Článek
Šváb, jak napovídá jeho přídomek, se narodil na Malé Straně. Stalo se tak dne 16. března 1860. Učil se pekařem. Nakonec se však stal vlastníkem malého knihkupectví a nakladatelství v Mostecké ulici. Vydával lidové písničky a kuplety. Podnikání jej však zcela nenaplňovalo a tak si začal život zpříjemňovat vymýšlením různých veršíků, scének a kupletů. Ty nejenom vydával a zdarma posílal i českým krajanům do Ameriky, ale vystupoval s nimi i po pražských hospůdkách. Mimo jiné působil i v Malostranské besedě. V osmdesátých letech 19. století začal být mezi lidmi velmi populárním komikem. V roce 1885 se pak stal dokonce členem Švandova divadla.
Žertovná píseň z roku 1915
Byl prvním Čechem, jehož hlas zachytil fonograf i prvním filmovým hercem
Přátelil se s celou řadou známých osobností, především s Ignátem Hermannem. Znal ale i Jana Nerudu a Svatopluka Čecha. Málokdy si nechal ujít nějakou významnou společenskou událost. Mohl se tak pochlubit tím, že byl prvním Čechem, jehož hlas a zpěv zaznamenal Edisonův fonograf. Stalo se tak na Jubilejní výstavě v roce 1891. Zanedlouho měl možnost získat prvenství i v další převratné novince své doby. Byl mužem činu, a tak když se k němu doneslo, že Jan Kříženecký bude v Čechách točit hraný film, samozřejmě chtěl být opět u toho. Kříženeckému se přihlásil a stal se společně s dnes již zapomenutým Ferdinandem Gýrou prvním českým filmovým hercem. Inženýr Jan Kříženecký, vášnivý fotoamatér, zakoupil přímo od firmy bratří Lumièrů kinematograf, aby mohl při příležitosti pražské Výstavy architektury a inženýrství roku 1898 natočit a také promítat první české filmy. Kromě jakýchsi dobových filmových aktualit, jako bylo zaznamenání poledního výstřelu z bašty svatého Tomáše, vznikly tři krátké, zhruba minutové grotesky. Prvenství podle pozdějších svědectví patří filmu Výstavní párkař a lepič plakátů. Natáčelo se v areálu pražského výstaviště. Děj je samozřejmě velmi jednoduchý. Lepič plakátů lepí na stěnu hospody U Nesmysla plakát s reklamou na Český kinematograf. Když chce od párkaře koupit párek, vylije mu lepidlo do nádoby. Strhne se rvačka, do které se zapojují náhodní kolemjdoucí. Josef Šváb ztvárnil roli párkaře, lepičem byl Ferdinand Gýra. Film byl Kříženeckým natočen v několika verzích, dodnes se dochovaly dvě.
Natočil svůj smích i pláč
Druhý z filmů nese název Dostaveníčko ve mlýnici nebo také Švábovo zmařené dostaveníčko. Tato groteska má již propracovanější námět. Před mlýnem rozvine Josef Šváb - Malostranský plakát s nápisem Český kinematograf. Kolem něho se shromáždí všichni aktéři filmu. Záletný Šváb si poté dá před mlýnem schůzku s mlynářkou, jíž propůjčila svoji tvář Marie Kříženecká. Sotva ji stačí obejmout, objeví se manžel. Záletník dostane výprask.
Josef Šváb - Malostranský
Třetí z krátkých výstupů je pojmenován Smích a pláč. Šváb zde vystupuje sám a předvádí svoji tvář přecházející od smíchu k pláči. Snímky nebyly nijak originální, ničím se příliš nelišily od podobných jiných pokusů z dob počátků kinematografie. Byly u nás ale první a na téměř deset let také poslední. Znovu se začalo točit až okolo roku 1907. Šváb u toho samozřejmě opět nemohl chybět a brzy s k filmu vrátil. Do nástupu zvuku si stačil zahrát asi v padesáti snímcích, především vedlejší komické postavy. Díky své kulaťoučké postavě, vykuleným očím a bodrému úsměvu vynikal především v rolích dobrosrdečných chlapíků, často sluhů či farářů. K nejvýznamnějším filmům té doby, ve kterých se objevil, patřil Dobrý voják Švejk z roku 1926.
U zvukového filmu byl zase první
V roce 1930 do našich končin dorazil zvukový film. A Josef Šváb – Malostranský byl zase u toho. Poprvé si zvuk vyzkoušel v dnes již pozapomenutém romantickém dramatu Když struny lkají. Snímek je považován za první český stoprocentně zvukový film. V Československu se zvukový film poprvé předvedl o rok a půl dříve, dne 26. dubna 1929. V tehdejším kině Alhambra v Ústí nad Labem promluvil na diváky z filmového záznamu tamní průmyslník Georg Schicht, který vyzdvihl význam zvukového filmu jako reklamního média. Jednalo se ale spíše o reklamní snímek. Následovalo melodrama Tonka Šibenice, které bylo ale natáčeno jako němé a teprve dodatečně došlo k jeho ozvučení v Paříži. Zhruba půl roku po Tonce se v kinech objevil právě film Když struny lkají, který byl jako zvukový točen od samého počátku. Šváb si tak připsal na své konto další prvenství. Zvukového filmu si ale příliš neužil. Stačil si v něm zahrát již jen třikrát. Naposledy se na stříbrném plátně objevil v roli katechety v komedii Kantor ideál, záhy dokončení filmu zemřel. Stalo se tak dne 30. října 1932.
Hrob Josefa švába na Olšanských hřbitovech
Po jeho smrti zdědil obchod s knihami jeho syn Karel, kterého bohužel v roce 1942 popravili nacisté. V herecké tradici pokračovala dcera jeho sestřenice. Nebyl to nikdo jiný, než slavná Zita Kabátová.
Zdroje:
