Článek
Gustáv Valach se narodil dne 16. března 1921 v obci Hontianske Nemce na středním Slovensku, kde strávil i dětství. Čas dospívání prožil v Banské Štiavnici na Gymnáziu Andreja Kmeťa. Studia se mu stala osudnými. Právě v té době začal totiž hrát ochotnické divadlo a herectví mu doslova učarovalo.
Postoje mu způsobovaly problémy od počátku
Po maturitě v roce 1940 se sice rozhodoval mezi studiem práv a architektury a vyhrála to práva, zároveň ale začal navštěvovat i bratislavskou Státní konzervatoř a spolupracovat s rozhlasem. Za skutečností, že paragrafy se nakonec nestaly Valachovým životním posláním, stála i jeho víra. Na univerzitě se jako oddaný katolík dostal do konfliktu s profesorem kanonického práva a ze školy odešel.
V roce 1944 narukoval do armády Slovenského státu. Po ukončení války nastoupil na plný úvazek do bratislavského rozhlasu. V roce 1946 ovšem dostal nabídku, která se neodmítá. Oslovilo jej Slovenské národní divadlo a nabídlo mu angažmá v činoherním souboru. Valach s radostí přijal. První slovenské scéně pak zůstal věrný až do svého odchodu na odpočinek v roce 1992. Výjimkou byla nucená přestávka v letech 1959 až 1962. Valach se nikdy netajil svými postoji a názory. Byl hluboce věřící katolík, svou víru dával na odiv a byla to opět právě víra, která způsobila, že byl na tři roky propuštěn z divadla.
Nejprve pracoval jako dělník v Polygrafických závodech v Bratislavě. Vydělával jen něco okolo čtyři sta padesáti korun, což bylo pro poměrně velkou rodinu k neuživení. Valach se totiž již v době studií seznámil se svou manželkou Vierkou, kterou si ještě za války vzal a měl s ní čtyři děti. Pro tak početnou rodinu nevysoký dělnický plat nestačil. Herec naštěstí těsně před svým vyhazovem stihl dokončit český film Ztracenci, vytvořil si tak rezervu, která mu pomohla nešťastné období překlenout. Po roce si udělal kurz na bagristu a našel si novou práci u pozemních staveb. Pracoval sice i dvanáct hodin denně, ale plat již měl více než slušný. Dokonce začal večerně studovat průmyslovku.
V roce 1962 se politické poměry zmírnily a Valachovi byla dána druhá šance. Vrátil se do divadla, hned na počátku si ovšem opět zavařil. Odmítl ztvárnit spornou postavu papeže v Hochhuthově hře Zástupce, jež vycházela z námětu, který měl zdiskreditovat Vatikán. Nevzal ani druhou nabídku, aby v téže hře sehrál esesáka. Byl pozván na kobereček k samotnému tajemníkovi Komunistické strany Slovenska Vasilovi Biľakovi, situaci se mu ale podařilo ustát. Na černou listinu se opětovně dostal po roce 1968. Valacha měla v hledáčku i Státní bezpečnost. Pod balkónem mu pravidelně stávalo auto s dvojicí tajných.
Šaňo Mach – Židom strach!
Je ovšem pravdou, že Gustáv Valach nedráždil režim jen svou nezlomnou vírou v Boha, ale také svými politickými názory. A ty byly více než kontroverzní. Ani trochu se netajil svými sympatiemi k fašistickému Slovenskému státu. V roce 1980 dokonce recitoval na pohřbu Alexandra Macha. Novinář a politik Alexandr Mach, zvaný Šaňo, byl představitelem takzvaného radikálního křídla Hlinkovy slovenské lidové strany a v letech 1938 až 1939 se aktivně podílel na rozbití Československa. Po vyhlášení Slovenské republiky se stal hlavním velitelem Hlinkovy gardy a záhy i ministrem vnitra a místopředsedou slovenské vlády. Prosazoval těsnou spolupráci s nacistickým Německem a nesl zodpovědnost za perzekuci slovenského odboje a deportaci Židů do nacistických koncentračních táborů. „Od Prešova ide vlak. Sedí na ňom Šaňo Mach. Všetci Židia utekajú, lebo majú strach,“ říkalo se svého času o tomto muži, kterého historička Hannah Arendtová nazvala slovenským Eichmannem. Trest smrti na rozdíl od mírnějšího Tisa nedostal, snad mu pomohlo přátelství s komunisty. Odsoudili jej na třicet let vězení, v roce 1968 byl propuštěn na amnestii a v poklidu dožil v Bratislavě, kde také dne 15. října 1980 zemřel. A byl to právě Gustáv Valach, který tehdy neváhal veřejně uctít jeho památku.
Slovenský politik Alexander Mach
Neustálé střety s politickou mocí nepřinášely Valachovi problémy pouze na divadle. Škodily mu i v jeho filmové kariéře. Tu zahájil již v roce 1948, kdy debutoval epizodní postavou partyzána ve filmu Bílá tma. Od té chvíle vytvořil na stříbrném plátně i televizní obrazovce mnoho výrazných rolí. Ztvárňoval různé postavy, často svérázné venkovany či houževnaté horaly. Připomenout lze slovenské filmy Kto si bez viny, Ženský zákon, Drak sa vracia nebo Kohút nezaspieva.
Nejvíce se proslavil díky českým filmařům
Daleko větší příležitosti mu ale poskytli čeští filmoví tvůrci. Bývalého partyzána hrál v Nevěře, zběhlého kyrysníka v Ztracencích, Josefa Adama v První partě, koktavého svobodníka Dalibora Šamonila v Práčeti, pacholka a domnělého kolaboranta v Ať žije republika, obecního blázna Ambrože v Noci nevěsty, rybáře v Touze zvané Anada, vesnického lékaře Pavla Valchara ve Stínech horkého léta.
Měl si také zahrát roli potulného mnicha Bernarda ve Vláčilově filmu Markéta Lazarová. Jelikož jej ale Slovenské národní divadlo neuvolnilo, roli nakonec ztvárnil Vladimír Menšík.
Největší slávu Valachovi přinesla trojice filmů s Tomášem Holým, a sice již zmíněné Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem. Měl tehdy ale namále a ani hajným Strakou by se býval nestal. Právě v té době měl jedno ze svých období, kdy se ocitl na černé listině. Režisér Václav Gajer si jej tehdy musel opravdu tvrdě vybojovat. Jako svérázný hajný se tak mohl hluboko zapsat do paměti diváků. Na výsledné kvalitě filmů se podílel i fakt, že na place panovala přátelská atmosféra, Valach si mimo jiné skvěle rozuměl se svým filmovým vnukem Tomášem Holým.
Rodina trpěla dědičnou rakovinou
V českých filmech Valach vždy mluvil perfektní češtinou a v několika i zazpíval. Ostatně byl zdatným zpěvákem a některé jeho výstupy zaznamenaly i gramofonové desky. Rád také recitoval. Před kameru se úplně naposledy postavil v roce 1988 ve slovenské televizní inscenaci Balada o mŕtvych očiach.
Zatímco kariéru měl Gustáv Valach navzdory občasným politickým zákazům více než úspěšnou, jeho soukromý život již tak skvělý nebyl. Rodinu pronásledovalo prokletí – zákeřná rakovina. Vzala život jeho sourozencům a neušetřila ani jeho děti. Nejdříve zemřela nejmladší dcera, lékařka Janka, bylo jí pouhých čtyřicet dva let. Poté rakovina plic zabila architektku Veroniku, té bylo padesát čtyři let. Do třetice všeho zlého stejná nemoc vzala život i nejstaršímu synovi, architektu Peterovi. Rakovině nepodlehl pouze syn Gustáv, který vystudoval medicínu a věnoval se patologii.
Samotný Gustáv Valach se dožil osmdesáti jedna let. Zemřel v Bratislavě dne 27. dubna 2002 na infarkt, který jej postihl krátce po předcházející mozkové příhodě. Stejný konec o čtrnáct let později postihl i jeho manželku.
Zdroje:
