Článek
Hlasatelé byli s Československou a posléze Českou televizí spojeni od počátků vysílání v roce 1953. A od té doby s ní byla spojena i Jarmila Šusterová. Narodila se v Praze dne 28. března roku 1932 a její rodné jméno znělo Hybšová. Již jako osmiletá dívenka začínala v rozhlasovém vysílání. Chodila do Dismanova rozhlasového dětského souboru, natočila desítky pořadů pro děti a také si zahrála na jevišti Národního divadla. Objevila se i v prvním československém barevném filmu Jan Roháč z Dubé. „Coby dítě Tábora jsem tam řekla asi osm vět,“ přiblížila tento svůj filmový debut.
Začínala v dětské redakci
Po absolvování školy nejprve dva roky pracovala v právním oddělení podniku zahraničního obchodu. Vdala se a přijala jméno Šusterová. V roce 1953 nastoupila do dětské redakce Československé televize a v roce 1956 se stala první stálou programovou hlasatelkou.
Na chystaný konkurz na tento post ji pečlivě připravoval režisér a dramaturg Krátkého filmu Josef Kořán. Učil ji, jak má k divákům mluvit, jak se má tvářit, jaká smí dělat gesta, kdy má nasadit vážný výraz a kdy se usmát. „Mezitím jsem v prosinci 1955 přivedla na svět druhou dceru Evičku a krátce po návratu do práce jsem byla pozvána na konkurs. Ve studiu v Besedě bylo narváno. Sešli se tam skoro všichni zaměstnanci televize. Zkušební komise mě propírala ze všech stran, chtěli vědět, jak se zachovám v nejrůznějších situacích a co bez přípravy divákům řeknu,“ vzpomínala v jednom z rozhovorů.
Asi za dva dny si ji zavolal tehdejší ředitel televize a suše jí sdělil: „My tě propouštíme.“ Rozbrečela se. On ale náhle dodal: „Propouštíme tě, ale z dětské redakce, a přijímáme tě na tři měsíce na zkušební dobu jako programovou hlasatelku.“
Měla obrovskou radost, začátky ale nebyly rozhodně lehké. Neměla žádný vzor, neměla se s kým poradit. Všechno si musela vymyslet sama. Novou profesi brala velmi vážně. Uvědomovala si, že je na očích. „I koš jsem vynášela upravená. Ale nezpychla jsem, myslím. Sláva mi nestoupla do hlavy. Měla jsem rodinu, dvě děti a spoustu jiných povinností.“
První dámou televize
O něco později Jarmilu na obrazovce doplnila Milena Vostřáková a v roce 1960 nastoupila do televize i Heda Čechová. Profese hlasatelek se stala velmi prestižní záležitostí. Jak Šusterová sama řekla: „Vůbec se nechci vyvyšovat, ale opravdu jsme byly pro diváky první dámy televize. Udávaly jsme tón v oblékání, v projevu i v účesu. Dostávaly jsme spoustu dopisů, lidé okamžitě reagovali na všechno, a protože tehdy byla televize černobílá, hodně dotazů se týkalo i barvy našich šatů, jindy chtěli fotky. Vysílalo se živě z Měšťanské besedy, takže ani žádný přebrept nebylo možné vzít zpátky, všechno šlo hned do éteru.“
Jarmilu popularita přivedla i na filmové plátno. V krimifilmu Alibi na vodě ztvárnila sama sebe, zahrála si hlasatelku. Zatímco dospělí ji obdivovali, děti se jí tak trochu bály. Když uváděla večerní pořady, zdůrazňovala rodičům, že pořad vůbec není vhodný pro děti. V sobotním vysílacím bloku jí pomáhala animace velryby, která s pořady připlouvala na obrazovku.
Invaze jí obrátila život vzhůru nohama
Pak ale přišel srpen roku 1968 a s ním i tanky. Televizní hlasatelky se ukázaly jako charakterově pevné osobnosti a veřejně vystoupily proti přepadení armád Varšavské smlouvy. V odpuštění nemohly doufat. Jakmile do televize nastoupil nový ředitel Jiří Zelenka, z obrazovky musely zmizet. Od roku 1971 tak již nikdo Jarmilina slova „Pěkný večer, vážení televizní diváci,“ nezaslechl.
Byla v té době podruhé provdána za zvukaře Jiřího Horčičku a po odchodu z hlasatelny měla více času se věnovat rodině a hlavně dvěma dětem. Na obrazovku měla sice zákaz vstoupit, televizi přesto zůstala věrná jako administrativní pracovnice až do odchodu do důchodu v osmdesátých letech.
Již coby důchodkyně se v roce 1990 dočkala rehabilitace a mohla začít vystupovat v jakémkoliv pořadu. Na obrazovku se vzhledem k věku ovšem vracela již jen sporadicky. Vstoupila ale do politiky. V letech 1991 až 1996 byla zvolena zastupitelkou městské části Praha 8. V období let 1991 až 1994 byla rovněž oddávajícím úředníkem a dva roky konala obřady vítání občánků.
Na jaře roku 1994 byla u startu vysílání studia kabelové televize na sídlišti v pražských Ďáblicích, kde bydlela. Vzhledem ke svým letitým zkušenostem moderovala živě vysílané besedy u kulatého stolu na místní témata, ať již se jednalo o činnost radnice Prahy 8 nebo privatizaci bytového fondu.
O svém životě a práci napsala s Danielem Růžičkou knihu Každý den jsem měla premiéru.
Zemřela dne 24. července 2017 v Benešově u Prahy ve věku pětaosmdesáti let.
Zdroje:
