Článek
Tento charismatický Francouz nebyl jen hercem, byl ztělesněním rčení „stárnout s grácií“. Propojoval v sobě eleganci britského aristokrata s nespoutaným francouzským šarmem a humorem. Během své bohaté kariéry natočil více než stovku filmů a stal se jedním z nejmilovanějších protagonistů francouzské kinematografie.
Nebyl potomkem aristokracie, jeho předci byli negramotní
Charismatický herec s výraznými rysy, na Francouze s úctyhodnou výškou sto osmdesáti centimetrů, vždy vzpřímený a respekt vzbuzující, působil dojmem aristokrata, nebo alespoň bývalého důstojníka. Nebyl ale ani jedním z nich. Narodil se 29. dubna 1930 do docela obyčejné pařížské rodiny. Otec Célestin Rochefort byl synem kočího z Dinanu, negramotného muže, tak jako byli i všichni ostatní z jeho rodu. Célestin se ale vlastní pílí vypracoval, díky samostudiu složil maturitní zkoušku a v šestnácti letech se stal bankovním úředníkem. V kariéře postupoval krůček po krůčku, až ji završil vedoucí funkcí u slavné společnosti Schell. Jeanova matka Férnande byla účetní. Porodila dvě děti, Jean byl druhým z nich. Starší Pierre dělal rodině jen samou radost. Vystudoval Polytechniku a stal se vývojářem zbraní.
Mladý Jean Rochefort
Jean byl naopak spíše průměrným žákem. Volný čas nejraději trávil u dědy v Dinanu. Ten coby kočí vlastnil těžké chladnokrevné koně a svého vnuka s nimi nechával jezdit. Jean díky němu koním navěky propadl. Miloval je prý snad ještě více než ženy. Za války žil společně s rodinou kromě Dinanu také v Nantes, Rouenu a především ve Vichy. Tady se po osvobození Francie stal svědkem stříhání a hanobení francouzských žen, které se za války spustily s Němci. Nemohl na to zapomenout do konce života.
K herectví jej přivedla nuda
Byznysem svázaný otec měl o jeho budoucím životě jasnou představu. Viděl ho v bance nebo v kanceláři. Možná by k tomu i došlo, kdyby se rodiče v roce 1948 načas nerozešli. Jean byl poté nucen společně s matkou pobývat v Nantes. Nesmírně se tu nudil, seznámil se ale Pierrem Bessonem, který ho přesvědčil, ať se zapíše do zdejších kurzů herectví. Jean o takovém povolání nikdy nesnil, nikdy ani neochotničil, ale hraní se mu zalíbilo. O rok později již navštěvoval podobné kurzy v Paříži a v devatenácti letech se rozhodl risknout všechno a s požehnáním rodiny nastoupil na prestižní pařížskou konzervatoř. Právě tam se zrodilo legendární přátelství. Jean se ocitl v ročníku s dalšími budoucími giganty: Jeanem-Paulem Belmondem, Annie Girardot či Brunem Cremerem. Této partě mladých rebelů se přezdívalo „banda z konzervatoře“ a společně si slíbili, že dobijí svět. A přesně to také udělali. Jeana Rocheforta to poutalo především Jeanu-Paulu Belmondovi. Vzniklo tak přátelství na celý život, které dokázala rozdělit až smrt.
Po ukončení studií Jean působil na několika divadelních scénách a také v kabaretech. Film a televize jej objevily na konci padesátých let. Jeho cesta k filmové slávě ale nebyla přímočará. Hrával dlouho jen druhé housle, vedlejší role vojáků, intrikánů nebo historických postav. Jeho osudem bylo přihrávat svým slavnějším kolegům. Nikdy na ně ale nežárlil, ani raketový vzestup jeho kamaráda Belmonda v něm žárlivost nevyvolal. „Nebylo to možné. Nesmíme zapomínat, že jsme vycházeli z války. Prostý fakt, že žijeme, máme přátele a říkáme si ‚možná budeme dělat vzrušující věci‘, nám bránil v žárlivosti, protože jsme neměli jinou ambici než být na jevišti a hrát. Šli bychom na pódium, řekli bychom našich pět replik a měli bychom obrovskou radost. To nám stačilo a zůstali jsme přáteli,“ vysvětlil v jednom z rozhovorů.
Roli vzal aby měl na seno pro koně
V průběhu šesté dekády se Jean Rochefort objevil v řadě nezapomenutelných filmů, v nichž zdatně sekundoval dalším známým tvářím. Každému se jistě vybaví jeho Krtek z historické dobrodružné komedie Cartouche s Jeanem-Paulem Belmondem v titulní roli. Byl to právě Belmondo, kdo do filmu svého kamaráda doporučil. „O tom je přátelství, všichni jsme si navzájem pomáhali,“ přiznal později Rochefort s tím, že právě na tuto práci velice rád vzpomíná. Po boku svého přítele si později zahrál i v komedii Muž z Honkongu. Šedesátá léta se ale nesla především v duchu filmové ságy o Angelice, v níž aristokratický herec ztvárnil přítele a důvěrníka hlavní hrdinky, Françoise Desgreze, advokáta a později velitele královské policie. Objevil se ve třech filmech této dodnes velmi populární série – Angelika, markýza andělů, Báječná Angelika a Angelika a král. On sám ale účast na kultovních filmech bagatelizoval. „Abych se uživil, musel jsem toho hodně natočit, někdy i filmy, které mě nezajímaly: říkal jsem jim ‚ovesné seno‘, protože jsem už byl chovatel koní a musel jsem je živit, stejně jako sebe,“ uvedl s tím, že právě filmy s Michèle Mercier řadil do této speciální koňské kategorie.
Jean Rochefort a Catharine Deneuve v roce 1979
Velkých filmových rolí se konečně dočkal až v sedmdesátých letech. Proslavily jej především parodie na špionážní snímky Velký blondýn s černou botou a Návrat velkého blondýna, v nichž se objevil coby cynický šéf zpravodajské služby Louis Toulous. Objevil se ale rovněž v u nás nesmírně populární košilaté komedii Bože, jak hluboko jsme klesla!. Jeho baron Henri de Sarcey se stal objektem zájmu hlavní hrdinky, býval by si dal i říct, kdyby nezjistil, že dotyčná dáma je z neznámých příčin stále panna a neviděl v tom rafinovaný způsob jejího manžela, jak kontrolovat její věrnost. Na toto natáčení ovšem nevzpomínal právě v dobrém. Důvodem byl režisér Luigy Comencini. „Bylo to hrozné. Comencini byl mužem levice a levicoví filmaři jsou vždy ti nejodpornější. Nemluvil na nás a dirigoval nás píšťalkou. Napsal jsem mu dlouhý dopis, abych vyjádřil své opovržení, a o pět let později mi zavolal a nabídl mi roli. Řekl jsem mu: ‚Ale pane, my spolu nemluvíme,‘ a zavěsil jsem!“
Začal se věnovat psaní
V druhé polovině sedmdesátých let, se Rochefort začal prosazovat i jako herec výrazných charakterních rolí, které mu nakonec vynesly dvě ceny César. První z nich obdržel za roli abbého Duboise v historickém snímku Slavnost začíná, druhou za postavu kapitána ve válečném dramatu Krab bubeník. Objevil se pak ještě v celé řadě dalších filmů a vyzkoušel si i režii, na dřívější úspěchy ale již nenavázal. V roce 1999 získal svého třetího Césara, tentokráte ale za celoživotní dílo.
V Cannes v roce 1991
V říjnu roku 2013 vydal svou autobiografii s názvem Ce genre de choses, v níž se se čtenáři podělil o své bohaté vzpomínky. K sepsání knihy jej přivedl jeden ze synů, který mu řekl: „Nikdy jsem tě neviděl sedět!“ Tak se zrodil nápad. „Měl jsem několik aktivit: koně, kabaret, divadlo, televizi, film, byl jsem extrémně aktivní. Tak jsem si řekl: ‚Psaní je sezení, jdeme na to!‘ Vždycky jsem to slovo miloval a uvědomil jsem si, že když budu skládat slova jedno za druhým, může se zrodit příběh. Chtěl jsem vyprávět důležité věci, jiné lehčí, které mě rozesmály a které, jak doufám, rozesmějí i čtenáře. Ano. Přečetl jsem teď mnohem víc, než když jsem měl ke čtení scénáře, což byla spousta promarněného času. Dnes mě velmi přitahuje literatura faktu, jako jsou Casanovovy paměti, které mě fascinovaly. Je tu ale i hudba, hlavně jazzová a barokní,“ vyjmenovával stárnoucí herec své zájmy.
Ženy střídal, dětí měl pět
Litoval pouze toho, že již není mladým mužem plným síly. Vždy totiž miloval ženy. Měl jich nespočet. Poprvé se oženil v roce 1961 s polskou fyzičkou Aleksandrou Moscwa, s níž se seznámil během natáčení dokumentárního filmu Léon Gaross hledá přítele, jenž probíhalo na území Sovětského svazu. Z tohoto svazku vzešly dvě děti, dcera Marie a syn Julien. Ze vztahu s herečkou Nicole Gracia měl syna Pierra, který se později stal rovněž hercem. Na svého slavného otce vzpomínal: „Moji rodiče se rozešli, když mi byly čtyři roky. Bydlel jsem s matkou. Můj otec měl bouřlivý život. Vídal jsem ho každý druhý víkend.“
Na konci osmdesátých let pojal Jean za manželku architektku a jezdkyni Françoise Vidal, s níž přivítal na světě další dvě děti, dceru Louise, která po něm podědila lásku ke koním, a nejmladší Clémence. Sám herec na konci života přiznal: „Mám celkem pět dětí, dva chlapce a tři dívky. Ale jako otec si myslím, že jsem byl velmi špatný. Když jsem se o ně staral, staral jsem se o ně špatně. Lituji, že jsem nebyl dobrým otcem. Byl jsem tak zaneprázdněný obstaráváním obživy pro všechny ty lidi, že jsem si nedokázal najít čas, který bych potřeboval.“
Miloval koně, bojoval za býky
Miloval život na venkově, obklopen nejen svou rodinou, ale také zvířaty, zejména koňmi. Pokud Jean Rochefort něco miloval stejně jako herectví, nebo možná ještě o kapku víc, byli to právě koně. Do jezdectví se zamiloval natolik, že se stal uznávaným chovatelem a expertem. Koně pro něj znamenali svobodu a únik z často povrchního světa showbyznysu. Traduje se, že role v divadle či filmu občas odmítal jen proto, že se kryly s porodem některé z jeho milovaných klisen. Měl ale rád všechny živé tvory. Mimo jiné se připojil k odpůrcům býčích zápasů, stal se členem čestného výboru Aliance proti býčím zápasům.
Jean Rochefort v roce 2011
Aktivní byl až do konce života, byť opakovaně ohlašoval odchod do hereckého důchodu. Vadilo mu, že ve scénářích je často pro jistotu počítáno s tím, že jeho postava odjede někam na dovolenou. Přesto se nakonec na stříbrném plátně objevil ještě v roce 2015. Svým výstředním stylem plašil smrt. Oblékal se do velmi pestrého oblečení, černou a bílou barvu odmítal, jelikož s ní prý „můžete cítit, jak číhá smrtka“. Představa blížícího se odchodu ho trápila. „Strach ze smrti, to není legrace. Nechtěl bych to hned vzdát, protože mám před sebou ještě spoustu věcí,“ řekl v jednom ze svých posledních rozhovorů. Mnoho času mu v tu chvíli již nezbývalo. Zemřel 9. října 2017 v Paříži na rakovinu. K věčnému spánku byl uložen na hřbitově v Grosrouvre.
Zdroje:
