Článek
Sladká, usměvavá, kyprá Sylva Koscina byla symbolem Itálie šedesátých let a ztělesňovala optimismus doby italského hospodářského zázraku. Italkou ale nebyla. Narodila se v Záhřebu dne 22. srpna 1933 a její skutečné jméno mělo znít Sylva Koskinon. Její otec byl původem Řek a matka Polka. Do Itálie Sylvu během druhé světové války přivezla sestra, která se provdala za Itala. Gymnázium tak již studovala v Neapoli a poté úspěšně absolvovala fyzikální fakultu zdejší univerzity.
Vítala vítěze závodu a dostala se do novin
Fyzičkou se ale nakonec nestala. Ještě jako náctiletá vyhrála soutěž krásy a začala si přivydělávat modelingem. Její filmová kariéra byla ovšem dílem naprosté náhody. Odstartovala poté, co ji jeden z jejích učitelů přesvědčil, aby byla mezi dívkami, které vítaly vítěze jedné z etap cyklistického závodu Giro d'Italia. Fotografie krásné mladé ženy líbající se s cyklistickým esem Rikem Van Steenbergenem skončila ve všech italských novinách a přitáhla pozornost zdejších filmařů. Dveře kinematografie se Sylvě otevřely malou rolí po boku slavného italského komika vystupujícího pod jménem Totó. Film z roku 1955 se jmenoval Jsme muži nebo kaprálové?. První hlavní roli jí o rok později nabídl jeden z nejslavnějších a nejkontroverznějších italských režisérů Pietro Germi. Vybral si ji, aby si s ním zahrála v dramatu Tatínek, v němž ztvárnil železničáře bojujícího proti chudobě a nespravedlnosti. Sylva ztvárnila jeho dceru Giuliu.
Sylva v roce 1959
Po zbytek padesátých let hrála v italských komediích krásná mladá děvčata a úlohy osudových žen. Mezi nejlepší role z tohoto období se řadí Tosca v komedii Nebezpečné ženy či Mara ve filmu Mladí muži. V roce 1959 získala roli v historicko-dobrodružném filmu Hercules a královna Lidia. Tento film oživil typicky italský žánr a proslavil mytologické hrdiny, jako byli Herkules či Samson, po celém světě. Vydělal obrovské jmění a nalákal mnoho amerických podnikatelů k investicím do tohoto žánru a proměnil římská studia Cinecitta v Hollywood nad Tiberou. Tento a další podobné filmy udělaly z Kosciny jednu z nejoblíbenějších italských hvězd.
Nejlepší roli získala v duchařském filmu
V roce 1962 si zahrála po boku Jeana Maraise ve snímku Železná maska. Další historickou postavu sehrála v dvojdílném filmu Boj o Řím. V roce 1965 ztvárnila sestru titulní hrdinky v podání Giulietty Masiny v komedii Federica Felliniho Giulietta a duchové. Jedná se patrně o nejdůležitější ze všech jejích filmů.
Byla opravdu nádherná
S velkým úspěchem se v této době proměňovala v elegantní aristokratické ženy a ženy vampy. Filmové plakáty s oblibou zdůrazňovaly její bujné poprsí. Ona však ve skutečnosti nebyla žádná lidožroutka. I na vrcholu své kariéry se v jejím úsměvu objevoval nádech smutku. „Měla typickou melancholii Slovanů,“ vzpomínal Dino Risi, který ji režíroval v několika komediálních rolích.
Sylva Koscina v počátcích své kariéry
Většina jejích přátel se shodla, že jejím problémem bylo, že se vždycky zamilovala do nesprávného muže. Ke konci šesté dekády se provdala za významného producenta, majitele studia Minerva Film, Raimonda Castelliho. Na rozdíl od jiných italských hereček, jako byla Sophia Loren a Silvana Mangano, jejichž kariéru podpořili manželé - producenti Carlo Ponti a Dino de Laurentiis, Koscina se od svého muže žádné pomoci nedočkala. Raimondo ji pouze tlačil, aby hrála v co nejvíce filmech.
Herečka v roce 1962
„Příliš dlouho jsem pracovala jako šílená, natáčela osm až deset filmů ročně, jen abych vydělala peníze a pak je všechny utratila,“ zavzpomínala jednou na toto období. „Hrála jsem roli upírky, aniž bych tomu kdy věřila.“
Sylva svým manželstvím navíc způsobila v Itálii velký skandál, když byla po mexickém sňatku s Castellim, který byl již ženatý, obžalována z bigamie. Svazek ale nakonec o několik let později stejně skončil špatně.
Erotické fotky i film
Jako herečka se Sylva Koscina brala velmi vážně a přátelé si z ní dělali legraci za její zvyk vždy o sobě mluvit ve třetí osobě. Než se ale naučila pořádně hrát, její kariéra byla téměř u konce. V roce 1967 odjela do Ameriky a pokusila se vyniknout v Hollywoodu po boku tamních hvězd. Příliš úspěšná ovšem nebyla. Objevila se ale na obálce amerického vydání časopisu Playboy, za což byla doma v Itálii kritizována. Její smyslná image byla ještě umocněna po natočení eroticky laděného snímku On a ona, v němž se v roce 1969 objevila nahá. „Ze začátku jsem byla hodně nervózní, protože jsem opravdu hodně stydlivý člověk. Také pro mě bylo natáčení takových scén něco nového. Jsou tam tři obzvlášť silné, velmi silné… a trochu nechutné. Ale vidíte, tenhle film není hloupý, není to jen sexuální film,“ řekla krátce po natáčení jednomu z novinářů.
Sylva Koscina v roce 1969
Ve stejném roce se uplatnila i v rodné vlasti, když přijala roli v jugoslávském válečném filmu Bitva na Neretvě. V sedmdesátých letech se těžiště její práce přesunulo k televizním seriálům. Od sedmdesátých let hrála již jen role stárnoucích krásek. V roce 1980 ji diváci mohli spatřit kupříkladu v povídkovém filmu Milenci na neděli. Jeden z posledních filmů, v nichž si zahrála, byl snímek s názvem Rimini, Rimini, natočený v roce 1987 Sergiem Corbuccim.
Pak se jí do cesty postavila nemoc. Onemocněla rakovinou prsu. Po první operaci závažnost svého stavu zlehčovala, neváhala ale o své nemoci veřejně mluvit, aby tak vyslala poselství naděje ostatním ženám. Ona sama štěstí bohužel nakonec neměla. Zemřela po marném boji se zákeřnou chorobou dne 26. prosince 1994. Bylo jí pouhých šedesát dva let.
Zdroje:
