Článek
Televizní hlasatelky bývaly neodmyslitelnou součástí Československé televize, denně provázely diváky televizním programem a uváděly pořady. Disponovaly kultivovaným projevem a atraktivním vzhledem. Udávaly módní trendy a pro mnohé byly obdivovaným vzorem. Jednou z tváří obrazovky bývala i pohledná Jaroslava Panýrková.
Málem vařila pivo
Dáma s vždy perfektně upraveným účesem se na televizní obrazovky dostala cestou krkolomnou a klikatou. Narodila se dne 3. června 1939 v Praze do buržoazní rodiny. Maminka vlastnila obchod s dětskými oděvy, který jí byl později komunisty znárodněn a malá Jaroslava se díky panujícím politickým poměrům nemohla po ukončení základního vzdělání přihlásit na dvanáctiletku, tehdejší obdobu gymnázia. Zvolila proto Průmyslovou školu potravinářské technologie v Praze, kde studovala pivovarnictví. Zlatavý mok se sice vařit naučila, ještě coby studentka padla ale do oka filmařům. Mohla za to lumpárna. Se spolužačkou se totiž jednoho dne ulily před písemkou z ruštiny a zavřely se na dívčích toaletách. Jenže celou vyučovací hodinu tam nevydržely, a tak se po nějaké době vykradly na chodbu. Tam je načapal pomocný režisér Ladislav Ulman, který na škole právě sháněl dívky do chystaného filmu. Jaroslavě nebylo ještě osmnáct, když v roce 1957 stanula po boku Jany Brejchové a Rudolfa Jelínka v komedii Štěňata coby jedna z hlavních postav, zdravotní sestra Hanka Havelková. Na natáčení ji tehdy prý ze všeho nejvíc lákaly dopolední zkoušky a možnost tříměsíční absence ve škole. Celý honorář poté věnovala rodičům, kteří tehdy obraceli každou korunu. Osvědčila se ale a další nabídka na sebe nedala dlouho čekat. Tentokráte se jednalo o roli Aleny Vrchotové ve filmu Hlavní výhra.
Po maturitě obdržela Jaroslava umístěnku do jednoho ze severočeských pivovarů. Zároveň ji ale oslovili z Barrandova, zda by se nechtěla stát součástí nově vznikajícího souboru filmových herců. Film nad pivem okamžitě zvítězil.
Filmovou hvězdou se nestala
Nakonec se ale objevila již jen v několika snímcích, kupříkladu v Kruhu, Srpnové neděli či Hledá se táta, úplně naposledy pak v roce 1970 v krimifilmu Na kolejích čeká vrah. Raději dala přednost jinému oboru. V roce 1961 přijala nabídku na konferování, jak se tehdy označovalo moderování, pořadů divadla Laterna Magika, které slavilo velké úspěchy na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. V souboru setrvala až do konce dekády. „Bylo to devět let krásné práce a velkého cestování po mnoha státech,“ vzpomínala na tuto dobu před časem v jednom z rozhovorů. Díky zájezdovým představením v zahraničí se naučila moderovat i v řadě cizích jazyků.
Současně vystupovala jako host v pražském Rokoku, kde se sblížila s ředitelem souboru Darkem Vostřelem. Stala se v roce 1959 jeho druhou ženou a porodila mu ve svých jednadvaceti letech dceru Kateřinu. Manželství ale nevydrželo dlouho a skončilo rozvodem. Jaroslava se v roce 1968 znovu vdala, pojala za muže architekta Jindřicha Santaru. Vyvdala dvě děti, což jí znemožnilo účast na dlouhých zájezdech. Své působení v Laterně Magice proto ukončila a přešla jako hlasatelka do Československé televize. Nebyla tu úplným nováčkem, konkurz na hlasatelku absolvovala již v roce 1965 a s televizí spolupracovala externě. Měla za sebou rovněž moderování vzdělávacího pořadu pro mladé maminky s pediatrem Josefem Švejcarem a uváděla televizního Matesa. Šlo o číselnou loterii, kde se jednou měsíčně losovalo pět čísel ze čtyřiceti devíti, později z třiceti pěti. Losovalo se z osudí, které se roztáčelo klikou, vytahovaly se kulaté hlavičky, jejichž číslo se ukázalo teprve po vytažení uší.
Populární tvář musela zmizet
Netrvalo dlouho a Jaroslava Panýrková se stala jednou z nejpopulárnějších tváří obrazovky. V roce 1972 vyhrála nejvyšší hlasatelskou cenu Zlatý krokodýl. Dokonce jednou přečetla novoroční projev za těžce nemocného prezidenta Ludvíka Svobodu. „Ze sestavy hlasatelek jsem byla nejzkušenější. Druhou, všestranně použitelnou hlasatelkou byla Marta Skarlandtová, v té době ovšem příliš mladinká. Milena Vostřáková a Heda Čechová už byly na indexu, tak to zkrátka padlo na mě. Taky jsem kvůli tomu za ředitelem ČST Zelenkou šla a řekla mu, že to nepovažuji za – zamčený konec,“ přiblížila tehdejší okolnosti u příležitosti sedmdesátého výročí televizního vysílání u nás v roce 2023.
Panující režim ale vstoupil do období normalizace a ta se stala osudnou i populární hlasatelce. „To jste šli po chodbě a člověk, který tam vždycky byl, tam najednou nebyl,“ popisovala Jaroslava tehdejší dění v televizi. V roce 1974 z obrazovky zmizela. Z televize ji propustili s odůvodněním, že se stýká s lidmi režimu nepřátelskými. „Požadovalo se po mně, abych se přestala stýkat s lidmi, kteří byli označeni za nepřátele vlasti. To jsem odmítla, a tak jsem musela televizi opustit,“ vysvětlovala při jedné příležitosti. Nepřítelem byl tehdy míněn spisovatel Pavel Kohout a jeho žena Jelena, s nimž se Jaroslava sešla po Vánocích roku 1973 a hned 6. ledna následujícího roku jí na stole přistála výpověď. Kohoutovi ale nebyli jedinou příčinou jejího televizního konce. Manžel Jaroslav Santara vystoupil ze strany a režim ho proto upřímně nesnášel.
Účetní v pohostinství
Čtyři roky pak Jaroslava nemohla zavadit o pořádnou práci. Nakonec se za ni stranicky zaručil jeden známý, který byl zaměstnán v podniku Restaurace a jídelny Praha 5. Jen díky němu mohla nastoupit na pozici účetní v restauraci Bílý beránek na Zbraslavi. Sama na to před časem vzpomínala: „Když je zle, člověk se musí naučit všechno. Tak jsem se naučila dělat účetní.“ Ve zbraslavském pohostinství pak zůstala až do roku 1991, kdy se dočkala rehabilitace. Po neskutečných sedmnácti letech se mohla vrátit do milované televize. Osm let moderovala televizní pořad Nedělní ráno, provázela rovněž pořadem Dámský klub na rozhlasové stanici Frekvence 1, pracovala i na stanici Collegium. Přestože nabídky stále přicházely, v roce 2002 usoudila, že nastal čas, aby své místo přenechala mladším kolegyním. Dnes tak užívá zaslouženého důchodu. V roce 2023 o svém působení v televizi řekla: „Herečkou jsem se nikdy necítila, myslím, že jsem na to ani neměla. Naopak televize jako médium mě fascinovala, uvědomila jsem si poměrně rychle, že publicistika je mojí parketou. A upřímně – a doufám, že se na mě nebudou ostatní kolegyně zlobit – hlasatelna byla občas nuda, profesi hlasatelky jsem brala jako příležitost a prostředek k další práci, ne vysněnou metu. Milovala jsem přímé přenosy, to byl ten okamžik pravdy, který se nedá vrátit. Když se vše začalo předtáčet, byla jsem trochu nešťastná. To, co se povede v přímém přenosu nebo na zkoušce, nezopakujete v předtočeném pořadu, zvlášť když víte, že záběr můžete pětkrát vrátit.“
Zdroje:
