil 2. října 1954 v Plané u Mariánských Lázní. Jeho otec pracoval jako lesník, maminka prodávala v obchodě se zeleninou. Budoucí herec v rodném městě navštěvoval základní školu a později vzpomínal, že na prvním stupni ho nevzali do pionýru kvůli poznámce v žákovské knížce: „Žák kouřil na záchodě.“ Doma mu otec uštědřil protikuřáckou lekci: „Zapálil mi cigaretu a donutil mě ji šlukovat. Udělalo se mi špatně, začal jsem zelenat. Otec vyhodil to cigáro z okna a poslal mě hrát si ven. Oběhl jsem dům, ta cigareta tam ještě ležela, tak jsem ji dokouřil. A táta mě viděl z okna. Takže hrozný průšvih. Tehdy mi nařezal.“
Marně obrážel konkurzy
V roce 1964 se Roman Skamene s rodiči přestěhoval do Prahy a v novém prostředí se začal zajímat o herectví. Navštěvoval dramatický kroužek a maminka ho posílala na různé filmové konkurzy. „Pokaždé mi řekli, abych předvedl židli, kytku, ústřední topení. Nebo mi nahazovali nějaké repliky a musel jsem odpovídat naštvaně nebo vesele,“ vzpomínal v rozhovoru pro Paměť národa. „Pokaždé nakonec odpověděli, že děkují, ale že mě neberou. Nevadilo mi to, bral jsem to spíš jako legraci.“
Průlom nastal v jeho dvanácti letech, kdy získal roli Saši ve filmu režiséra Štěpána Skalského Útěk. Tehdy mu poprvé k roli dopomohl malý vzrůst. Mohl díky němu představovat chlapce daleko mladšího, než byl on sám. Filmovému Sašovi mělo být pouhých sedm let. V příběhu se ocitne v podezření, že zapálil sklad dřeva a ve strachu z trestu uteče z domova a potlouká se ve společnosti staršího výrostka. Nesourodá dvojice se různě skrývá, řeší rozpory, ale nakonec se odhodlá za všech okolností si pomáhat.
Roman v úloze obstál a rázem se o něm začalo mluvit jako o nadějném dětském herci. Už nemusel obíhat konkurzy, filmaři mu sami nabízeli role. Na konzervatoř se ale ani na opakovaný pokus nedostal a začal nakonec studovat gymnázium.
Princ z něj udělal idol mladých dívek
Režisér Bočan ho v roce 1969 obsadil do role Červenáčka v seriálu Záhada hlavolamu, natočeném podle kultovní knižní předlohy Jaroslava Foglara. Seriál měl mimořádný úspěch a velkého ohlasu se dočkal i samotný Roman. Jeho dětský výraz, nezaměnitelný hlas a přirozená energie z něj okamžitě udělaly uznávanou dětskou hvězdu.
V roce 1971 zazářil v dvojroli v televizním zpracování klasické předlohy Marka Twaina Princ a chuďas. V příběhu zasazeném do doby panování anglického krále Jindřicha VIII. náhoda svede dohromady dva chlapce, podobné si jako vejce vejci. Nuzák má jméno Tom a živí jej krádeže, Edward je následníkem trůnu. Jednoho dne se Tom vloupá do domu královského dodavatele, aby odcizil zásoby. Vyruší ho však stráž. Schová se tedy do koše a je v něm odnesen do královského paláce. Dostane se tak až do koupelny samotného prince Edwarda. Vzájemná podoba oba chlapce přivede na nápad, že si své role vymění. Princ se stane chudákem a chudák princem. Edward se tak rázem stává jedním z nejubožejších a Tom je postaven před nesnadný úkol panovníka.
Po uvedení filmu se Roman Skamene stal idolem náctiletých fanynek, které mu denně psaly stovky dopisů, až se pošťačka zařekla, že mu doručovat poštu nebude.
Nezapomenutelný vekslák
Popularita tehdy sedmnáctiletého herce dosáhla maxima. Mluvilo se o jeho velké herecké budoucnosti. Jezdil na zájezdy, na besedy. Všude o něj projevovali zájem. Stále působil spíše dětsky, v dospělosti totiž dosáhl pouhých sto šedesáti centimetrů. Ještě v pětadvaceti tak dokázal přesvědčivě zahrát puberťáky. Nebyl ve stálém angažmá, pouze hostoval na různých scénách. V televizi se objevoval často v různých pohádkách, nezapomínal na něj ani film a na nedostatek práce si rozhodně nemohl stěžovat. Jak stárnul a ztrácel chlapecký pel, výrazných rolí začalo ubývat. Mohlo by se zdát, že pomalu a jistě upadne do zapomnění. Ta největší role jeho života na něj ale teprve čekala.
V roce 1987 Romana obsadil režisér Vít Olmer do filmu Bony a klid. Film měl premiéru v roce 1988 a nebývale otevřeně poukázal na existenci veksláků a šedé ekonomiky v tehdejším Československu. Snímek se stal kultovním už v době svého vzniku. Roman si ve filmu zahrál postavu veksláka Bínyho. Později vzpomínal na erotickou scénu veksláků s manekýnkami, v níž ovšem chyběl. „To jsem vyčetl Vítku Olmerovi, režisérovi, který to i psal. Když byla ta scéna, kdy veksláci s těmi nádhernými holkami, manekýnkami kopulují, já se tak těšil. Pročítal jsem celou tu scénu a pořád jsem se tam hledal. Ale konec obrazu, a já tam nejsem? Rozčílil jsem se a volal jsem Olmerovi, proč tam nejsem? On chvíli mlčel a pak řekl, že to není pro malý děti, a položil telefon,“ vyprávěl s úsměvem u Honzy Dědka.
Děj filmu se točí okolo bonů
Mezi skutečnými veksláky se záhy stal populární postavou. „Bál jsem se, že mě zabijou, protože ten film ukázal, co je to za podvodníky. Ale oni byli nadšení! A byli všude. Kamkoli jsem přišel, Romane, pocem! a už to lítalo a šampaňské teklo proudem. Byl jsem jejich maskot, taková zlatá panna,“ vzpomínal pro Paměť národa. S veksláky byl ve styku ještě po roce 1989 a měl možnost pozorovat, jak rychle se zorientovali na svobodném trhu. Díky vekslákům se seznámil i s kontroverzním podnikatelem Ivanem Jonákem, majitelem libeňského Discolandu Sylvie. „On miloval herce a vůbec lidi od filmu, do Discolandu Sylvie zval celebrity všeho druhu. Byla tam luxusní kuchyně, holky nahatý, všecko. Ukazoval nám jiný život než ten šedivý a hnusný, co jsme znali z bolševických časů. Ukazoval nám ten Západ a kam až je možné ho dotáhnout,“ řekl Roman Skamene Paměti národa.
Podnikání nebyl šťastný nápad
V roce 1991 dostal Roman Skamene svoji poslední významnou a důstojnou roli v komedii Tankový prapor. Pod opětovným režijním vedením Víta Olmera se převtělil v malého ďábla, majora Borovičku. Nadále sice hrál, jednalo se ale o komerční snímky, které u diváků naprosto propadly. Roman se začal obávat, že se ve změněných podmínkách jako herec neuživí. Proto začal uvažovat o podnikání. Soused mu navrhl, aby si společně otevřeli restauraci. Podnik v blízkosti Národního divadla zprvu prosperoval, přestože bance museli odvádět nemalé splátky úvěru. Oba společníci byli ale příliš nezkušení a důvěřiví a neodhadli nepoctivý personál. „Kdyby nás zaměstnanci neokrádali, všechno jsme v klidu spláceli. Moje žena dělala účetnictví, vše bylo propočítané,“ vysvětlil příčiny neúspěchu Roman. Postupně se díky personálu dostali do takových problémů, že neměli na provoz restaurace, na nákup jídla. A pak doplatil Roman na svoji naivitu podruhé. Jeden rádoby kamarád ho poslal za svými známými, kteří mu potřebné finance měli zapůjčit. Herec si od lichvářů půjčil dvě stě tisíc korun a slíbil jim vrátit tři sta.
Nakonec nebyl schopen splácet ani bance, ani lichvářům. Díky úrokům se dluh yyšplhal na devět set tisíc. A začali se objevovat vymahači. Nejprve jenom zastrašovali arogantním chováním. Chodili se najíst a napít, kdykoliv se jim zachtělo. Brali si peníze z tržby. Ani je nepočítali. Nakonec Romanovi vyhrožovali vyhozením z okna. „Měli tam gorilu, vypadal asi jako Jonák. Taková hora masa, vůbec neměl krk. ,Tak mu ukaž, co ho může čekat,’ dali vymahači pokyn. On mě čapnul za nohy a pověsil mě z okna, ze třetího patra. Říkal jsem si, že nesmím křičet. Věděl jsem, že mě nemůže hodit dolů, chodili tam lidé, jezdila tam auta. Ale to zastrašení bylo hrozné,“ vzpomínal pro Paměť národa. Nakonec ho paradoxně zachránilo přátelství s Ivanem Jonákem. Ten byl již tak mocný, že z nikoho neměl strach. Pozval si vymahače do svého podniku a za pomoci svých mužů jim dal za vyučenou. Vymahačům dal ze svého tři sta tisíc a donutil je podepsat, že Roman Skamene jim už nic nedluží.
Užívá si důchod
Malý herec se tak lichvářů zbavil, z dluhů se ale dostával ještě dlouho. Podepsalo se to na jeho psychice, frustraci léčil alkoholem a řadu let se objevoval na stránkách bulváru pro své alkoholické excesy. „Nemít děti, tak jsme se s manželkou oddělali,“ konstatoval v řadě rozhovorů. Pozdě si uvědomil, že jako herec bez obchodnického talentu se neměl do podnikání pouštět. A neměl důvěřovat lidem, které stoprocentně neznal. Po letech se dokonce dozvěděl, že jeho někdejší číšníci říkali: „No u Skameneho, tam se kradlo krásně, to byla nádhera.“
Na herectví Roman nikdy nezanevřel. Nějaký čas spolupracoval s Luďkem Sobotou v jeho Směšném divadle Luďka Soboty, k vidění byl i v divadle Kalich. Objevil se samozřejmě i v pokračování filmu Bony a klid. Seriálům se dlouho vyhýbal, nakonec je vzal na milost a objevil se například v Pustině nebo Modrém kódu. Naposledy se televizním divákům připomněl coby hospodský povaleč v Metodě Markovič: Hojer. V kinech se pak objevil na jaře tohoto roku v komedii Někdo to rád v Plzni.
Herec je ale již v důchodu a ten si velmi užívá. Považuje jej za nejhezčí část života. Dělá již jen to, co ho baví, nic už nemusí. Před časem se spolu s manželkou Renatou z Prahy přestěhovali na chalupu nedaleko Nižboru, kterou si manuálně zručný herec předělal k celoročnímu užívání. Se ženou, když se započítá i doba před svatbou, je již více než padesát let. Poznali se v hospodě. „Ona tam byla s rodiči a já s bandou gaunerů. Bylo nám sedmnáct nebo osmnáct. Byla krásná. Ona je furt pěkná baba, ale v tu dobu byla nádherná. Koupil jsem jejím rodičům flašku a přitáhli jsme ji k nám a tím to začalo. Pak jsme se rozcházeli, scházeli… Nemůžeš být pořád jenom s jednou. V osmnácti to nejde,“ prohlásil Roman v jednom z rozhovorů. Se ženou má dvě děti a je již i dědečkem několika vnoučat.
Zdroje:
