Článek
Jméno Jarka Pižla dnes již asi téměř nikomu nic neřekne, když ale zazní jméno Pepek Vyskoč, každý si hercovu neatraktivní tvář hned vybaví. Herec malých rolí Jarka Pižla se narodil jako Jaroslav Stehlík dne 9. dubna 1903 v Praze na Smíchově do rodiny Františka Stehlíka a jeho ženy Petronily, rozené Novotné. Již jako osmnáctiletý začínal veřejně vystupovat. V letech 1921 až 1923 působil jako zpívající člen sboru Arény na Smíchově. Zároveň zahájil sólovou kabaretní praxi v kabaretu U politické mrtvoly.
U Rozvařilů
Nejkrásnější chlapec z Prahy
Své umělecké jméno Jarka Žižla si zvolil během následného angažmá v divadle Komedia v paláci Lucerna, kde působil v letech 1923 až 1926. Vystupoval i na dalších kabaretních scénách, například v Montparnassu, kde jej návštěvníci mohli spatřit v letech 1927 až 1928, nebo U Rozvařilů, kde byl k vidění v rozmezí let 1935 až 1936. Tady se z recese nechával titulovat jako „nejkrásnější chlapec z Prahy“. Doménou Jarky Pižly nebyl herecký projev či jiné umělecké hodnoty. Těžil ze svého nevzhledného nepravidelného obličeje, který dokázal zkroutit do šílených grimas. Nejméně od třicátých let doplňoval svůj děsivý vzhled také širokým bezzubým úsměvem. Během své kabaretní kariéry se vyžíval jako spisovatel různých obhroublých a průměrných kupletů a písňových parodií, slovních hříček, humorných skečů, které i sám produkoval a stal se jejich prvním a posledním interpretem. Výjimečně se postavil i před rozhlasový mikrofon.
Navzdory svému odpudivému zevnějšku se oženil. V roce 1928 si vzal o pět let mladší Vratislavu Untermülerovou. Za rok se jim narodila dcera Vratislava, která nesla skutečné příjmení svého otce, tedy Stehlíková. Manželství ale nakonec nevydrželo a skončilo rozvodem. V soukromí prý Jarka Pižla byl z gruntu dobrým člověkem, jen se rád napil.
Pitvořil se v němém filmu
Filmaři jej objevili ještě v éře němého filmu. Jeho nevšední vzhled a sklon k pitvoření se jim hodil. Obsazovali jej do roliček malých prostoduchých, utlačovaných a podivínských lidiček z okraje společnosti. Debutoval v roce 1924 jako mladší Venouš ve filmu Děvče z hor. Před příchodem zvuku se představil například ještě jako chasník v Binovcově Vyznavačích slunce, dítě ve vlaku Lamačově v komedii Dobrý voják Švejk, host na silvestrovské zábavě v Krňanského Příběhu jednoho dne nebo jako mládek v Krňanského a Seidlově komedii z Českých mlýnů.
Jarka Pižla
Nezaskočil jej ani příchod zvukového filmu. Ve třicátých letech pokračoval v zajetých kolejích a diváci jej tak mohli spatřit v epizodních rolích ševcovského učedníka v Longenových Skalních ševcích, bezzubého vojáka ve Svitákově komedii Život vojenský – život veselý, nadšeného fanouška ve Slavínského filmu Dokud máš maminku, hospodského hosta v Lamačově komedii Nezlobte dědečka, diváka v panoptiku ve Fričově snímku Svět patří nám či jako malířského tovaryše v Krňanského komedii Otec Kondelík a ženich Vejvara.
Z nové dvojice nic nebylo
V roce 1937 chtěl Jarka Pižla vytvořit komickou dvojici, něco na způsob dánských herců Pata a Patachona nebo amerických Laurela a Hardyho. Jeho partnerem se měl stát jakýsi Ferda Žižla, o kterém dnes není již vůbec nic známo. Ostatně se patrně i v tomto případě jednalo o pseudonym. Nově vytvořená dvojice začala natáčet pod vedením režiséra Ladislav Horského grotesku Pižla a Žižla na cestách. Snímek byl filmovým debutem v té době pouze šestileté Jiřiny Bohdalové a byl pod různými pracovními názvy, jako Pižla a Žižla hledají práci nebo Jarka Pižla a Ferda Žižla, ve dvou ojedinělých zprávách v časopise Kinorevue ohlašován jako „mluvená groteska s českou Shirley“. Z pokusu o českou Shirley Temple a českého Pata a Patachona ovšem nakonec nic nebylo, protože chyběly finance. Z filmu se tak do dnešních dnů zachoval pouhý němý fragment, který byl k vidění v pořadu Úsměvy Jiřiny Bohdalové, a nebýt této dámy, dnes by si na něj těžko kdo vzpomněl. A to se původně počítalo i s pokračováním. Podle scénáře Mileny Podhorské měla vzniknout dvojka s názvem Pižla a Žižla mezi gangstery.
Životní role na sklonku života
Jarka Pižla by se svými kabaretními výstupy a hereckými štěky sotva uživil, pracoval tedy jako zprostředkovatel na seznamovacích večírcích a po okupaci až do své smrti jako portýr v pražských barech a nočních klubech. Kupříkladu v Srdíčku u Masarykova nádraží. V té chvíli byl ale úplně jiný, než jak ho znali filmoví diváci. Byl to elegán, bezvadně oblečený v tmavém obleku, s motýlkem a bílými rukavicemi, choval se k příchozím velmi galantně.
V herecké kariéře pokračoval i v poválečné znárodněné kinematografii a nezastavil ho ani rok 1948. Stále se jednalo o zapomenutelné epizodky. Byl číšníkem ve Steklého Siréně, hostem v bufetu v Kubáskově Železném dědkovi, zedníkem na pohřbu v Steklého dramatu Mstitel či vězněm v Jasného snímku Přežil jsem svou smrt.
V roce 1957 stvořil svoji nejslavnější roli, roli, díky které se natrvalo zapsal do paměti diváků, a sice retardovaného obecního blázna Pepka Vyskoče alias konfidenta Josefa Vyskočila ve Steklého švejkovské komedii Poslušně hlásím. S filmovými diváky se rozloučil dva roky před smrtí jako jeden z námořníků v Zemanově Baronu Prášilovi. Zemřel bez povšimnutí veřejnosti dne 21. července 1963 ve věku nedožitých šedesáti let.
Zdroje:
