Článek
Pocházela z bratislavské Rače. Na svět přišla dne 15. července 1934 a nebyla to jen ona, kdo z její rodiny propadl múze Thálii. Ta totiž svedla i jejího o šest let mladšího bratrance, kterým nebyl nikdo jiný než Milan Lasica.
Zpěvačka z ní nakonec nebyla
U Evy se umělecké sklony projevovaly odmalička. Ráda se předváděla před okolím, převlékala se do všelijakých kostýmů a krásně zpívala. Jako mladá dívka chodívala s orchestrem Elektrotechnické fakulty zpívat po večírcích. Původně zpěv chtěla studovat, nakonec se ale rozhodla pro herectví. V roce 1949 nastoupila na bratislavskou konzervatoř, do třídy skvělého divadelníka Jozefa Budského. Po absolutoriu v roce 1953 působila v Armádním divadle v Martině. Setrvala tu pouhý jeden jediný rok, vrátila se zpět do Bratislavy a stala se členkou Slovenského národního divadla. Na prknech první scény odehrála velké množství postav, v nichž měla spoustu možností ukázat, co umí. Na divadle bavila diváky jedinečným způsobem. Byla dominantní, sympaticky oblá a měla své fanoušky, kteří od ní zpočátku čekali zejména humor, ale přesvědčila je, že ovládá i jiné žánry. Když bylo třeba, uměla být tragédkou a dokázala dojímat. Patřila k nejvýznamnějším osobnostem souboru.
Filmaři talentovanou herečku objevili již na počátku padesátých let. Poprvé se před kamerou mihla v bezejmenné úloze v Bielikově dramatu Lazy sa pohly z roku 1952. O rok později jí tentýž režisér dal již větší příležitost, když v komedii V piatok trinásteho ztvárnila dceru bývalého vrchního úředníka, kterému po odchodu do důchodu chybí komandování podřízených, a tak začne terorizovat rodinu. V piatok trinásteho byl údajně první film kompletně vyrobený na Kolibě a byť měl trochu nedotažený scénář, u diváků sklidil úspěch. Ve filmu hráli oblíbení komici jako Ondriš Jariabek či František Dibarbora a právě i výrazná Eva Krížiková. Předvedla půvaby, ale rovněž i mimořádný komediální talent, který záhy potvrdila v dalším filmu Štvorylka z roku 1954. Ten vznikl podle povídky Janka Jesenského a režíroval jej Karol Krška a Jozef Medveď. Kromě Evy Krížikové zde opětovně hrál František Dibarbora, ale také Josef Kroner či František Kryštof Veselý.
Nebyla jen komičkou
Tyto rané zkušenosti Evě otevřely dveře k dalším filmovým příležitostem. Zapsala se jako komička, opakovaně ale dokazovala, že stejně dobře dokáže zahrát i roli z opačného spektra. „Jen smát se nestačí. I proto jsem vděčná autorům, kteří jsou ochotni napsat mi postavu na tělo, či režisérům, kteří neváhají svěřit charakterově komplikovanou postavu i jinak zaškatulkovanému typu,“ řekla o svém herectví v jednom z rozhovorů. V roce 1959 tak ztvárnila kupříkladu postavu Anči ve válečném dramatu Kapitán Dabač. Další významnou rolí byla Filomena v adaptaci románu Červené víno z roku 1976. Tyto role upevnily její postavení ve slovenské kinematografii. Objevila se ale i v českých snímcích. V roce 1984 hrála ve filmu Kouzelníkův návrat režiséra Antonína Kachlíka. V roce 1994 ztvárnila roli Madaleny v historickém dramatu V erbu lvice režiséra Ludvíka Ráži.
Opravdu široké spektrum příležitostí poskytla Evě Krížikové televize. „Spolupracuji s televizí vlastně od jejích úplných začátků u nás na Slovensku. Dala mi bohatství rolí, bohatství žánrů, autorů, režisérů, hereckých partnerů… Doslova nedocenitelnou hřivnu pro můj výrazový rejstřík,“ uvedla na účet své televizní tvorby v roce 1972. Účinkovala v mnoha televizních inscenacích, seriálech, zábavných i publicistických pořadech. Byla mimo jiné populární herečkou televizních Bakalářů či pořadu Vtipnější vyhrává. Nevyhýbala se ani rozhlasu. Pravidelně se účastnila silvestrovských estrád Československého rozhlasu, po revoluci ztvárnila hlavní postavu v původním rozhlasovém seriálu Králikovci.
Krásnoočko zelené uzavřené v domě
Diváci, ať již to byli ti velcí, či malí, Evu Krížikovou milovali. Jistým způsobem byla podobný typ jako Jiřina Bohdalová, ale neměla nikdy až takové ambice ani autorské zázemí. Ti, kdo ji znali, na ni vzpomínají jako na ženu, která měla ráda humor a nadhled, nic nebrala příliš tragicky. Na prknech, která znamenají svět, vydržela až do vysokého věku. Staroba ji ale nakonec zmohla. V závěru svého života se uzavírala v domě v bratislavské vilové čtvrti, kde doopatrovala svého manžela, herce a operního zpěváka Františka Zvaríka. S ním tvořila po desetiletí populární a úspěšný pár, který byl doslova opředen nejrozličnějšími fantastickými legendami.
František Zvarík měl totiž pověst velkého bonvivána a milovníka žen. Byl to šarmantní elegán, který nezkazil žádnou zábavu. Miloval ženy a velmi rychle si je dokázal získat. Ještě během studia v Bratislavě mu střechu nad hlavou velkoryse nabídl herec František Dibarbora. Zvarík mu na oplátku pobláznil manželku Aničku. Dibarbora se zachoval šlechetně, zamilovaným uvolnil byt a sám se odstěhoval. Souhlasil s rozvodem, a tak se František mohl s Aničkou oženit. Ta však teprve po dvou letech manželství spáchala sebevraždu. Stálým členem Činohry Slovenského národního divadla se František Zvarík stal v roce 1940. Čtrnáct let po něm soubor posílila Eva. Byla mladá, drobná a velmi krásná. Kamarádky ji překřtily na Krásnoočko zelené. Ovdovělý František k ní zahořel láskou a Eva jeho city opětovala. Navzdory všem klepům o Zvaríkově záletnictví s ním vydržela žít celých čtyřicet sedm let. Ke konci života měl František Zvarík řadu zdravotních problémů, které způsobily mimo jiné problémy s řečí, pamětí i orientací. Eva mu pomáhala, jak jen to bylo možné. Mnoho hereckých příležitostí proto odmítala a zůstávala doma. Stála při něm až do konce, který nastal 17. srpna 2008 přesně měsíc poté, co herec dovršil osmdesáti sedmi let. Po Františkově smrti na Evu dolehl smutek a zbytek života prožila již v ústraní.
Jedna z nejvýraznějších slovenských hereček opustila tento svět dne 31. března 2020 v Malackách. „Nemohu ani říci, že byla - pro mě stále je - nejen výborná herečka, ale i výborný člověk a dobrá kamarádka, výborná holka. Trpělivá, ohleduplná, ačkoli její manžel byl do jisté míry bohém, ona uměla rodinu uspořádat. Přitom byla na jevišti obdivuhodná umělkyně, oblíbená a diváky obdivovaná herečka se smyslem pro humor. Byli jsme kolegové v činohře snad padesát dva let, dělali jsme spolu i v televizi, v rozhlase, i jsme spolu hodně procestovali, byli jsme spolu s představením v Americe i v Rusku, vždy jsem měl obrovskou radost, když jsem s ní mohl pracovat,“ řekl tehdy na účet zesnulé herečky její kolega Oldo Hlaváček.
Zdroje:
