Článek
Francouzská herečka Michèle Mercier propůjčila nejslavnější filmové historické hrdince nejen svou uhrančivou tvář s kočičíma očima, ale i nezdolnou energii. Role, která z ní přes noc učinila celosvětovou ikonu, se však pro ni nakonec stala prokletím.
Chtěla být baletkou
Narodila se na nový rok 1939 v Nice jako Jocelyne Yvonne Renée Mercier. Pocházela z velmi dobře situované rodiny. Její otec byl lékárník, matka měla italský původ. Mercier patřila ve škole mezi premiantky a jako mnoho mladých dívek milovala balet. Snila o tom, že se stane slavnou primabalerínou. V osmi letech nastoupila do baletní školy v Nice. Rodiče to považovali za rozmar, jako nejstarší dcera, která navíc neměla bratra, měla převzít rodinný podnik. Kategoricky to odmítla. Brzy se zdokonalila a vystupovala již jako sólistka v operním domě města Nice. V patnácti letech potkala slavného Maurice Chevaliera, který prý předpověděl její budoucí úspěch.
Herečka v roce 1958
O dva roky později odjela do Paříže, aby se připojila k baletní společnosti Rolanda Petita a poté k Ballets de la Tour Eiffel. V roce 1956 se vrátila na vánoční svátky do Nice a čirou náhodou se setkala s Denysem de La Patellièrem a Michelem Audiardem, kteří jí nabídli roli pokojské Jeanne ve filmu Retour de manivelle, jehož natáčení mělo začít za několik dní. Odmítla je se slovy: „Ne, děkuji, nechci hrát ve filmu! Jsem tanečnice a mým jediným snem je tančit!“ Jejímu otci se ale myšlenka zalíbila a přesvědčil ji, aby úlohu přijala.
Jméno mrtvé sestry
Režisér Denys de La Patellière jí vnutil křestní jméno Michèle. „Jocelyne Mercier. Jocelyne nefunguje. Mercier je ale v pořádku. Ale Jocelyne… moc dlouhé. Zní to staromódně. Proč ne jen Michèle? Michèle Mercier, to je pecka, že? MM: Michèle Morgan, MM: Michèle Mercier, na plakátu vypadá úžasně,“ řekl nekompromisně. Osmnáctiletou dívku to velmi rozrušilo, protože to bylo křestní jméno její sestry, která zemřela na tyfus v pěti letech. „Cítím se zoufale. Svírá mě hrozný strach. Jsou ve mně dva lidé: Jocelyne a Michèle zároveň. Teď budu mít dva životy. Holčička, která zemřela, se do mě vkrádá, žije skrze mě. Nemohu odpustit rodičům, že se mě nezastali. Dlouho jsem se kvůli tomu třásla, třásla a plakala.“
Herečka v mládí
Natáčení Jocelyne, tedy vlastně již Michèle, nadchlo a rozhodla se stát herečkou. Její kariéra se záhy začala velmi slibně rozvíjet. Hrála nejen ve francouzských, německých, ale i italských filmech. Byly to filmy romantické, dramatické, horory, ale i thrillery. Michéle ztvárňovala hlavně poběhlice a ženy pochybné pověsti. Prý jen málokterá herečka má na svém kontě tolik rolí prostitutek jako ona. Hrála po boku takových velikánů, jako byli Jean Gabin, Ingrid Bergman, Robert Hossein, Virna Lisi či Marcello Mastroiani. Měla za sebou na dvacet filmů, když přišla nabídka na Angeliku.
Roli ji přinesl výbuch vzteku
Michéle nebyla první volbou. O roli Angeliky se ucházelo mnoho hereček. Producent Francis Cosne chtěl Brigitte Bardot, ta ale odmítla, čehož později litovala. Další adeptkou se stala Annette Stroyberg, ale nebyla dostatečně známá. Catherine Deneuve byla zase příliš nevýrazná, Jane Fonda mluvila francouzsky s americkým přízvukem a Virna Lisi měla práci v Hollywoodu. Nejvážnější adeptkou se stala Marina Vlady. Ta již málem podepsala smlouvu, nakonec ale dala přednost jiné nabídce. Nechtělo se jí hrát po boku svého exmanžela Roberta Hosseina.
Herečka v roce 1962
Francouzsko-italská koprodukce poté začala hledat další možné adeptky. A tak se stalo, že na konkurz do Paříže byla pozvána právě Michèle Mercier. Producent pozval několik přátel, aby se přišli podívat na zkoušky jeho objevu. A všichni, sedící v půlkruhu, se skvěle bavili, neslušně a drželi se za boky. Francis Cosne poté, co požádal Michèle, aby zahrála radost, pak úžas a pak strach, jí nařídil, aby předvedla hněv. Rozzuřená, neschopná se déle ovládat, si strhla rudou paruku a spustila proud urážek, načež se vřítila z pódia. Ohromené publikum divoce tleskalo, věřilo, že je v roli a její výkon shledalo dokonalým. Michèle se bleskově odebrala do šatny a šla domů. Měla toho dost. Byla přesvědčená, že o ni stát nebudou. Nemohla uvěřit vlastním uším, když jí hned druhý den zavolal režisér Bernard Borderie a oznámil jí, že roli získala.
Během znásilnění omdlela
Michèle později vzpomínala, že ji role od počátku oslovila: „Od chvíle, kdy jsem ty knihy otevřela a začala je číst, jsem věděla, že Angelika jsem já a že já jsem Angelika.“ Navzdory mnohým pochybnostem Michèle ztělesnila postavu tak dokonale, že se od ní navždy stala neoddělitelnou. Stejně jako Hossein, který se svým chraplavým hlasem a jizvou na tváři doslova srostl s postavou, které propůjčil hloubku, která v původním románu zcela chybí. Filmů o Angelice nakonec vzniklo pět. Natáčení pro herečku nebylo vždy jednoduché. Michèle dělala problém nahota. „Všichni si představují, že mě ve filmu viděli nahou, ale to je naprostá lež. Všechno jsem schovala a abych se ujistila, že nikdo nic nevidí, nalepila jsem si dokonce kousky červené pásky na bradavky nebo na horní část hýždě, což donutilo kameramana zastavit se přímo v klíčovém bodě, aby si jich nikdo nevšiml. Nevidím, jaký by na tom byl rozdíl, kdybych byla úplně svlečená,“ svěřila se v jednom z rozhovorů, aniž by zmínila, že se během této scény všichni mužští herci v obsazení, včetně samotného Hosseina, potulovali za kulisami jako horečnatí školáci, jen aby se mohli pokochat pohledem na ni.
Velmi nepříjemnou se pro herečku stala scéna s kočkami. Byla natočena tak, že se herečce kolem nohou potulovalo mnoho živých koček, když však na Angeliku měly začít skákat, byly použity kočky vycpané, přičemž místo drápků měly modely rybářské háčky, aby se udržely na šatech. Herečka pak měla škrábance po celém těle.
Traumatizujícím zážitkem bylo pro Michèle Mercier natáčení scény, v níž je znásilněna v podpalubí. Pomyšlení na ni ji děsilo několik nocí předem. Když se na ni vrhla skupina statistů se vzhledem kriminálníků a se špinavýma rukama, roztrhali jí šaty, dotýkali se jí všude, počínali si jako divoši a jeden z nich jí dokonce zasadil prudkou ránu do prsou, omdlela.
Spletli si ji s prezidentem
Série málem skončila předčasně. Chybělo málo a čtvrtý film, Nezkrotná Angelika, by již nevznikl. Po filmu Angelika a král se Michèle Mercier rozhodla smlouvu přerušit a odmítla natáčet další filmy. Producent Francis Cosne se sice pokoušel vyjednávat, ale marně. Začal tedy hledat jiné herečky. Němečtí a italští koproducenti to odmítli. Nakonec znovu zavolal Michèle a přemluvil ji k účasti na dalších dvou filmech. Herečka si vymínila honorář milion franků za každý film, což byla oproti předchozím sumám obrovská změna. V dodatečných klauzulích smlouvy si vymohla, že ani tentokrát se na plátně neukáže nahá. Dala si rovněž písemně potvrdit, že na náklady produkce bude používat svůj vlastní automobil Mercedes 600. Díky tomu došlo ke kuriózní události. Natáčení probíhalo především v Tunisu, konkrétně ve městečku Sidi Bou Said, a ve studiích italské společnosti Cinnecità. Když herečka jezdila svým Mercedesem po tuniských silnicích, zdejší vojáci i policisté se stavěli do pozoru a salutovali. V celé zemi totiž existoval pouze jeden jediný takový vůz, který vlastnil tehdejší prezident. Vojáci si mysleli, že v autě sedí on.
Herečka v šedesátých letech
Série se uzavřela filmem Angelika a sultán. Příběh mohl pokračovat donekonečna, ale Michèle se od projektu stáhla poté, co neúspěšně požadovala další změny. Příběh ji již unavoval a další epizody točit odmítla. Chtěla se vymanit z Angeličina stínu, to se jí ale nepodařilo.
Angelika se stala její životní rolí, která bohužel poznamenala celý její další profesní život. I když po Angelice natočila ještě několik filmů, hvězdnou kariéru v žádném z nich již nepotvrdila, a její tvář již navždy byla spojována jen s Angelikou. Kariéru nakonec ukončila v pouhých třiceti čtyřech letech.
Na muže měla strašlivou smůlu
Krásné herečce se bohužel příliš nedařilo ani v soukromí. Vzpomínala, že její první láskou byl mystik Giani Esposito, kvůli němuž odmítla samotného iránského šáha Rezu Pahlavího. Šáh, který se právě rozvedl se Sorayou a hledal novou manželku, si ji vyhlédl na obálce časopisu. Domluvil si s ní schůzku v Římě, kde jí během večeře nabídl četné šperky, včetně diamantového náhrdelníku Rivière, ve snaze ji svést. Michèle ale odmítla, protože „si nedokázala představit manželství bez lásky.“ Na Silvestra roku 1958 se v Římě setkala s asistentem režie Andrém Smagghem, za něhož se v roce 1961 provdala. Bohužel se z něj vyklubal alkoholik, který potřeboval čas od času hospitalizaci na psychiatrii. Rozvod se protahoval, teprve v roce 1967 po mnoha letech soudního řízení a za cenu značných alimentů placených manželovi byla Michèle volná.
Michèle Mercier
Mnozí se domnívali, že podlehla Robertu Hosseinovi. Herečka ale přiznala, že se ji herec již v roce 1960 snažil svádět a vášnivě se líbali, ona byla ale tehdy již zadaná a věrná, stejně tak jako během natáčení Angeliky. V roce 1970 se po několikaletém vztahu provdala za známého závodníka a lékárníka z Dijonu, Clauda Bourillota. Její manžel jednoho dne zmizel se všemi jejími šperky a penězi a zanechal ji naprosto bez prostředků. Rozvedli se v roce 1976. Po druhém rozvodu odjela na nějaký čas do USA, kde pracovala ve filmových studiích. A pokoušela se prosadit v produkci. Neuspěla a vrátila se do Evropy. Ve Švýcarsku se seznámila s obchodníkem Adrienem Jancu, navázala s ním vztah a rozhodla se vychovávat jeho dvě děti. Po dvou letech dokonalého štěstí její partner zemřel na rakovinu, stalo se tak těsně před svatbou Nebyli tedy manželé a ona se ocitla ve finanční nouzi. I další vztahy byly katastrofou. Přiznala, že její herecký kolega Vittorio Gassman se ji jednou pokusil znásilnit, a italský princ Nicola Bocompagni-Ludovisi zrušil sňatek po řadě let zasnoubení.
Láska k mladému podvodníkovi
V roce 1996 se Michèle na společenské večeři setkala s o osmnáct let mladším René Leporcem a zamilovala se do něj. Netušila však, že muž, se kterým se dohodla na založení nakladatelství v Cannes, byl podvodník, který byl již soudům znám pro jiné podvodné aktivity a byl odsouzen k patnáctiletému zákazu řízení společnosti. Jakmile bylo nakladatelství založeno, René Leporc padělal šeky, a dokonce zašel tak daleko, že naskenoval hereččin podpis, aby převedl finanční prostředky na svůj osobní účet, a zpronevěřil čtyři sta tisíc eur. Po odhalení uprchl z Francie a usadil se ve Vietnamu, kde založil rybářskou společnost. V roce 1999 se herečka přiznala novinářům: „Jsem zničená. Budu muset prodat některé ze svých obrazů, nábytek, šperky a oblečení, které Angelika nosila ve svých filmech.“ V roce 2008 byl Leporc v nepřítomnosti odsouzen k osmnácti měsícům vězení a tučné finanční pokutě, nadále se však zdržoval ve Vietnamu.
Herečka v roce 1988
Herečka se netají tím, že svůj život nepovažuje za šťastný. Otevřeně říká, že by bývala raději zemřela mladá, protože být od šedesátých let vnímaná jako Angelika ji připravilo o kvalitní role a přineslo jí to jen trápení. Samotnou Angeliku ale již vzala na milost. „Když se mnou lidé mluví, vždycky mluví o Angelice, ale hrála jsem i padesát dalších ženských rolí. Dlouho jsem se na ni snažila zapomenout. Ale teď ji považuji za malou sestru, která je neustále po mém boku, a naučila jsem se s ní žít,“ řekla herečka smířeně. Se svou slavnou filmovou hrdinkou má navíc společnou bojovnost. Překonala rakovinu kůže, o které bez větších emocí informovala veřejnost, následně si zlomila obě nohy, a i to dokázala zvládnout.
V Cannes v roce 2017
Žije sama, bezdětná, občas dá rozhovor o své herecké kariéře, pravidelně se účastnila festivalu v Cannes, a tak dvakrát do roka se za ní prý za života na kus řeči stavoval herecký kolega Jean-Paul Belmondo.
Zdroje:
