Článek
Josef byl pražským rodákem. Na svět přišel 30. dubna 1920 a kdyby do jeho života nezasáhla válka, hercem by se nejspíš nikdy nestal. Po maturitě se zapsal na pražskou Státní konzervatoř jen proto, aby se vyhnul totálnímu nasazení v nacistickém Německu. Jako herci se mu však záhy začalo dařit, ještě jako konzervatoristu si jej vyhlédnul režisér Miroslav Cikán, který mu v roce 1939 svěřil menší roli jednoho ze studentů v komedii Studujeme za školou.
Praha jej vrátila před kameru a přinesla mu ženu
Po absolutoriu v roce 1941 dostal Chvalina první stálé angažmá v činoherním souboru Zemského divadla v Brně. Tato scéna bohužel zápasila s represemi ze strany okupačních orgánů a ještě v listopadu téhož roku byla uzavřena a na jaře roku následujícího byl definitivně rozpuštěn i herecký ansámbl. Josef našel útočiště v Horáckém divadle, které bylo založeno v roce 1940 jako naše historicky první oblastní scéna. V počátcích své existence sídlilo v Třebíči, odkud se po čase přesunulo do Jihlavy. V Třebíči se za války sešla mimořádná sestava velkých divadelních talentů. Chvalina se na jevišti setkával s Otou Sklenčkou, Ninou Popelíkovou či Milošem Willigem.
V roce 1943 se vrátil do rodné Prahy, aby se stal součástí slavného zábavního podniku s tanečním a varietním programem Alhambra, který sídlil na Václavském náměstí. Záhy se tu seznámil s o dva roky starší herečkou Divadla na Vinohradech Ludmilou Vostrčilovou, kterou si ještě před koncem války vzal za manželku. Působení v metropoli umožnilo i jeho návrat před kameru. Hned v roce 1943 si zahrál vedlejší postavu zaměstnance obchodu v romantickém dramatu Bláhový sem. Příběh kadeřnice, která touží po slávě, neměl valnou úroveň, o jeho úspěch se však postarala Nataša Gollová v roli hlavní hrdinky.
Percym v nezapomenutelné komedii
Po osvobození se Chvalina a jeho žena Lída stali členy nově vzniklého Divadla 5. května, které působilo v budově dnešní Státní opery. Repertoár této scény byl zaměřen na lidovou levicovou zábavu, zájem publika nebyl ale dostatečný a divadlo se velmi brzy dostalo do finančních problémů. Již v roce 1948 muselo svoji činnost ukončit. Josef se na jednu sezónu uchytil v Realistickém divadle a poté následoval manželku do Divadla státního filmu, jehož členové měli být především k dispozici filmovým ateliérům a jen v době, kdy nebyli vytíženi, měli také hrát divadlo.
Chvalinovi tak spojení s touto scénou vyneslo celou řadu rolí. Předně lze jmenovat jeho směšného mladíka Percyho, který v komedii Hostinec U kamenného stolu usiluje o jednu z dívek, jež pak daly přednost Rudolfu Hrušínskému a Svatopluku Benešovi v rolích rozhádaných bratrů. Starostovým synem Slávkem se stal ve válečném dramatu Mordová rokle, Piskačem v Plaveckém maryáši a tiskařem Novotným v satirické komedii Nechte to na mně. Záhy se stal jedním z nejobsazovanějších herců.
Text se doučoval během představení
V roce 1951 však přešel do Divadla na Vinohradech, které v té době bylo Divadlem československé armády. A netrvalo dlouho a do života mu opět vstoupily dějiny. V roce 1952 se jeho divadelní kolegyně Jiřina Štěpničková pokusila i se synem ilegálně opustit republiku, padla však do léčky státní bezpečnosti, byla zadržena a souzena. Dne 2. listopadu, v závěrečný den procesu, přečetla prokurátorka Ludmila Matušínská před tribunálem dokument, který vznikl na půdě divadla. Kolegové v něm žádali pro Jiřinu trest smrti. Podepsali se všichni, až na čtyři odvážné lidi, mezi nimiž byl jak Josef Chvalina, tak i jeho žena Lída Vostrčilová. Podepsali tím i nad sebou rozsudek. Znelíbili se mocným. Divadlo sice nadále hrát mohli, před kamerou se ale objevovali jen sporadicky.
Josef Chvalina ve hře Vyrozumění, Divadlo Na zábradlí 1965
Josef Chvalina zůstal Divadlu na Vinohradech věrný až do roku 1964. Poté se na jednu sezónu zastavil v Divadle Na zábradlí, od roku 1966 hostoval v Semaforu, v roce 1967 posílil soubor Divadla S. K. Neumanna, aby se již v roce 1969 ocitl opět v Divadle na Zábradlí, kde pak zůstal dalších deset let. Život bral s humorem a nadhledem. Na což před časem vzpomínal například jeho tehdejší kolega Pavel Zedníček. „V 70. letech se v Divadle Na zábradlí hrál Don Juan, kterého ztvárnil Josef Chvalina jako zestárlého seladona v kolečkovém křesle. On byl vyhlášený recesista. Zapomněl text, tak během představení odešel do šatny, tam si zapálil cigáro a nalistoval příslušnou pasáž ve scénáři. A Karel Augusta, který hrál jeho sluhu, na jevišti celou dobu stál jako blbec s tím prázdným vozíčkem a opakoval: ‚Kde ten můj páneček jenom je?‘ Chvalina si do toho vozíku konečně sedl, nadechl se a zjistil, že to zase zapomněl. Tak tu celou anabázi zopakoval. A pak se teprve nastartoval.“
Obsazení nechtěl věřit
Uvolněná šedesátá léta Chvalinu vrátila před kameru. V roce 1965 se režisér Hynek Bočan rozhodl natočit komedii Nikdo se nebude smát, jejíž předlouhou se stala povídka ze sbírky Milana Kundery Směšné lásky. Odborný režisérský dozor nad filmem tehdy držel zkušený Karel Kachyňa, který ovšem Bočanovi do obsazení filmu nemluvil, až na jednu jedinou výjimku. Rozmluvil mu původně vybraného kandidáta na roli Josefa Zátureckého. Díky tomu si Bočan nakonec vybral právě Chvalinu. Herec byl nabídkou zaskočen, návrat před kameru nečekal. Rozhodilo ho to natolik, že první natáčecí den nebyl vůbec připraven a neuměl text. Když se však ujistil, že to s ním Bočan myslí vážně, podal vynikající výkon.
A od té chvíle se divákům připomínal pravidelně. Za zmínku stojí jeho Joska Nejtr v Soukromé vichřici. Filmovou milenku mu hrála Míla Myslíková, s níž v jedné scéně cituje vznešené pasáže z knih a baví se navzájem hádáním autora. Myslíkové Joža nakonec změní téma a pragmaticky prohlásí: „Nezlob se, ale už musím jít, pokud chci stihnout nákupy.“ A Chvalina na to zareaguje slovy: „To je Páral, ne?“ Vladimír Páral byl totiž ve skutečnosti autorem předlohy i scénáře.
Patrně nejvíce dostaly Chvalinu do diváckého povědomí detektivní filmy z té doby, které se pravidelně vracejí na obrazovku. Ať se již jedná o Poklad byzantského kupce, Znamení Raka nebo film Na kolejích čeká vrah. Již v šedesátých letech herec ale navázal i spolupráci s televizí, díky čemuž se objevil v celé řadě inscenací, především však divácky velmi vděčných seriálů. Připomenout lze Muže na radnici, v němž hrál člena rady národního výboru a zároveň ředitele školy Šebestu, nebo 30 případů majora Zemana, kde se proměnil pro změnu v Kazdu.
Milovník růží
V roce 1979 opětovně změnil angažmá a znovu vstoupil do souboru Divadla na Vinohradech. Tady již zůstal až do smrti. Jelikož měl charakteristický hlasový projev, spojený s velmi dobrou dikcí a výslovností, uplatnil se také jako recitátor v Československém rozhlase, často vystupoval v poetické kavárně Viola, věnoval se dabingu a umělecký přednes vyučoval rovněž na pražské DAMU a na konzervatoři. Ve volném čase pěstoval růže. „Snad je měl rád proto, že shledal pravdivým výrok francouzského dekadenta Remi de Gourmonta: Budeme-li časem na světě vším smutni, potěšme se, vdechujíce růže,“ řekla o této jeho zálibě kdysi jeho žena.
V pokročilejším věku obsazovali režiséři Chvalinu do postav různých pedagogů. Takovým byl jeho učitel matematiky v komedii Kopretiny pro zámeckou paní nebo profesor Doucha v povídkovém filmu Zelená vlna. S kamerou se rozloučil rolí profesora Matyáše ve Vávrově historickém snímku Putování Jana Amose. Premiéry filmu se již nedožil. Zemřel náhle na srdeční infarkt 19. listopadu 1982 v Praze. Zanechal po sobě nejen manželku Lídu, ale také dvě dcery.
Zdroje:
