Článek
Na svět přišla jako Hana Marie Becková 29. ledna 1916 v Praze. Pocházela z lepší rodiny. Její otec byl právník, ruský legionář a zakladatel Legiobanky Josef Beck. Divadlo jí učarovalo již v dětství. Snila o herecké kariéře a u rodičů našla plné pochopení. Během studia na gymnáziu brala soukromé hodiny u Olgy Scheinpflugové. V sedmnácti se poprvé postavila před filmovou kameru, stalo se tak v bezejmenné roličce v dramatu Vladislava Vančury Na sluneční straně.
Krčmářova dcera z Podkarpatské Rusi
V roce 1934 si již objevila coby dcera krčmáře Rosenthala, Chava, v dalším Vančurově dramatu Marijka nevěrnice. Slavný filmařský pokus, který vznikl podle námětu Ivana Olbrachta, se odehrává na někdejší Podkarpatské Rusi a zachycuje nejen zdejší bídu a zaostalost, ale také lidské vášně, které vedou k zločinu. Film byl natočen v Koločavě a v údolí Černé Riky a Vančura se v něm pokusil uplatnit novátorské postupy, opíral se o naprosto neznámé tváře, převážně neherce, kteří navíc mluvili místním téměř nesrozumitelným dialektem, případně jazykem jidiš. To byl velký kámen úrazu. Dílo ve své době narazilo na nezájem publika, zaviněný především jazykovou nesrozumitelností. Hana, která již používala umělecké jméno Bělská, ovšem jako vzdělaná dcera židovského krčmáře mluvila česky. Patřila tak k několika málo hercům, jimž bylo rozumět.
V roce 1935 získala Bělská první stálé angažmá v olomouckém divadle a současně pokračovala ve filmování. Stala se mimo jiné Dášou Kučerovou v romantické komedii Vladimíra Slavínského Studentská máma nebo manželkou hlavního hrdiny v dalším Slavínského filmu První políbení. V roce 1937 ji Oldřich Stibor, umělecký šéf olomoucké činohry, poslal na roční stáž do Leningradského státního akademického divadla dramatu Alexandra Sergejeviče Puškina.
Divadlo hrála i v Terezíně
Po návratu do Československa hostovala v Národním divadle a v roce 1938 posílila soubor kladenského divadla. Současně pohostinsky vystupovala i ve Švandově divadle a na Vinohradech. To už se nad jejím životem pomalu začala stahovat mračna. Hana byla Židovka a kvůli svému původu musela zmizet ze scény. V roce 1942 byla deportována do Terezína, kde se svými spoluvězni založila divadelní soubor. Němci tuto činnost z propagandistických důvodů tiše tolerovali. Terezín se ale nestal Haninou konečnou zastávkou. Byla odsud, tak jako mnoho jiných, odvezena do Osvětimi. V této děsivé továrně na smrt byl zavražděn její manžel, o dva roky starší Alexandr Munk. Ona tu hrůzu přežila. Na konci války se jí podařilo uprchnout z pochodu smrti.
Vrátila se do vlasti a v roce 1946 se stala zakládající členkou Realistického divadla. Nyní vystupovala pod jménem Alexandrová, na počest svého mrtvého manžela. V souboru se seznámila s Jiřím Pravdou, který měl za sebou podobně pohnutý osud. Jeho pravé jméno bylo Čvančara a v listopadu roku 1939 byl jako jeden ze studentských funkcionářů zatčen nacisty. Podařilo se mu utéct z transportu do koncentračního tábora Buchenwald a opatřit si falešné doklady na jméno Pravda. Pod změněnou identitou začal hrát divadlo, nejprve u kočovné společnosti, posléze v Třebíči a na Kladně. Hana si ho po krátké známosti vzala a v roce 1947 si ještě stačila zahrát Hanele Beerovou v historickém dramatu Nikola Šuhaj, které podle Olbrachtovy předlohy natočil režisér Krňanský. Krátce na to porodila syna, kterému dala na památku své lásky jméno Alex.
Další totalitu prožít nechtěla
Když se v roce 1948 chopili vlády komunisté, manželé díky svým hrůzným zkušenostem raději na nic nečekali a rozhodli se pro emigraci. Na falešné pasy odjeli i s ročním synkem do Paříže, Francie jim ale neudělila povolení k pobytu. V roce 1949 se proto přesunuli do Austrálie a v Melbourne si založili vlastní divadelní společnost Tana, zaměřenou na evropskou tvorbu. Teprve po sedmi letech se jim podařilo vrátit se do Evropy a díky doporučení herečky Sybil Thorndik se uchytili v Londýně. Působili v divadle, televizi i rozhlase. Jiří si jméno změnil na George, Hana vstoupila na zdejší scénu pod pseudonymem Hana Maria Pravda a kromě hraní se začala na menších scénách prosazovat rovněž jako režisérka. Současně se ale podílela i na celé řadě rozhlasových her stanice BBC.
V roce 1959 si poprvé zahrála v televizním seriálu, na plátna kin se vrátila až v roce 1969. Kariéru se jí podařilo znovu naplno rozjet a nerezignovala na ni ani po manželově smrti v roce 1985. Na naše obrazovky pronikla díky seriálu o kouzelníku Čáryfukovi či skrze seriál o detektivu Poirotovi, kterého si zahrál David Suchet. Na filmovém plátně se českým divákům připomněla v hollywoodské adaptaci románu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí. Publikum na ni ale téměř zapomnělo a díky rozličným jménům, pod nimiž v průběhu času vystupovala, si ji zpravidla nedokázalo propojit.
Hana se po změně režimu několikrát vypravila do rodné vlasti, především se jí stýskalo po Praze. Její a manželovy vzpomínky vyšly v roce 1999 pod názvem Krátké povídky z dlouhého života. S kamerou se rozloučila v roce 2003 v hořké komedii Paradise Grove. Zemřela 22. května 2008 v Oxfordu. Bylo jí devadesát dva let. Její syn Alex se stal uznávaným odborníkem na sovětskou a postsovětskou zahraniční politiku.
Zdroje:
