Článek
Tajemná modrooká černovlasá kráska s porcelánovou pletí vděčí za svůj půvab nevšednímu původu. Isabelle Adjani se narodila dne 27. června 1955 Mohammedu Chérifovi Adjanimu a Augustě Emmě Schweinberger. Otec byl Kabyl – příslušník berberského národa, žijícího v horských oblastech severovýchodního Alžírska. Během druhé světové války narukoval v pouhých šestnácti letech do francouzské armády. Na cestě z Itálie do Bavorska potkal a svedl Isabellinu matku, která kvůli němu opustila své dvě malé děti. „Z vášně. Možná by ji můj otec zabil, kdyby to neudělala,“ řekla na adresu své matky herečka. Otec podle ní chtěl být lékařem, miloval literaturu, mluvil výborně francouzsky, ale skončil jako mechanik v Gennevilliers, severozápadně od Paříže. Tady, v bytovém domě pro sociálně slabé občany, vyrůstala také Isabelle. Matka se za alžírský původ svého muže styděla a všem říkala, že je Turek. Přesvědčila jej také, aby si změnil své křestní jméno z Mohammed na Chérif, protože to znělo více „americky“.
Gennevilliers
S otcem Alžířanem to nebylo snadné
Mateřským jazykem budoucí herečky byla němčina, kterou se svojí matkou hovořila téměř do puberty. Trápila ji ale odlišnost, a tak svoji matku přesvědčila, aby začaly hovořit francouzsky. Doma to dospívající dívka ovšem neměla vůbec lehké. Otec díky svému odlišnému kulturnímu původu byl velice autoritativní a Isabelle i jejího mladšího bratra Erica trestal kupříkladu i za to, že byli nemocní. Problémy představovalo samozřejmě i vlastní tělo. Herečka na tu dobu vzpomínala: „Doma nebylo žádné celoplošné zrcadlo, a jakmile jsem stála deset minut v koupelně, otec zakřičel: ‚Špiníš zrcadlo!‘.“
Isabelle hledala útočiště v literatuře a psychoanalýze. Chtěla se stát psycholožkou a věnovat se humanitární pomoci. Vše změnil jeden obyčejný den roku 1969 na lyceu v Courbevoie, kam zavítal asistent režiséra Bernarda Toublanc-Michela, který hledal představitelku hlavní role pro dětský film Le petit Bougnat. Učitel francouzštiny doporučil právě Isabelle. Rodiče dali svolení a neznámá čtrnáctiletá studentka roli získala. Točilo se o prázdninách a pro mladičkou žačku film i něco jako prázdniny představoval.
Malý krásný zázrak
Režisérům se krásná dívka vryla do paměti, a tak navzdory tomu, že neuspěla u přijímacích zkoušek na konzervatoř a pokračovala ve studiu na střední škole v Remeši, už na ni nezapomněli. V roce 1972 jí Nina Companeez obsadila do filmu Faustine et le bel été a Isabelle se následně rozhodla pro kursy dramatického umění. Krátce na to byla obsazena do oblíbeného seriálu z období renesance Tajemství měděného poháru, kde ztvárnila mladou Florenťanku. Vzbudila pozornost nejenom u televizních diváků, ale rovněž u uznávaného divadelního režiséra Roberta Hosseina, který ji angažoval do Lorcovy hry Dům doni Bernardy, uvedené v divadle v Remeši. Nevšední talent a krása způsobily, že Isabelle byla všemi vnímána doslova jako zázrak. I bez tradiční pařížské konzervatoře se tak nakonec stala nejmladší členkou Comédie Française. Odehrála zde několik pozoruhodných rolí, v devatenácti letech ale odmítla nabízenou dvacetiletou smlouvu a dala přednost filmu. Jako první tehdy přijala úlohu ve francouzsko-italské komedii Facka, která byla vyznamenána cenou Louise Delluca a sama Isabelle cenou Suzanne Bianchetti. Isabelle tu hrála dceru, která se vzepře autoritě milujícího, ale přísného otce, v podání Lina Ventury.
Lino Ventura
Role jí musela sednout
Isabelle začala přitahovat producenty a dostávat nabídky od známých režisérů. Šla doslova z role do role. Zvučným jménům však nepodléhala, řídila se tím, nakolik ji téma zaujalo. Často tak spolupracovala i s méně významnými tvůrci. To však nebyl případ tehdy již legendárního Françoise Truffauta, v jehož snímku Příběh Adèly H. přijala v roce 1975 titulní úlohu šílené dcery Viktora Huga. Nechala se slyšet, že tolik toužila po této úloze, až by se dala její vášeň připodobnit k té Adèlině. Přesvědčivé ztvárnění nešťastné ženy jí vyneslo nominace na Césara i Oscara. Následujícího roku ji Roman Polanski obsadil do mrazivého mysteriózního thrilleru Nájemník. Režisér a zároveň protagonista hlavní role se stal svědkem hereččiny naprosté oddanosti profesi. „Byla dříč a prokázala velkou schopnost soustředění. Někdy zašla až příliš daleko, například se dokázala při zkouškách rozbrečet tak dobře, že už neměla slzy, když bylo potřeba,“ vzpomínal na spolupráci slavný režisér. Kritiky je dodnes tento Polanského film považován za jeden z jeho nejdokonalejších, ve své době velký ohlas ale nezaznamenal.
Stáli o ni i v Americe
Isabelle ovšem nadále nouzi o práci neměla. Ještě v témže roce ji obsadil režisér André Téchiné do tajemného kriminálního dramatu Barocco. Během natáčení se sblížila s kameramanem Brunem Nuyttenem, se kterým pak několik let tvořila pár. Na podzim roku 1977 byla její tvář již natolik známá, že si ji vyžádal Hollywood pro kriminální drama Waltera Hilla Řidič s Ryanem O´Nealem v hlavní roli. Po návratu do Evropy strávila léto 1978 natáčením Upíra Nosferatu. Film se bohužel stal finančním propadákem.
Na konci roku 1978 se Isabelle opětovně setkala s Téchiném během natáčení Sester Brontëových, kde na ni připadla role Emily, autorky světoznámého románu Na větrné hůrce. Ani tento film se však nedočkal vřelého přijetí. Herečka měla však v té době již zcela jiné starosti, neboť několik měsíců po natáčení přivítala na svět syna Barnabého, jehož otcem byl již zmíněný Bruno Nuytten. Již v roce 1981 ale hrála rovnou v pěti filmech. Patřil mezi ně i hororový snímek Andrzeje Zulawského Posedlost. Za hlavní ženskou roli v tomto příběhu získala Isabelle Adjani svého prvního Césara.
Bruno Nuytten
V roce 1982 se proměnila v mladou Mexičanku Antoinetu ve stejnojmenném životopisném koprodukčním dramatu Carlose Saury. Z natáčení se španělským režisérem byla poněkud rozčarovaná. Ještě více ji však rozhodila následující spolupráce se známým Jean-Lucem Godardem. Poznala, že Godardovy pověstné metody jsou skutečně úžasně perverzní a rozhodně nic pro její osobu. Z projektu Prénom Carmen proto po pouhých několika dnech odstoupila.
Osmdesátá léta byla její dekádou
V roce 1983 si zahrála provokativní a záhadnou dívku Eliane v dramatu Vražedné léto, tentokráte pod režisérskou taktovkou Jeana Beckera. Role ji přinesla dalšího Césara. V tuto dobu již byla Isabelle Adjani jednou z nejlépe placených francouzských hvězd. Stala se doslova ikonou osmdesátých let. Objevovala v reklamách na mýdlo hvězd Lux nebo prací prášek Woolite. Ve Spojených státech představovala boty GAP a doma byla tváří Renaultu. Krátce po třicítce začala reprezentovat také módní dům Christian Dior.
Zatoužila vrátit se po čase také opět na divadelní prkna. Tady ale do té doby bezvýhradně úspěšná Isabelle poznala poprvé neúspěch. Ve Strindbergově Mademoiselle Julii skončila po padesáti reprízách, totálně ztrhána kritiky. Fiasko si však záhy vynahradila na hudebním poli milionem prodaných alb. Zvlášť úspěšná byla skladba Pull Marine, kterou napsal proslulý hudebník Serge Gainsbourg. Videoklip k písni režíroval Luc Besson. Krásná Francouzka začínajícího filmaře natolik očarovala, že ji okamžitě obsadil do role Heleny ve svém kriminálním dramatu Podzemka. Okouzlení bylo vzájemné. Také Isabelle byla ze spolupráce nadšená: „Dal mi přečíst scénář, okamžitě jsem ho přečetla a byla ohromená. Nepodobalo se to ničemu jinému. Byly tam neuvěřitelné postavy, odvážné postavy a vůbec ne domýšlivost. Bylo to jednoduché, rychlé a s bezprostředním humorem.“
Lidé se ji báli potkat
Úspěšná herečka však v této době poznala i odvrácenou stranu slávy. Na podzim roku 1986 zaujala otevřenou pozici proti Národní frontě. Šla tehdy s kůží na trh a odhalila před publikem svůj skutečný alžírský původ. Najednou se o ní začaly šířit fámy, že trpí AIDS. Nabylo to až děsivých rozměrů. Devět měsíců jí nikdo nepodal ruku ze strachu z nákazy. Filmaři ji neobsazovali, aby jim neumřela před koncem natáčení. Herečka tomu nakonec sama učinila přítrž, vystoupila ve zprávách francouzské televize TF1 a v přímém přenosu všem dokázala, že se nachází v plné formě. Po těchto zkušenostech se vrhla do humanitárních bojů proti hladu, rasismu a zavítala do země svých předků, Alžírska, aby v nových volbách podpořila demokracii.
Isabelle Adjani
Ze svých misí se vrátila plná energie a pustila se do vysněného projektu Camille Claudelová. Na vzniku filmu o umělkyni a milence slavného sochaře Augusta Rodina se podílela jako umělecká produkční. Patřila jí samozřejmě také hlavní role. Dlouho ale nedokázala najít režiséra a scénáristu, který by se materiálu chopil. Obrátila se proto na svého bývalého partnera Bruna Nuyttena, aby se režie ujal on. Nuytten, považovaný za jednoho z nejlepších francouzských kameramanů souhlasil. Pro roli Rodina byl následně získán Gérard Depardieu. Když byl v roce 1988 snímek uveden do kin, triumfoval u kritiky i diváků. Samotné Isabelle přinesl další nominaci na Césara, a dokonce i další nominaci na Oscara. S Nuyttenem poté plánovala natočit několik dalších podobných filmových portrétů žen, k opětovné spolupráci již ale nakonec nikdy nedošlo.
Vše pro lásku
Na počátku devadesátých let Isabelle Adjani ze světa filmu i z veřejného života zcela nelogicky zmizela. Vždy si dokonale chránila své soukromí, a tak nikdo netušil, že se na tři roky přestěhovala do Londýna, aby žila po boku své nové lásky Daniela Day-Lewise, se kterým se seznámila krátce po anglické premiéře snímku Camille Claudelová. Do podivínského Daniela byla zamilována natolik, že na čas vůbec nepomýšlela na svou uměleckou dráhu.
Daniel Day-Lewis
K filmování se vrátila až v roce 1993 komedií Toxic Affair. Za svoji účast tehdy obdržela deset milionů franků, což bylo do té doby ve francouzské kinematografii nevídáno. Film sám o sobě ale úspěšný nebyl. O pouhý rok později ale spatřil světlo světa jeden z nejvýznamnějších filmů hereččiny kariéry, a sice Královna Margot. Historickou fresku o masakru na den svatého Bartoloměje režíroval Patrice Chéreau. Isabelle Adjani za titulní roli získala v únoru 1995 svého dalšího Césara. Ceremoniálu se tentokráte nezúčastnila. Důvodem byl vysoký stupeň těhotenství. Dne 9. dubna herečka porodila svého druhého syna, kterému dala jméno Gabriel-Kane. Krátce před porodem ji ale opustil otec dítěte Daniel Day-Lewis, který dal protentokrát přednost románku s Julií Roberts. O rok později se pak oženil s americkou herečkou, scenáristkou a režisérkou Rebeccou Miller, dcerou dramatika Arthura Millera. Herečku rozchod velmi ranil a způsobil jí dlouhotrvající deprese, kdy nebyla schopna ničeho jiného než ležet v posteli.
Obrázek hereček Isabelle Adjani a Dominique Blanc z filmu Královna Margot
V roce 1996 Isabelle Adjani náhle opustila francouzské hlavní město, aby se usadila ve švýcarské Ženevě. „Když máte příležitost nabídnout svým dětem lepší kvalitu života, neměli byste váhat,“ vysvětlila tehdy své rozhodnutí. Až o mnoho let později, v roce 2014, se svěřila, že důvodem přestěhování byl rozchod s Danielem a touha získat společné dítě do péče. „Existuje velmi starý švýcarský zákon, který chrání matky a brání otci požádat o svěření do péče. Po narození mého druhého syna mě k tomuto rozhodnutí přiměl spor mezi mnou a jeho otcem,“ řekla tehdy novinářům. O dva roky na to pak o svém vztahu s hercem prohlásila: Všechno se uklidnilo, ale jsem přesvědčena, že velké vášně se nikdy nepromění ve velká přátelství.“
Osobní život se podepsal na kariéře
Isabelle v druhé polovině devadesátých let téměř netočila. Jednou z výjimek byl snímek Ďábelská lest, kde se objevila po boku Sharon Stone. Film se s úspěchem nesetkal a samotná herečka o několik let později řekla, že účast na filmování přijala jen proto, aby natočila nějaký film. Na přelomu tisíciletí se vrátila alespoň na jeviště v Dámě s kaméliemi. Projekt Roberta Hosseina byl přijat velmi pozitivně. Dařit se jí na malou chvíli začalo i v osobním životě. V roce 2002 veřejně oznámila zasnoubení s hudebníkem Jean-Michelem Jarre a začala opět přijímat i filmové role. Objevila se v úspěšných snímcích Šťastnou cestu a Můj učitel Ibrahim. Za dva roky bylo již všechno jinak, vztah vzal za své a herečka nebývala otevřeně přiznala, že Jarre jí byl nevěrný. Na další tři roky se pak opětovně stáhla do ústraní.
Isabelle Adjani v roce 2010
V roce 2006 se vrátila alespoň na jeviště a zahrála si skotskou královnu Marii Stuartovnu. Znovu byla velmi úspěšná. Film se jí v té době ale začal vyhýbat. Několik produkcí nebylo uskutečněno, z jiných nakonec ustoupila ona. Až v roce 2008 se objevila jako hraběnka Almaviva v televizní adaptaci inspirované Figarovou svatbou s jednoduchým názvem Figaro. A v roce 2009 se navrátila i na plátna kin v dramatu La Journée de la jupe. Následovaly i další snímky, především úspěšná sociální komedie Na mamuta!, kde ztvárnila ducha první lásky Gérarda Depardieua. V roce 2012 předvedla roli, původně plánovanou pro Alaina Delona a přeměněnou v ženskou postavu, trpící posttraumatickou amnézií v komediálním dramatu David et Madame Hansen. O rok později se podílela na bollywoodském filmu Ishkq in Paris spolu s indickými hvězdami Preity Zintou a Arjunem Rampalem. Film, který foneticky natočila v hindštině, definovala jako „velmi kýčovitý“. V roce 2014 ztvárnila jednu z jedenácti ženských rolí ve filmu herečky Audrey Dana Sex v Paříži. Snímek, který přijala na naléhání svého agenta, si velmi dobře vedl v kinech, kde jej shlédlo více než jeden milion tři sta tisíc diváků.
Po dlouhé době dobrá role
V roce 2016 se Isabelle Adjani objevila v sociálním thrilleru Carole Matthieu. Ve filmu, který sama iniciovala, si zahrála titulní roli závodní lékařky, která nedokáže zabránit děsivým praktikám zaměstnavatele. Isabelle doufala, že za tuto roli opětovně získá Césara za nejlepší herečku, žádné nominace se ale nedočkala.
Vynahradila si to až o dva roky později, když se ujala úlohy matky v akční komedii Svět je tvůj. Film byl dobře přijat. Kritik Michel Ciment dokonce napsal, že se zde objevila ve své „nejlepší roli za velmi dlouhou dobu“. Konečně se tak dočkala alespoň nominace na Césara, byť jenom za herečku ve vedlejší roli. Naposledy se před kameru postavila v letošním roce v americkém seriálu z produkce Netflixu Svatba roku. Hraje excentrickou miliardářku a nepřítelkyni postavy Nicole Kidman. Úspěch se však tentokráte nekonal.
Isabelle se poslední dobou lepí smůla na paty i v osobním životě. V říjnu 2020 byla obžalována za podvod. Bývalý poradce, který v letech 2011 až 2012 řídil hereččinu společnost Isia Films, ji obvinil z finančních machinací. Soud mu dal za pravdu a herečce v prosinci minulého roku udělil pokutu ve výši 250 tisíc eur a trest podmíněného odnětí svobody.
Isabelle Adjani v Cannes v roce 2018
Stárnoucí krásce se nadále nedaří ani ve vztazích. V roce 2004 si začala románek s neurochirurgem Stéphanem Delajouxem, který po pěti letech opět skončil. V roce 2017 se svěřila tisku: „Je ve mně osamělost. Jsem samotář, podporující samotář s vrozeným smyslem pro obrovskou kolektivní odpovědnost. Ostatní zaujímají v mém životě obrovské místo. Ale tam jsem si zvykla žít sama. Kam bych dnes dala toho potenciálního milence? Mám se dobře, ve svém těle se cítím dobře, štěstí ke mně přichází zevnitř“.
Zdroje:
