Článek
Přimhouřené oči, široký úsměv, nezaměnitelný hlas a nádherná slovenština. Tak si mnozí dodnes pamatují kdysi velmi populárního herce Ivana Rajniaka.
Toužil být lesníkem a pracovat v horách
Narodil se dne 10. července 1931 v malebné liptovské vesničce Hybe do rodiny železničáře Daniela Rajniaka a Emílie, rozené Žiškové. Pro Ivanova otce to bylo již druhé manželství. První žena mu zemřela a zanechala po sobě tři malé děti, Martu, Slava a Valenta. Emília kromě Ivana přivedla na svět ještě mladšího Pavla. Rodina tak byla dosti početná, mezi sourozenci ale nevznikaly žádné vády a snášeli se tak, jako by měli nejen jednoho otce, ale i jednu matku. V době Ivanova narození zuřila velká hospodářská krize, která tvrdě dopadala především na dělníky. Daniel měl ale štěstí, pracoval u dráhy jako výhybkář. Při práci se navíc ještě zvládal postarat i o malé hospodářství. Ivan v rodné obci navštěvoval evangelickou lidovou školu. Učitelé tu byli velmi pokrokoví. Zaváděli do výuky moderní vyučovací postupy. Věnovali se i mimoškolní osvětové činnosti, zejména připravovali ochotnická divadelní představení.
Ivan miloval hory, chtěl se stát lesníkem a přihlásil se ke studiu na lesnické škole v Banské Štiavnici. Dočkal se však velkého zklamání, neboť jej nepřijali. Proto si jako náhradní řešení zvolil Vyšší stavební školu v Prešově. V době studií se začal občasně věnovat ochotnickému divadlu. Zprvu to považoval spíše za mladickou zábavu, když ale zvažoval vysokoškolská studia, rozhodl se podat přihlášku na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. U talentových zkoušek měl úspěch a byl přijat. Vedoucím jeho ročníku byl známý slovenský divadelník Andrej Bagar. Zkušenosti mu předávali i další pedagogové, mezi nimiž nechyběli herci Július Pántik, Ladislav Chudík či František Dibarbora. „U každého jsem velmi získal. Ale se zřetelem na společné vnímání a zážitky z dětství a mládí, nejbližším mi byl Július Pántik,“ uvedl v pozdějších vzpomínkách Rajniak.
Chtěl zběhnout do Tater k horské službě
Spolužáci měli pro jeho veselou povahu Ivana velmi rádi, učitelé oceňovali pro změnu jeho talent. Obzvlášť Bagar na něj nedal dopustit. Navzdory tomu Rajniak školu málem nedokončil. V roce 1954 se náhle sebral a odešel k horské službě v Nízkých Tatrách. Byl totiž reprezentantem ve sjezdovém lyžování a do hor jej to stále velmi táhlo. Andrej Bagar, který v té době zastával rovněž funkci rektora, se nadaného posluchače nechtěl vzdát. Napsal mu proto dopis, aby svoji dovolenku přerušil a vrátil se do školy. Domluvili mu i ostatní členové horské služby, a tak se nakonec vrátil a školu posléze zdárně dokončil.
První angažmá získal v činohře Státního divadla v Košicích, kde již dosáhl řady úspěchů. Seznámil se tu také se svojí budoucí ženou Magdou, která tu působila coby baletka. Vzali se po půlroční známosti. V roce 1966 přešel Ivan Rajniak již jako zkušený herec do bratislavského Slovenského národního divadla, kde setrval po zbytek své kariéry. V divadle a posléze i ve filmu se uplatnil především v postavách prostých lidí.
Nezapomenutelný Valér z Meděné veže
V hledáčku slovenských filmařů uvízl na počátku šedesátých let. Více příležitosti dostal ale až po svém příchodu do Bratislavy. Objevil se ve snímcích Most na tú stranu, Pokorené rieky, Zvony pre bosých, Rok na dedině. Velkou roli Valéra mu svěřil na konci šedesátých let režisér Martin Hollý v romantickém dramatu z prostředí Tater Medená veža. Jeden z nejkrásnějších slovenských filmů se odehrává uprostřed nádherné tatranské přírody, daleko od nastupující normalizace. Vypravuje o přátelství třech mužů, Pirina, Valéra a „R“, kteří pracují na vysokohorské chatě. Jednoho dne jejich přátelství naruší žena, která se stane manželkou jednoho z nich. Kromě Rajniaka se na plátně představil Štefan Kvietik v roli Pirina, Emília Vášáryová coby jeho manželka Saška, Ivan Mistrík jako „R“, Michal Dočolomanský jako Pirinův domělý sok v lásce, Július Vašek v roli Prašivce a Vlado Müller a Slávo Drozd v úloze pohraničníků. „Byl to pokus o útěk před životní realitou. Bukovčanův scénář jsem se snažil ještě víc posunout tak, aby vznikla atmosféra nostalgie po něčem krásném, neuchopitelném a nenávratném,“ vzpomínal režisér. Scénář byl psán hercům přímo na tělo. Všichni tři filmoví kamarádi byli velkými přáteli i v reálném životě. Kvetik o tom později řekl: „My jsme ani nemuseli hrát. My jsme měli jedinou povinnost jako herci, v rámci atmosféry, v rámci filmu, v rámci příběhu, v rámci partnerských vztahů – nic jiné, než uvěřit.“
Na výsledné atmosféře filmu se podepsala i kamera Karola Kršky a hudba Zdeňka Lišky. Točilo se na drahý materiál Kodak Eastmancolor. Celkové náklady se vyšplhaly na více než pět milionů korun. Do kin přišel film v létě roku 1970. Jeho hlavní aktéři byli po uvedení natolik populární, že je v době turné museli z kin vyvádět policajti.
Film se následně dočkal i pokračování s názvem Orlie Pierko, které se již neslo ve více humorném duchu a obešlo se již bez Štefana Kvietika.
Raději by byl v horách
Z dalších Rajniakových filmů lze vzpomenout kupříkladu Trofej neznámeho strelca či krimifilm Šepkajúci fantóm. Česká kinematografie umění Ivana Rajniaka využila jen jednou jedinkrát. Ve filmu režiséra Vladimíra Čecha Úplně vyřízený chlap ztvárnil dělníka Fera Bena. Své herectví uplatňoval rovněž v televizi a rozhlase. Kromě herectví miloval hory a myslivost. Loveckou vášeň sdílel i se svými dvěma přáteli, Ivanem Mistríkem a Štefanem Kvietikem. V Bratislavě se nikdy úplně dobře necítil. Žil se svou ženou Magdou v malém bytě v Petržalce a říkal: „Život si se mnou zahrál trošku jinak. Odmaturobval jsem na stavební průmyslovce a z ochotnictví jsme nakonec skončil jako herec. Sedím v Bratislavě, ale už teď toužím po zakouřené kolibě, dobrém ovčím sýru. A lidech v každé z nich.“
Po roce 1989 upadl Ivan Rajniak do úplného zapomnění. Stáhl se do soukromí a o herectví již nechtěl ani slyšet. Útěchou mu byly milované hory a jeho celoživotní družka Magda, o které neřekl jinak než „moje Magdalénka“. Na sklonku života jej nejvíce trápilo, že se nikdy nedočkali dětí a nepodařilo se jim je ani adoptovat. Krátce před smrtí řekl na adresu herectví překvapivá slova: „Divadla mám už nad hlavu. Nikdy to nebyla moje láska. Nikdy v životě jsem neřekl, že jeviště je můj svět. Ani televize, ani film ne. To pro mě nic neznamenalo, ani neznamená do dnešních dnů. Nesleduji žádné programy.“
Ivan Rajniak zemřel dne 23. února 1999 v bratislavské nemocnici po operaci žaludku. Bylo mu šedesát sedm let. Místo svého posledního odpočinku našel ve své rodné obci, kde mu byla v roce 2006 odhalena na rodném domě pamětní deska.
Zdroje:
