Článek
Evin život ovlivňovalo vlastenecké cítění její rodiny. Narodila se 5. srpna 1928 v Trenčíně do rodiny vojáka z povolání. Její otec Jozef Martin Kristin byl příslušníkem Štefánikových francouzských legií a později důstojníkem československé armády, kterou pomáhal vybudovat od základů. Rodina byla početná, ale harmonická. Pak bohužel přišel konec třicátých let a s nimi i fašistický a Německu poplatný Slovenský stát. Kristin byl německým vojenským soudem odsouzen k trestu smrti, když jako velitel vojenského okruhu v Trenčíně odmítl v roce 1939 vydat Němcům vojenské sklady. Trest mu byl po odvolání změněn na doživotí.
V Národním začínala jako elévka
Budoucí slovenská herečka se společně se svou matkou a dalšími sourozenci musela skrývat na myjavských kopaninách, když vyšlo najevo, že nezletilé děti budou zařazeny k převýchově v nacistickém Německu. V šestnácti letech se zapojila do Slovenského národního povstání, kde sloužila jako spojka v oblasti Lubinských kopanic. Tato zkušenost formovala její silný charakter, který později promítala do svých dramatických rolí.
Ani po válce si Kristinovi neoddechli. Otec rodiny, mezitím již povýšený do hodnosti armádního generála, byl uvězněn v roce 1948, když odmítl vstoupit do komunistické strany. Zbaven hodností a osobní svobody byl až do roku 1954. Mladá a krásná Eva začala v roce 1949 studovat Odborný divadelní kurz při Státní konzervatoři v Bratislavě. O povolání herečky přitom původně vůbec neuvažovala. Od mládí ale krásně recitovala a měla vřelý vztah k literatuře. Když se nakonec rozhodla, že se stane herečkou, rodina jí v nejistém povolání nebránila. Eva si ale příliš nevěřila, nemyslela si, že o ni na škole budou stát. Její talent byl ovšem natolik nezpochybnitelný, že byla okamžitě přijata ke studiu.
Dvouleté studium probíhalo bez problémů, Eva ale musela živit rodinu a proto začala po prvních nabídkách z oblastních divadel uvažovat o tom, že školu předčasně ukončí. V tom jí zabránil pedagog, režisér a současně i šéf Činohry Slovenského národního divadla Jozef Budský. Spatřoval v ní neuvěřitelný potenciál a rozhodl se k riskantnímu kroku, angažoval mladou herečku rovnou do Národního divadla. Eva na první slovenskou scénu nastoupila v roce 1949, nezačínala tu jako hvězda, byla pouhou skromnou elévkou a musela se spokojit i s drobnými roličkami. Trpělivé čekání se ale vyplatilo, v polovině páté dekády si režiséři začali všímat jejích kvalit a přidělovali jí první výrazné charakterní role. Zprvu to byly utrápené ženy, klesající pod tíhou života, později sebevědomé, pyšné a panovačné venkovanky či dokonce aristokratky. Slovenskému národnímu divadlu zůstala Eva Kristinová nakonec věrná čtyři desítky let. Spolupracovala ale i s rozhlasem, filmem a televizí.
Češi ji znali především díky televizi
Před kameru se poprvé postavila v roce 1955 v krátkometrážní komedii Rohy. O rok později si zahrála v komedii režiséra Paľa Bielika Nie je Adam ako Adam, v níž prokázala svůj všestranný talent. Bielik ji proto neváhal v roce 1957 obsadit jako srbskou dívku Danicu do válečného dramatu Štyridsaťštyri. Film vypráví o vzpouře převážně slovenských vojáků 71. pěšího pluku rakousko-uherské armády proti jejich velení v červnu roku 1918 v srbském Kragujevaci a patří mezi jedny z nejlepších slovenských filmů. Eva si zahrála i ve válečném dramatu Smrť sa volá Engelchen, který v roce 1960 natočil Ivan Balada jako vůbec první slovenský televizní film. Divácky velmi oblíbené byly její postavy svérázných venkovských žen v komedii Rysavá jalovica, kde hrála po boku Jozefa Kronera, a v komedii Zypa Cupák.
Evin otec Jozef Martin Kristin
Vrchol kariéry zažívala Eva v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy vytvořila celou řadu pozoruhodných rolí v televizních filmech a inscenacích. Mezi ty nejvýznamnější patří historické drama Lucrezia Borgia, Cesta ženy, Penelopa a Bičianka z doliny. Posledními filmy v její kariéře byly Puto najsilnejšie a Pavilón číslo 6. Televizní inscenace z bratislavského televizního studia byly známy i českým divákům.
Učaroval ji Mečiar
Eva Kristinová byla rovněž známou a uznávanou recitátorkou veršů slovenských i českých básníků. S oblibou se věnovala hlavně slovenským baladám a vystupovala i jako šansoniérka. Hviezdoslavovu tvorbu znala téměř celou nazpaměť. Herečka ovšem nežila jen uměním, patřila i mezi zapálené národovkyně a Slováci o ní dokonce hovoří jako o poslední štúrovkyni. Stala se mimo jiné čestnou předsedkyní Místního odboru Matice slovenské v Bratislavě – Starém Městě. Opakovaně organizovala a moderovala shromáždění Matice na podporu slovenštiny a samostatného Slovenska. Patřila rovněž k podporovatelům Mečiarova HZDS. Za svoji činnost získala řadu ocenění a k osmdesátým narozeninám společně s publicistou Jánem Čomajem připravila knihu pamětí Spomienky herečky.
Konec svého života prožila v domově seniorů připoutaná na lůžko. „Nerada o svém stavu mluvím, nechci nikoho zatěžovat. Mám tu i televizor, ale málo ho sleduji, protože neslyším dobře a nechci vyrušovat paní, která je se mnou na pokoji. A nerada bych zatěžovala sestřičky, aby mi ho zapnuly. Kdy by na to měly čas? Vždyť ony jsou tak zaneprázdněné. Velmi je obdivuji, že jsou vůbec ochotny dělat tuto těžkou práci. Každý z nás je jinak postižen, každý je na tom jinak i psychicky. Je to s námi už jako s malými dětmi. Nemůžu říct, že mě to tady už nebaví, spíše, že tady už nemám co dělat. Jsem nemohoucí. Pokud už nemám čím přispívat, jaký má význam, že tady stále jsem? Jen mají sestřičky se mnou spoustu roboty “ povzdechla si v roce 2019 pro týdeník PLUS 7 DNÍ. Smrti se ale nebála a říkala: „Jsem velký optimista a ničeho se nebojím. Ani odcházení. Když člověk takto leží ve dne v noci, myslí i na ten obrovský prostor nad všemi vesmíry. Ať to volá kdokoli jakkoli. To je lidský život. Měla jsem ho krásný. A za ten děkuji. Za všechno děkuji. Za všechno.“ Eva Kristinová zemřela 14. června 2020 v Bratislavě ve věku požehnaných devadesáti jedna let a byla pohřbena na Martinském hřbitově v Bratislavě po boku svých rodičů.
Zdroje:
