Článek
V rozmezí let 1964 až 1966 realizoval režisér Milan Vošmik a scénárista Ota Hofman čtveřici dětských detektivek s vyšetřovatelem Veřejné bezpečnosti doktorem Martinem Martinem, vedoucím fiktivního dětského oddělení, který vyšetřuje případy, do nichž jsou zapleteny děti. První ze série filmů se jmenoval Volejte Martina a do kin přišel v roce 1965. Skládá se ze dvou povídek. V první s názvem Tři láhve se malý hrdina, prchající z dětského domova, zaplete do loupeže poštovních známek. Druhá povídka je pojmenována Létající kolotoč a vypráví o boji dětí s nepoctivým majitelem pouťových atrakcí.
Jen jediný byl barevný
O rok později přišly do kin zbylé tři snímky. Prvním byl U telefonu Martin. I tento film se skládal ze dvou příběhů. První, Ztracené děti, se odehrává na strahovském stadionu během spartakiády, kde byl zřízen azyl pro ztracené děti. Protože se jim tu líbí, ztracenců přibývá. Povídka Čertova noc pak vypravuje o skrytém fotoaparátu, jenž vyfotografuje pachatele loupeže v klenotnictví – dítě v čertovské masce. Martin samozřejmě odhalí skutečného pachatele.
Detektivku Martin a červené sklíčko mohli sice diváci na plátně vidět coby třetí v pořadí, jako jediná je ale v barvě. Odehrává se v atraktivním prostředí Červené Lhoty a vypravuje o záhadném dávném zločinu na zámku, který průvodce zmiňuje již jen jako zajímavost. Martin jej ale nakonec rozluští. Přivede jej k tomu rozbitá vitrína, na níž nalezl otisk dětské ruky. Stopou je drahokam zasazený namísto sklíčka v pouťovém prstýnku. Martin a červené sklíčko je nejvydařenějším ze čtveřice filmů. Vděčí za to nejen ucelenému příběhu a barvě, ale také hereckému obsazení. V roli svérázného kastelána a malíře v jedné osobě se představil Jan Tříska.
Sérii završil opět černobílý snímek Martin a devět bláznů. I v tomto případě se jednalo jen o jeden jediný příběh. Odehrává se v historických sklepeních města Znojma, které slouží zlodějům k vykrádání obchodů. Rafinovaní zločinci odvedou stopu k malým dětem. Film byl inspirován skutečnými událostmi, četnými krádežemi, které se ve Znojmě v šedesátých letech odehrály. Pachatelé domy a obchody vykrádali přes podzemní komplex chodeb. Řada vchodů byla poté zazděna, nikoliv však všechny. Krádeže proto pokračovaly dál, ale již v menším rozsahu.
Hlavní hrdina emigroval a na filmy se zapomnělo
Dětské detektivky byly ve své době velice populární. Po odchodu hlavního hrdiny do zahraničí bohužel upadly na dlouhá léta do zapomnění. Představitel sympatického a empatického detektiva Martina Jaroslav Vízner se narodil v Praze dne 30. května 1937 jako druhý ze čtveřice bratrů. Nejstarší Vlastimil zemřel v roce 1945 ve dvanácti letech po nehodě na kole. Další bratr Vladimír, filmový kameraman a zvukový mistr, zemřel po nešťastné manipulaci s plynovým campingovým vařičem v roce 1983. A čtvrtým, nejmladším bratrem, je známý herec Oldřich Vízner.
Otec bratrů Víznerových pracoval do roku 1948 jako prokurista státního podniku Kooperativa, po zrušení Kooperativy ztratil práci, nervově se zhroutil a starost o zajištění rodiny musela převzít matka. Jaroslav navštěvoval francouzské gymnázium v Dejvicích, po jeho zrušení v roce 1948 přešel na základní školu ve Vokovicích. Od dětství snil o herectví. Z kádrových důvodů ale mohl pokračovat ve studiu pouze na technické střední škole. V roce 1956 maturoval na Vyšší průmyslové škole strojnické, na oboru zaměřeném na lodní konstrukce. Snu o herectví se ale nevzdával. Ačkoliv uspěl u přijímacích zkoušek na DAMU, nebyl na doporučení uličního výboru přijat. Po absolvování základní vojenské služby ale nastoupil jako asistent produkce a režie u Krátkého filmu. V roce 1958 účinkoval krátkou dobu v Semaforu, odkud se vydal na hereckou pouť po oblastních divadlech v Uherském Hradišti, Českém Těšíně a Kladně. V roce 1962 jej angažoval Jan Grossman do pražského Divadla Na zábradlí, kde působil až do svého odchodu do Švýcarska v listopadu roku 1968.
Martin mu přinesl popularitu
Filmovou kariéru zahájil v roce 1962 rovnou hlavní rolí ve filmu Život bez kytary. V šedesátých letech pak následovaly filmy Handlíři, Obraz, Úplně vyřízený chlap a již zmíněná série dětských filmů o detektivu Martinovi. Všechny čtyři filmy byly diváky velmi vřele přijaty a mladý Vízner se díky nim stal velice populárním. „Dodnes mám pocit, že jsem neodpověděl na všechny dopisy, které mi tenkrát chodily. Martin pro mě znamenal i dost velkou porci popularity. Když jsem se například po čtvrtstoletí vracel do Česka, potkala mě ve vlaku paní, která ve mně Martina poznala,“ popsal před časem Jaroslav Vízner v týdeníku 5plus2. Kvůli této práci dostal oblečení, které musel nosit už v civilu před natáčením, aby ve filmu vypadalo jako používané. Také mu štáb již předem zapůjčil kabriolet Škoda Felicia, aby se v něm naučil jezdit. Díky tomu ale zažil nepříjemnost. Kdosi upozornil Bezpečnost, aby prověřila, kde na auto vzal. A Jaroslav pak skutečně musel k výslechu. I když vše vysvětlil, z celé události cítil pachuť.
Ve filmu Martin a červené sklíčko si zahrála Škoda Felicia
Po srpnové invazi se v roce 1968 rozhodl s manželkou a dcerou emigrovat. Usadil se v Ženevě a zpočátku pracoval v továrně Motosacosh jako kontrolor zakázek lodních motorů. Po nějakém čase se seznámil s programovým ředitelem ženevské televize TSR, byl přijat na režisérskou stáž a v televizi poté pracoval jako režisér až do roku 2000. Zároveň v období od roku 1975 do roku 1981 vyučoval na Vysoké škole dramatických umění v Ženevě. Měl ale velké štěstí, neboť se mu podařilo navázat i na svoji hereckou práci, což u emigranta nebývá tak úplně pravidlem. Hrál v divadle i ve filmu. „Zahrát si v cizině divadlo, to se moc našim hercům nepovedlo. Je to docela taková hezká satisfakce,“ přiznával.
Nakonec se vrátil
Domů se vrátil v roce 2001 a setkal se tu s rozporuplným přijetím. Iluze o návratu si ale prý nedělal. „Bylo to ovlivněné tím, jak mě přijali ve Švýcarsku. Někteří se mnou nechtěli nic mít, druzí mě brali. Když jsem se vrátil, našel jsem tu stejné problémy. Někteří lidé mi říkali: Aha, to je zajímavý, co jste tam prožil. A jiní říkali: Nevím, co tu chceš. Nevím, proč jsi se vrátil.“
Hrál pak v několika především zahraničních produkcích, jako byl Van Helsing nebo Hannibal – Zrození. Naposledy si před filmovou kameru stoupnul v roce 2007 ve francouzském snímku Edith Piaf. Příležitost mu poskytla také televize. V roce 2015 se objevil v jedné z epizod seriálu České televize Vraždy v kruhu. Poprvé a naposledy si tu zahrál se svým mladším bratrem Oldřichem.
Poslední léta života prožíval opomenut českými filmaři na Kokoříně. Zemřel 29. května 2022.
Zdroje:
