Článek
Jitka Frantová se narodila na prvního máje roku 1932 v Malhostovicích u Tišnova Alfonsovi a Marii Frantovým. Matka ji posílala na soukromé hodiny němčiny. Přála si, aby vystudovala filozofii. „Ale já jsem odmalička věděla, že budu herečkou, a také mě vábil pohyb. Chtěla jsem studovat klasický balet, ale na to jsme neměli peníze. Maminka mě proto posílala alespoň do rytmiky, studovala jsem i pantomimu, folklor, tanec,“ vzpomínala Jitka Frantová v jednom z rozhovorů.
Na mrtvého otce byla pyšná
Zásluhou tatínka získala do vínku také vztah k sportu. Alfons Franta se zabýval například atletikou, ve které získal za skoky a sprint několik mezinárodních ocenění a v Brně byl zakladatelem lehké atletiky v klubu Moravská Slávia. Byl také vášnivý lyžař, tenista a horolezec. To se mu bohužel nakonec stalo osudným. Tragicky zahynul, když v slovenských Roháčích ochránil celou skupinu jedenácti osob, včetně své manželky, před lavinou. Jitce bylo pouhých pět let, na řadu momentů spojených se svým otcem však nezapomněla do smrti, vždy na něj byla velmi pyšná.
Po maturitě na gymnáziu nastoupila na brněnskou JAMU, kde studovala kromě herectví také tanec a pantomimu. Její učitelkou byla Vlasta Chramostová, jež na ni měla velký vliv. „Už předtím jsem k ní docházela na soukromé hodiny, kdy mě připravovala na zkoušky. Její herectví jsem milovala a tajně jsem se na ni chodila dívat do Mahenky. Vždycky jsem podlezla pod oknem ve vrátnici, sedla si do poslední řady a sledovala zkoušky a generálky,“ přiznala Jitka po letech. V kontaktu s Vlastou pak zůstala po zbytek života.
Vzdělávala se i na Západě
Již během svých hereckých studií začala vystupovat ve Státním divadle v Brně a navázala i spolupráci se zdejším rozhlasem. Podařilo se jí rovněž získat stipendium ministerstva kultury, které jí umožnilo účastnit se divadelního semináře Jeana Vilara a Gérarda Philipa ve Francii. Po absolutoriu v roce 1952 získala své první stálé angažmá ve Slováckém divadle v Uherském hradišti, po jedné sezóně přešla do Městského divadla v Kolíně a od roku 1959 působila v Divadle Rokoko v Praze.
Před filmovou kameru se poprvé postavila ještě coby studentka v dobovém dramatu z prostředí svazáků s názvem Velká příležitost. Nejednalo se však o příliš rozsáhlou roli a nejinak tomu bylo i v dalších filmech, v nichž si zahrála. Jedná se například o komedie Král králů nebo Hrdina má strach. Popularitu jí přinesla až spolupráce s televizí. V roce 1960 se objevila v úloze tety Boženky v dětském seriálu Robot Emil a o rok později na úspěch navázala v cyklu Pohádky tety Boženky. Také pracovala pro rozhlas, v němž měla vlastní komediální seriál Z deníku dívky Barborky.
Dostala se do víru historických událostí
V roce 1963 se sblížila s levicově orientovaným intelektuálem a komunistickým funkcionářem Jiřím Pelikánem a zanedlouho se za něj provdala. Pelikán byl od roku 1963 ve funkci generálního ředitele Československé televize, kde začal v roce 1968 prosazovat silně reformní názory. I díky němu televize mnohem svobodněji informovala diváky o aktuální politické situaci. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa čelil represím nejen on, ale i jeho žena. Jitka dostala hodinovou výpověď z Rokoka a po krátkém intermezzu v Hudebním divadle obdržela v roce 1969 zákaz veškeré umělecké činnosti. Její muž byl po srpnových událostech odsunut do diplomatických služeb a stal se kulturním atašé Československého velvyslanectví v Itálii. Jitka se za ním do Říma vydala a již zde zůstala.
Manželé následně podali žádost o politický azyl a získali italské občanství. Někdejší úspěšná herečka přišla do země, jejíž jazyk neovládala. Přesto se nevzdala. Díky skvělé němčině začala vystupovat v Německu. Československé orgány ji ale neztrácely ze zřetele, a když byla v bavorské televizi uvedena hra Tonka Šibenice, v níž hrála, vyvíjely nátlak na televizní pracovníky, aby s ní přerušili kontakty. V Praze pak byla Jitka v roce 1972 odsouzena v nepřítomnosti na tři roky do vězení. V roce 1974 se StB pokusila neúspěšně zabít nebo zranit jejího manžela prostřednictvím výbušné zásilky ve formě fingovaného balíku, který jim poslali do bytu.
K vidění byla i v Místě činu
Jitka Frantová se ale navzdory všemu dokázala v cizině prosadit. Měla talent na jazyky a italštinu se nakonec dokázala naučit. Umožnilo jí to získat role v italském divadle, filmu, televizi a rozhlasu. Nadále vystupovala i v Německu a Rakousku. V divadle upřednostňovala hry, které propagovaly intelektuální a filozofická témata od českých i italských tvůrců. V italských a německých televizních filmech a seriálech ztvárnila více než osmdesát postav. Zahrála si například i v proslulém německém krimiseriálu Místo činu.
Po roce 1989 se dočkala rehabilitace, domů se ale natrvalo již nevrátila, nic na tom nezměnila ani smrt jejího muže o deset let později. Když se jí novináři ptali na důvody, odvětila: „Myslíte si, že po dvaceti letech se dá ještě mluvit o návratu?“ Já myslím, že ne. Po dvaceti letech už neexistuje návrat, jen další emigrace. A člověk nemůže celý život začínat znovu. Dneska jsem Italka, moji současní nejbližší přátelé jsou Italové a v Římě jsem prostě doma.”
České republice se však úplně nevyhýbala a čas od času se nechala přesvědčit i k nějaké spolupráci. V roce 1996 si zahrála v seriálu Konec velkých prázdnin. Z podnětu ředitele pražského Národního divadla Daniela Dvořáka působila jako prostřednice spolupráce mezi naší první scénou a Teatro di Roma. V roce 2008 v Česku uvedla svoji vlastní divadelní hru Moje pražské jaro. Kromě divadelního herectví a psaní knih se začala věnovat tangu, které ji zcela uchvátilo. Vystupovala poté ve svém projektu 100 let tanga – Příběh velké lásky.
Záhadná minulost
Za svoji práci dostala celou řadu všemožných ocenění. Dne 28. října 2015 obdržela u příležitosti výročí vzniku Československa od prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy I. třídy. Krátce před ceremoniálem však přinesly některé české noviny informaci o tom, že byla v šedesátých letech aktivní spolupracovnicí StB a coby agentka Barbora přinášela obsáhlé a podrobné informace o svých kolezích v různých divadlech, jako byli Jan Werich, Jana Werichová, Hana Hegerová, Irena Kačírková, Soňa Červená nebo Ljuba Hermanová. Podle archivních záznamů československé Státní bezpečnosti jí za to byly povoleny cesty do západních států a několikrát měla být dokonce vyslána do zahraničí, aby podávala zprávy o českých exulantech. Když oznámila, že se hodlá provdat za Jiřího pelikána, Státní bezpečnost s ní ukončila spolupráci, neboť spolupráce s nomenklaturními kádry a jejich partnery byla zakázána. StB s ní pak údajně opakovaně nakrátko spolupráci obnovovala v letech 1965, 1967 a 1968. V roce 1973 byla ve spisech Státní bezpečnosti evidována jako emigrantka. V roce 1976 byla opět zapsána jako agentka pod pseudonymem Bába. Spis byl poničen v roce 1989.
Jitka Frantová po zveřejnění těchto údajů poskytla médiím vyjádření, v němž uvedla, že jde o výmysly estébáků, a popřela, že by donášela na své spolupracovníky. Mimo jiné řekla: „Svelkým překvapením čtu v Hospodářských novinách, že jsem prý podepsala jakousi spolupráci s StB. Pelikán by se asi usmál, protože on sám byl nejprve obviněn, že byl agentem Gestapa, potom CIA a po roce 1989 StB. Říkal, že ještě chybí, aby ho obvinili ze spolupráce s KGB. Já mohu jen s čistým svědomím říct, že jsem žádnou spolupráci s StB nepodepsala a také nikomu neškodila. A že jsem donášela na Wericha? Směšné! Já ho v životě neviděla. Byla jsem s jeho dcerou krátce v angažmá, a to je všechno.“
Jitka Frantová se od počátku roku 2020 potýkala se zdravotními problémy a pobývala měsíc v nemocnici. Zemřela 20. dubna 2020 ve svém bytě v Římě ve věku osmdesáti sedmi let. Pohřbena byla na římském hřbitově Campo Verano.
Zdroje:
