Článek
Jarka Pižla byl především kabaretiérem. Ve filmu ztvárnil jen malé vedlejší role a jeho jméno by bylo dávno zapomenuto, kdyby to nebyl právě on, kdo ztvárnil nezapomenutelného obecního blázna Pepka Vyskoče ve filmu Poslušně hlásím.
Jeho živlem byl kabaret
Jarka Pižla se narodil jako Jaroslav Stehlík dne 9. dubna 1903 na pražském Smíchově do rodiny Františka Stehlíka a jeho ženy Petronily, rozené Novotné. Krásy mnoho nepobral, zato byl obdařen darem výřečnosti a sklonem k recesi. Ve škole bavil spolužáky různými grimasami a když se rozhodovalo o tom, čím se bude živit, vyhrála touha bavit lidi. Dvacátá léta minulého století mu nabízela možnost uplatnit se v tehdy velmi populárním kabaretu. Veřejně vystupovat začal již jako osmnáctiletý. V letech 1921 až 1923 působil jako zpívající člen sboru Arény na Smíchově. Zároveň zahájil sólovou kabaretní praxi v kabaretu U politické mrtvoly.
U Rozvařilů
Když byl v angažmá v divadle Komédie, které se nacházelo v paláci Lucerna, změnil si jméno Stehlík na Pižla. Na této scéně býval k vidění v letech 1923 až 1926. Objevoval se ale i v dalších pražských kabaretech, například v Montparnassu, kde jej návštěvníci mohli spatřit v letech 1927 až 1928, nebo U Rozvařilů, kde byl k vidění v rozmezí let 1935 až 1936. Tady se z recese nechával titulovat jako „nejkrásnější chlapec z Prahy“. Doménou Jarky Pižly nebyl herecký projev či jiné umělecké hodnoty. Těžil ze svého nevzhledného nepravidelného obličeje, který dokázal zkroutit do šílených grimas. Nejméně od třicátých let doplňoval svůj děsivý vzhled také širokým bezzubým úsměvem. Při svých vystoupeních po kabaretech se vyžíval i jako spisovatel různých obhroublých a průměrných kupletů a písňových parodií, slovních hříček, humorných skečů, které i sám produkoval a stal se jejich prvním a posledním interpretem. Výjimečně se postavil i před rozhlasový mikrofon.
Před kameru se postavil již v němém filmu
Nepřitažlivý zevnějšek nezabránil Pižlovi v tom, aby si našel nevěstu. V roce 1928 se oženil s o pět let mladší Vratislavou Untermülerovou. O rok později na světě přivítal dceru Vratislavu, které dal své skutečné příjmení, jmenovala se Stehlíková. Manželství mu ale nakonec nevydrželo a skončilo rozvodem. V soukromí prý Jarka Pižla byl z gruntu dobrým člověkem, jen se rád napil.
Pižlova nevšedního vzhledu a sklonů k pitvoření využili i režiséři, kteří herce zaškatulkovali do rolí různých malých prostoduchých, utlačovaných a podivínských lidiček z okraje společnosti a začali jej pravidelně nasazovat ve svých filmech. Ty první byly ještě němé. Pižla debutoval v roce 1924 jako mladší Venouš ve filmu Děvče z hor. V němé éře se představil také jako chasník v Binovcově Vyznavačích slunce, dítě ve vlaku Lamačově v komedii Dobrý voják Švejk, host na silvestrovské zábavě v Krňanského Příběhu jednoho dne nebo jako mládek v Krňanského a Seidlově komedii z Českých mlýnů.
Příchod zvukového filmu jej nezaskočil. Ve třicátých letech pokračoval v zajetých kolejích a diváci ho tak mohli spatřit v epizodních rolích ševcovského učedníka v Longenových Skalních ševcích, bezzubého vojáka ve Svitákově komedii Život vojenský – život veselý, nadšeného fanouška ve Slavínského filmu Dokud máš maminku, hospodského hosta v Lamačově komedii Nezlobte dědečka, diváka v panoptiku ve Fričově snímku Svět patří nám či jako malířského tovaryše v Krňanského komedii Otec Kondelík a ženich Vejvara.
Českým Laurelem se nestal, smůlu měla i Jiřina Bohdalová
V roce 1937 se Jarka Pižla pokusil vytvořit komickou dvojici, něco na způsob dánských herců Pata a Patachona nebo amerických Laurela a Hardyho. Jeho partnerem se měl stát jakýsi Ferda Žižla, o kterém se dnes již nic neví. Zcela jistě šlo i v tomto případě o pseudonym a skutečné jméno herce, které by mohlo být vodítkem alespoň k nějakým informacím, není známo.
Nově vytvořená dvojice začala natáčet pod vedením režiséra Ladislav Horského grotesku Pižla a Žižla na cestách. Snímek se stal filmovým debutem v té době teprve šestileté Jiřiny Bohdalové a byl pod různými pracovními názvy, jako Pižla a Žižla hledají práci nebo Jarka Pižla a Ferda Žižla, ve dvou ojedinělých zprávách v časopise Kinorevue ohlašován jako „mluvená groteska s českou Shirley“. Z pokusu o českou Shirley Temple a českého Pata a Patachona či Laurela a Hardyho nakonec bohužel sešlo. Nedostávalo se potřebných financí. Z filmu se tak do dnešních dnů zachoval pouhý fragment bez zvuku, který byl k vidění v pořadu Úsměvy Jiřiny Bohdalové, a nebýt této dámy, dnes by si na něj těžko kdo vzpomněl. A to se původně počítalo i s pokračováním. Podle scénáře Mileny Podhorské měla vzniknout dvojka s názvem Pižla a Žižla mezi gangstery.
Živil se jako portýr
Jarka Pižla by se svými kabaretními výstupy a hereckými štěky sotva uživil, pracoval tedy jako zprostředkovatel na seznamovacích večírcích a po okupaci až do své smrti jako portýr v pražských barech a nočních klubech. Kupříkladu v Srdíčku u Masarykova nádraží. V té chvíli byl ale úplně jiný, než jak ho znali filmoví diváci. Byl to elegán, bezvadně oblečený v tmavém obleku, s motýlkem a bílými rukavicemi, k příchozím se choval velmi galantně.
V herecké kariéře pokračoval i v poválečné znárodněné kinematografii a nezastavil ho ani rok 1948. Stále se ovšem jednalo o pouhé epizodní roličky. Byl číšníkem ve Steklého Siréně, hostem v bufetu v Kubáskově Železném dědkovi, zedníkem na pohřbu v Steklého dramatu Mstitel či vězněm v Jasného snímku Přežil jsem svou smrt.
Jeho Pepek měl reálnou předlohu
V roce 1957 stvořil svoji nejslavnější roli, díky které se natrvalo zapsal do dějin československé kinematografie. Ve Steklého švejkovské komedii Poslušně hlásím se proměnil v retardovaného obecního blázna Pepka Vyskoče, na něhož místní i přespolní pokřikovali: „Pepku, vyskoč a zameč.“ Jaroslavu Marvanovi se posléze podaří ho naverbovat ke konfidentům a zapíše jej pod jménem Josef Vyskočil. Pižla se ve filmu se objevil asi třikrát a jen na malou chvíli, ale jeho výkon byl fantastický.
Zajímavostí je, že v Putimi nikdy žádná četnická stanice neexistovala, vyjma krátké doby v době druhé světové války. Za četnickou stanici si filmaři vybrali malou chaloupku, které už toto pojmenování zůstalo hlavně kvůli turistům, kteří ji v Putimi vždycky hledají. A často se ptají i na to, kdo byl reálným předobrazem Pepka Vyskoče. Na to jim dlouho nikdo nedokázal odpovědět. Obrat nastal až po rozsáhlém pátrání putimské rodačky a kronikářky Anny Wretzlové Pixové. „Turisté a výletníci, kteří přijížděli do Putimi, se od jara do podzimu stále dokola vyptávali, kde stávala četnická stanice a hlavně, kde je dům Pepka Vyskoče. Zajímali se, zda se dochovala jeho fotografie a kde je místo jeho posledního odpočinku, aby mu tam zapálili svíčku,“ vzpomínala před časem v jednom z novinových rozhovorů. Marně návštěvníkům vysvětlovala, že postava je patrně fiktivní, nikdo takový v Putimi nikdy nežil. Nakonec ale zapracovala náhoda. Kronikářka jednoho dne poslouchala rozhlasové čtení z knihy malíře, scenáristy a spisovatele Jana Baucha, kde byla zmínka o známých figurkách z pražské Řetězové ulice. Do útulné tančírny U Třech divejch chodil se svými kumpány také Jaroslav Hašek. „Bauch vzpomínal na postavu malého mužíčka přezdívaného Ferda Sirky Evropa a potom na slabomyslného Vaška Vyskoče, který za peníze pro obveselení pivní společnosti vyskočil a zamečel. Ten byl patrně modelem ke stejné figuře v prvním díle Švejka. Ačkoliv byl Pepek Vyskoč vlastně Pražák, Hašek mu přisoudil putimskou domovskou příslušnost a proslulé zvolání Pepku, vyskoč a zameč tak vlastně mělo znít v putimské a ne v pražské hospodě,“ uvedla ve vzpomínce Anna Wretzlová Pixová.
Jarka Pižla se s filmovými diváky se rozloučil dva roky před smrtí jako jeden z námořníků v Zemanově Baronu Prášilovi. Zemřel bez povšimnutí veřejnosti dne 21. července 1963 ve věku nedožitých šedesáti let.
