Článek
Na svět přišel 18. ledna 1928 jako Franciszek Maksymilian Pieczka. Rodem byl Slezan. Narodil se a vyrůstal v Godówě, jen coby kamenem dohodil o československých hranic. Na svůj původ byl vždy hrdý. Opakovaně zdůrazňoval, že je Slezan a jako Slezan zemře. „Vyrůstal jsem v Godówě a z rodinného domu jsem se naučil víře a hodnotám, jako je čest, práce, poctivost a věrnost. Můj otec Franciszek, který mě po sobě pojmenoval, byl horník, ale když nepracoval, věnoval se i zemědělství, protože to byly doby, kdy práce nebyla vždy k dispozici. Obdivoval jsem jeho píli a způsob, jakým se staral o celou naši rodinu. Moje matka Waleria se starala o naši výchovu. Byl to typický slezský domov, kde jsme ctili své rodiče, kteří nám předali svou víru a slezské tradice a učili nás pokoře,“ vzpomínal na počátky své životní pouti.
Tatínek z něj chtěl mít inženýra
Své dětství považoval za skutečně šťastné. Byl nejmladším ze šesti dětí a naučil se skromnému a zároveň praktickému životu. Žil v harmonii s přírodou, hrál si s kamarády, pomáhal na poli, pásl krávy na loukách podél řeky Olzy a jejích přítoků, Leśnice a Piotróvky a chodil do kostela, kde dokonce nějaký čas hrál na varhany. Jeho otec byl totiž zároveň i kostelníkem. Právě po něm Franciszek patrně podědil umělecké geny. „V našem rodinném domě skutečně panovalo prostředí, které napomáhalo rozvoji uměleckých vášní. Můj otec byl aktivní v amatérském divadelním hnutí v Godówě. Dalo by se říct, že jsem šel v jeho stopách. Moje dětství se shodovalo s dobou, kdy ještě nebyla televize a rádio bylo teprve v plenkách, takže jsem četl více knih, hrál divadlo a chodil do kina,“ přibližoval herec.
Herec v roce 1953
Kino se stalo jeho vášní. Na promítání filmů chodil pěšky několik kilometrů do sousedních obcí. Před válkou s kamarády často chodil do kina i do českých Petrovic. Přesto se zprvu nezdálo, že se vydá na hereckou dráhu. Po válce chvíli pracoval jako horník, a dokonce přežil menší zával. Na naléhání otce poté začal studovat na Gliwické technické univerzitě. Otec totiž o hereckém povolání nechtěl ani slyšet a synkovi vtloukal do hlavy: „Inženýrství je slušné povolání, ale herec bude hladovět.“ Jak Franciszek později vysvětloval, jeho otec měl představy o hercích, kteří hladověli, z devatenáctého století.
Mladík se ale svého snu nevzdal a prosadil si svou. Techniky zanechal po pouhém měsíci studia a v roce 1954 absolvoval hereckou katedru Státní dramatické školy ve Varšavě. Otec se s tím smířil a když viděl, že se jeho syn stává úspěšným, hrdě se hlásil k tomu, že talent má v krvi po něm.
Musel projít vojenským výcvikem
Franciszek Pieczka si svůj filmový debut odbyl již v roce svého absolutoria, když si zahrál menší úlohu německého strážce ve Wajdově psychologickém válečném dramatu Nezvaní hosté. Divadlo začal hrát v Jelení Hoře, později působil řadu let v Krakově, odkud se v roce 1970 přesunul do Varšavy, kde byla jeho kariéra spjata především s divadlem Teatr Powszechny. Jako divadelník získal celou řadu ocenění, největší popularitu mu však zajistil film a televize.
Na počátku své kariéry se objevil ve filmech Matka Johana od Andělů nebo Rukopis nalezený v Zaragoze. Opravdový průlom v jeho pracovním životě přinesla ale až role Gustíka Jelena v televizním seriálu Čtyři z tanku a pes. Humorný příběh čtyř vojáků a psa Šarika, kteří se při své dlouhé cestě za osvobozením Polska dostanou až do Berlína, překonal všechny rekordy ve sledovanosti a velmi populárním se stal i v někdejším Československu. Natáčení ale rozhodně nebylo jednoduché. Jak Franciszek později přiznal, jediným ze čtveřice, který skutečně sloužil v armádě, byl Janusz Gajos. „Práce ve válečném nebo bitevním filmu je obzvláště náročná práce, která od herce vyžaduje vynikající fyzickou kondici a hbitost. Jako tankoví vojáci musíme znát všechna tajemství válčení: musíme umět ovládat tank, různé zbraně, plazit se a znát výcvik od A do Z. Zkrátka je to jako sloužit ve skutečné armádě,“ vysvětloval herec s tím, že všichni nejprve museli projít výcvikem, aby byli věrohodní.
Role v něm vyvolávala obavy
Na place to často bylo opravdu náročné, někdy dokonce i nebezpečné. „Například opakované natáčení scény, kde musím skočit do studené, špinavé vody zdymadla na řece Visle, rozhodně nebylo žádná zábava. Během své kariéry tankisty jsem zažil i dramatičtější momenty. Pamatuji si, jak se jednomu – bylo to ještě na začátku natáčení – našemu pyrotechnikovi zamotaly dráty a doslova jeden a půl metru ode mě došlo k výbuchu. Byl jsem úplně zasypaný, ale naštěstí jsem se vynořil bez úhony,“ popisoval dramatické chvíle herec.
Franciszek Pieczka
Zajímavostí bylo, že jeho Gustík byl rovněž Slezan. Režisér o Pieczkově původu nevěděl, jakmile zjistil pravdu, dal mu ve ztvárnění postavy značnou volnost. Role sympatického herce obrovsky proslavila, získal za ni dokonce ocenění od polského ministra národní obrany, vyvolávala v něm ale i obavy. „Bál jsem se, že po Gustíkovi budu hrát jen veselé chlapíky, ale naštěstí se tak nestalo. Byly mi svěřeny i dramatické role. Je to samozřejmě subjektivní hodnocení, ale Čtyři z tanku a pes je opravdu dobrý seriál,“ prohlásil Franciszek.
Zahrál si otce Haliny Pawlovské
Film mu poskytl první opravdu velkou příležitost v roce 1967, když si zahrál titulní úlohu Matouše v Leszczyńského dramatu Život Matoušův. Příběh vypráví o vztahu člověka a přírody. Hlavní hrdina je prosťáček boží, který společně se svou sestrou Olgou žije daleko od lidí, obklopen přírodou a uzavřen do vlastního světa představ. Když se však jeho sestra zamiluje, Matouš s hrůzou zjišťuje, že se ocitá v citové samotě, kterou není schopen unést.
Film se dočkal vřelého přijetí a Franciszek za něj dokonce získal cenu na festivale v Chicagu, Stříbrného Huga. „Skutečnost, že Matoušova role byla tak dobře přijata diváky i kritiky, mě překvapila. Bylo to tak neobvyklé ve srovnání s čímkoli, co jsem předtím ve filmu dělal – protože jsem hrál převážně vojáky,“ svěřil se po letech.
Herec v roce 2012
V pozdějších letech se zúčastnil několika filmových adaptací slavných polských děl. Zmínit lze Wajdovy snímky Veselka a Země zaslíbená nebo Hofmannovu adaptaci Sienkiewiczovy Potopy. Velmi ceněna byla i jeho role inženýra Stefana Bednarze v dramatu Jizva.
Na konci minulého tisíciletí začal Franciszek spolupracovat s Janem Kolskim a ztvárnil titulního hrdinu v jeho filmu Janek Vodnář. V roce 1994 vstoupil i do české kinematografie, když se proměnil v ukrajinského otce hlavní hrdinky Olgy Hakunděkové v Šteindlerově komedii podle knihy a scénáře Haliny Pawlowské Díky za každé nové ráno. Předlouhou byl Halinin skutečný tatínek. Režisér Milan Šteindler k tomu po čase řekl: „Předlohou byl tatínek Haliny Pawlowské a já nezapomenu, když jsme u nich pracovali, jak se vždycky otevřely dveře, její tatínek mlčky vešel, na stříbrném tácku nesl tři panáky vodečky, talířek s nějakou zakuskou, klobáskou nebo tak něčím, mlčky jsme to do sebe lupli, protože on nechtěl rušit, proto nemluvil, pokývali jsme, jako že si rozumíme, a on zase mlčky odešel.“
Byl samotář
V roce 1998 se Franciszek Pieczka umístil v žebříčku časopisu Polityka pro sto největších polských herců dvacátého století na krásném desátém místě. V březnu roku 2000 získal svoji hvězdu v Aleji hvězd v Lodži a v roce 2001 otiskl během festivalu v Międzyzdrojích svoje dlaně na Promenádě hvězd. O rok později propůjčil svoji tvář svatému Petrovi v seriálové adaptaci románu Quo vadis.
Pieczkovou životní láskou byla manželka Henryka, s níž měl dvě děti, syna Piotra a dceru Ilonu. Dočkal se také rovnou tří vnoučat. Při příležitosti svých osmdesátin přiznal, že nemá rád hemžení okolo své osoby a je velkým samotářem. „Nejraději pobývám doma. V ústraní získávám ostřejší a klidnější úsudek o světě,“ uvedl v rozhovoru s novináři.
Hercova tvář zdobí jeden z varšavských domů
Navzdory tomu hrál až takřka do konce svých dní. Úplně naposledy se na filmovém plátně objevil v roce 2018 ve filmu Syn Sněhové královny. Film měl premiéru u příležitosti jeho devadesátin. Na jaře roku 2022 oznámil svůj definitivní odchod do důchodu. „Už nikdy nebudu hrát v divadle, neplánuji hrát žádná další představení, protože už na to nemám sílu. Je mi devadesát čtyři let. Je čas na odpočinek,“ řekl. Zemřel 23. září téhož roku ve Varšavě. Pohřben byl do rodinného hrobu na hřbitově v Aleksandrówě ve Varšavě. Pohřeb měl státní charakter a zúčastnil se ho tehdejší prezident Polské republiky Andrzej Duda.
Zdroje:
