Článek
Kdo ji jednou spatří, nikdy na ni nezapomene. Růžová víla vypadá, jako by vyběhla přímo z iluminovaných stránek středověkého bestiáře. Pancíř, tlapky a ocas zvířete mají barvu růžové cukrové vaty, která je v ostrém kontrastu s hedvábnou mléčně bílou srstí a černýma očima.
Krunýř připomíná plášť
Malý pásovec, nazývaný růžovou vílou, nese české pojmenování pláštník malý nebo také pásovec pláštník. Je opravdu maličký, od hlavy k ocasu měří maximálně patnáct centimetrů. Ocas má délku dva a půl centimetru. Váží asi sto dvacet gramů. Je tak bezkonkurenčně nejmenším ze všech pásovců.
Růžová víla
Vzhledem k tomu, že žije v podzemí, má malé oči a spoléhá se především na svůj čich a hmat. Disponuje krunýřem, který v jeho případě však skutečně připomíná spíše plášť. V podzemí, v nepřítomnosti predátorů, většina krunýře změkla a ztratila svou obrannou funkci. Jedná se o pružnou hřbetní schránku, která je k tělu připevněná pouze tenkou membránou. Pláštník má ve skutečnosti dvojitou vrstvu kůže. Vnější vrstva, ve které jsou uloženy zrohovatělé šupiny a osteodermy, působí jako plášť přikrývající vnitřní vrstvu, tvořenou jemnou bílou srstí. Tato dvojitá kůže je jedinečným rysem pláštníka, žádný jiný pásovec to takto nemá. Všech dalších devatenáct známých druhů má na zádech jedinou vrstvu kůže, kterou pokrývají šupiny a osteodermy tvořící krunýř. Krunýř pláštníka malého se skládá z dvaceti čtyř pásů, které umožňují zvířeti stočit se do klubíčka. Flexibilita a lehkost hřbetní části krunýře mu pro změnu dovoluje přizpůsobit se tvaru tunelů.
Pod zemí doslova plave
Pánevní část krunýře funguje jako píst, který při svém postupu zhutňuje sediment v zadní části tunelů. V hloubení chodeb pomáhají pláštníkovi i jeho obří přední končetiny vybavené velkými drápy, které se svým vzezřením podobají předním končetinám krtka. Zadní slouží k okamžitému odhrabávání písku za tělo, takže se pláštník může pod pískem pohybovat, aniž by zanechával permanentní nory. Je znám svou velmi rychlou schopností podzemního pohybu. Přezdívá se proto písečný plavec.
Živí se převážně brouky a jejich larvami, které nachází v podzemí. Samice rodí jen jedno mládě. Jeho domovem je Argentina. Žije v širokém pásu sluncem rozpálených křovin, které se táhnou od podhůří And až po pobřežní provincii Buenos Aires. Jeho stanoviště představuje krajina s písčitým podložím, kde si snadno může vyhrabávat nory. Vyskytuje se v nadmořské výšce přesahující tisíc pět set metrů.
Podrobnější informace o velikosti jeho populace bohužel chybí. Studium zvířete v jeho přirozeném prostředí je velmi problematické vzhledem k jeho nočnímu a navíc podzemnímu způsobu života. Ten je výsledkem adaptace na měnící se prostředí před miliony let. Tehdy se změnily klimatické podmínky a proměnily andské podhůří z travnatých porostů v polosuché pouště. Jak se prostředí stávalo méně pohostinným, předek malého pásovce ustoupil z povrchu a zahrabal se pod zem
Po staletí se tak pláštník malý vyhýbal i těm nejodhodlanějším vědcům. Dokonce ani Charles Darwin během své návštěvy Argentiny nedokázal získat ani jeden jediný exemplář. Nepolapitelná růžová víla se objeví nad zemí, jen když nadměrně prší a déšť zaplaví nory. To je ale v pouštní oblasti vzácností. I osmdesátiletí lidé, kteří prožili celý svůj život v těchto venkovských krajích, toto zvíře viděli jen jednou nebo dvakrát.
Krajně nevhodný mazlíček
Svět nad povrchem pro růžového pásovce není bezpečný. Města a vinice postupně nahrazují to, co kdysi bývalo rozlehlým křovinatým porostem. Stáda divokých koz nadměrně spásají vegetaci a zhutňují půdu pod kopyty, což pásovci brání v hloubení nor. Pouštní krajinu protínají ropná pole a asfaltové silnice plné nákladních a osobních aut a izolují pásovce od sebe navzájem. Pláštníci, kteří nejsou ve svém živlu, jsou velmi zranitelní vůči rychle jedoucím autům a predátorům, včetně psů a koček. Nezřídka dochází i k nelegálnímu odchytu. Místní obyvatelé se snaží odchycené jedince prodat na černém trhu, nicméně většina pláštníků v zajetí umírá do jednoho týdne. Pláštník malý skutečně nemůže být domácím mazlíčkem, v zajetí nedokáže žít dlouho ani v rukou zkušených přírodovědců.
Dobová grafika
Studiu těchto prazvláštních tvorů zasvětila svůj život Mariella Superina, která před časem ve jménu vědy hostila ve svém obývacím pokoji živého pláštníka malého. Jednalo se o jedno ze zachráněných zvířat, které mělo posloužit ke studiu základních potřeb zvířete a tím zvýšit šance na úspěšnou rehabilitaci zraněných pásovců, aby mohli být vypuštěni zpět do volné přírody. Vědkyně postavila společně s partnerem obrovské terárium naplněné pískem, vytvořila přirozené úkryty a nainstalovala infračervené kamery, které zaznamenávaly chování drženého zvířete. Neobvyklý host byl poněkud náročný. Žena mu přinesla různé druhy hmyzu a červů, ale růžová víla ohrnovala nos nad vším, co jí nabízela. Vědkyně zkoušela jednu věc za druhou, nakonec uspokojila gurmánské chutě svého malého svěřence prémiovým krmivem pro kočky smíchaným s jemně rozmačkaným banánem a bohatě posypaným granulemi pro hmyzožravce. Vybíravé zvířátko opouštělo svou noru, jen aby se najedlo. „Kdyby se v teráriu pohnula byť jen sebemenší věc, pásovec by začal pobíhat kolem a vydávat děsivý, pronikavý křik, dokud by se všechno nevrátilo přesně na stejné místo,“ vzpomínala před časem Superina.
I přes veškerou péči přežila růžová víla v zajetí pouhých osm měsíců. I ve volné přírodě dnes její populace bohužel pravděpodobně klesá.
Zdroje:
