Článek
Kráska s hvězdným jménem Florence Marly se narodila dne 2. června 1918 jako Hana Smékalová v Obrnicích, malé vesničce u Mostu. Od dětství ráda recitovala a zpívala a toužila stát se operní pěvkyní. Sen jí zhatila vada hlasivek. Uměla ale dobře francouzsky a tak pro ni nebyl problém v sedmnácti odjet do Paříže a zapsat se na proslulé Sorboně ke studiu literatury, dějin umění a filozofie. Byla vůbec skvěle jazykově vybavená, což jí v budoucnu zajistilo účast na mnoha zahraničních filmových produkcích.
Do cesty jí vstoupil režisér
Ráda se toulala po starých částech Paříže a zajímala se o vše možné, co se týkalo zpěvu, divadla a umění. Jednoho dne se náhodně setkala na jednom z večírků s o patnáct let starším filmovým režisérem Pierrem Chenalem, za kterého se v roce 1938 provdala. Manžel ji v témže roce obsadil do mysteriózního dramatu Alibi, křivé svědectví, který byl uveden také do našich kin, aniž by tehdy kdokoliv tušil, že jednu z hlavních ženských rolí hraje Češka. V titulcích byla již uvedena pod pseudonymem Florence Marly.
Francouze okamžitě okouzlila, mluvili o ní jako o jedné z nekrásnějších žen světa. A rozhodně nebyli daleko od pravdy. Florence Marly disponovala zvláštní krásou, ostrými rysy v obličeji, hustými černými vlasy, uhrančivým pohledem a výraznýma očima. Přestože byla Češka, svým typem se hodila spíše do oblasti jižní Evropy.
Dvojitý portrét Florence Marly od fotografky Annemarie Heinrich
Dveře do světa filmu měla rázem otevřené. Hrála v dalších Chenalových filmech, točila i s dalšími režiséry, a přestože nikdy nezískala hlavní roli, byla považována za jednu z nejzářivějších hvězd francouzské kinematografie. Vypukla ale druhá světová válka a Chenal se stal aktivním účastníkem odboje. Záhy mu začala hořet půda pod nohama a musel opustit Francii. Do ciziny se za ním vypravila i Florence. Znovu se s ním setkala až v daleké Argentině, kam se dostala dobrodružnou cestou skrze Bolívii a Paraguay. I tady se dokázala prosadit a točit filmy. Díky talentu na jazyky pro ni španělština nepředstavovala vůbec žádný problém. Do konce války si tak zahrála ve třech snímcích. Poslední z nich, Cesta bez návratu, režíroval opět Chenal.
Nový československý režim ji nepřijal
Po návratu do Evropy zazářila ve válečném dramatu René Clémenta Krysy, který v roce 1947 zvítězil na filmovém festivalu v Cannes. Florence Marly byla za svou roli záporné hrdinky nominována na nejlepší herečku festivalu a získala cenu kritiky. O rok později zavítala do Prahy, setkala se s režisérem Otakarem Vávrou a přijala roli princezny Vilemíny v jeho filmu Krakatit. Jedná se o jeden jediný český film v její poměrně dlouhé a bohaté kariéře. Drama podle předlohy Karla Čapka mělo velký ohlas u nás i v zahraničí, herecký výkon samotné Florence Marly ale dobová kritika ztrhala. V pozadí tohoto odsouzení stály nové poúnorové poměry. Kritika konstatovala, že v československém filmu nemají zahraniční herečky co pohledávat, mimo jiné i proto, že Florence podala údajně horší výkon než nejslabší tuzemské herečky. Těžko říct, jak na to reagovala samotná umělkyně, ví se jen to, že celý svůj nemalý honorář věnovala svým československým příbuzným a známým.
I v Americe se stala nežádoucí
Další práce na ni čekala v Itálii a právě tady si jí povšiml americký režisér Lewis Allen, od kterého dostala nejlepší reference pro Ameriku. Vrhla se na studium angličtiny, podepsala smlouvu se společností Paramount a odjela do Hollywoodu, kde si vzápětí zahrála ve filmu Sealed Verdict. Následně se objevila po boku Humphreye Bogarta ve filmu Joe z Tokia. To se již psal rok 1949 a také v Americe poměry pozvolna měnily k horšímu. Nastala padesátá léta a s nimi doba mccarthismu, charakteristická stíháním za neamerickou činnost. Na černé listině se tehdy ocitla i Florence Marly. Podezřívali ji z levicové orientace, což zabrzdilo nejen její kariéru, ale nemohla se ani vrátit z natáčení v Chile zpátky do USA. Nuceně pak strávila dva a půl roku v Mexiku a hrála ve dvou španělsky mluvených filmech svého manžela. Nakonec bylo její jméno očištěno, neboť se ukázalo, že došlo k omylu. Zaměnili ji s barovou zpěvačkou ruského původu Anny Marly.
Florence Marly ve filmu Joe z Tokia
Vrátila se tedy konečně do Spojených států, krátce na to se po vleklé krizi manželství rozvedla a v roce 1956 se znovu provdala, tentokráte za rakouského hraběte Degenharta von Wurmbrand Stuppacha. Navzdory tomu, že její manželství mělo jepičí život a skončilo ještě téhož roku, užívala i nadále dobře znějící jméno hraběnka Florence von Wurmbrand.
Florence Marly aa Humphrey Bogart
Tři roky natvrdo
Nadále točila především televizní seriály, ale rolí s postupujícím věkem pozvolna ubývalo. Nakonec se proto objevovala jako zpěvačka a pianistka v nočních klubech. Roku 1963 byla zatčena a odsouzena za držení drog, za což si odpykala tři roky vězení. To učinilo za někdejší mezinárodní slávou krásné Češky v podstatě definitivní tečku. Jejím posledním celovečerním filmem byl hororový příběh Dr. Death: Seeker of Souls z roku 1973. V témže roce naposledy zazářila na filmovém festivalu v Cannes v krátkometrážním filmu Space Boys, k němuž sama napsala scénář i hudbu a zároveň si i zazpívala.
Florence Marly v roce 1951
Zbytek života dožila v ústraní a usadila se v americké Kalifornii. Zemřela bezdětná dne 9. listopadu 1978 ve věku pouhých šedesáti let v kalifornském Glendale.
Zdroje:
