Článek
Na svět přišla 28. listopadu 1941 v istrijském městě Pole, tedy v dnešní Pule v Chorvatsku. V době jejího narození se město nacházelo pod italskou nadvládou. Po válce se společně s rodinou, stejně jako tisíce dalších Italů, musela přestěhovat a putovat po uprchlických táborech, než se usadila v Neapoli.
Na učitelku bylo její krásy škoda
Po maturitě na zdejším gymnáziu vystudovala Akademii tělesné výchovy. Odešla do Říma a pracovala jako učitelka tělesné výchovy na umělecké střední škole na Via di Ripetta. Byla sportovně nadaná, měla však něco, co běžná učitelka tělocviku nemá – okouzlující vzhled. Okolí ji o tom neustále přesvědčovalo a Laura se jednoho dne rozhodla, že se pokusí svoji krásu uplatnit jinde. Začala pracovat jako fotomodelka, natáčela reklamy a fotila v té době velmi populární fotoromány. Stalo se, co se muselo stát. Smyslné mladé Italky si povšimli muži od filmu a stvořili z ní hvězdu.
Laura Antonelli ve filmu Zlomyslnost
Laura se na počátku své kariéry objevila v erotických filmech Sexuální revoluce a Venuše v kožichu. Záhy se jí otevřely dveře k významnějším rolím, včetně těch zahraničních. V roce 1971 se účastnila kamerových zkoušek na film Milenci z roku II., kde získala poměrně velkou postavu krásné a svůdné šlechtičny Pauliny de Guérande, která miluje svého bratra, jehož hrál Sami Frey, a na čas i okouzlujícího a nebojácného dobrodruha, kterého pro změnu ztvárnil Jean-Paul Belmondo. Tuto komedii z dob Velké francouzské revoluce režíroval Jean Paul Rappeneau. Ve stejném roce si Laura zahrála Juliettu, mladou ženu, jež se stává nepřímo spoluvinicí svého muže, který trestá bez milosti ty, kdo ji znásilnili, v adaptaci detektivky Eda McBaina Bez motivu.
Stala se erotickým symbolem doby
Erotický symbol Itálie z ní učinila komedie Zlomyslnost, v níž představovala služku, která zaučí v posteli syna svého zaměstnavatele. Za ztvárnění této úlohy obdržela v roce 1973 Donatellova Davida. Světovou proslulost jí následně zajistila role markýzy Eugenie z Maqueda v komedii Bože, jak hluboko jsem klesla! Do Československa se tento snímek o úpadku aristokracie dostal až v osmdesátých letech a rázem se zařadil mezi nejúspěšnější tituly. Na počátku příběhu se v klášteře vychovaná Eugenia a Raimodo dozvědí o svatební noci , že jsou sourozenci. Neblahou zprávu jim zvěstuje dopis jejich otce, proslulého sukničkáře, který se skrývá kdesi v Paříži. Odhalená skutečnost fatálně zasáhne do vztahu novomanželů, kteří se nakonec rozhodnou podřídit konvencím, aby předešli skandálu. Po určitém čase, který spolu tráví jako bratr a sestra, Raimondo odjíždí a Eugenia se pokouší najít útěchu v náruči svého šoféra. Toho nehrál nikdo jiný než Michele Placido, proslulý rolí policejního komisaře Corrada Cattaniho v televizním seriálu Chobotnice.
Laura ve filmu Bože, jak hluboko jsem klesla!
Podobnou úlohu si Laura zahrála i v dramatu podle stejnojmenného románu Gabriela D'Annunzia Nevinný, tentokrát pod režijní taktovkou věhlasného Luchina Viscontiho. Ztělesnila zde aristokratku Giulianu Hermill, krásnou, ale nevěrnou manželku stejně nevěrného a dekadentního manžela.
Druhého Davida jí v roce 1981 vynesla role provdané a v manželství nespokojené Kláry, která se stává milenkou pohledného kapitána kavalérie, jenž však nakonec propadá chorobné lásce k nevzhledné, a navíc i těžce nemocné Fosce v dramatu Vášeň lásky. V roce 1985 se pak Laura Antonelli objevila i v erotickém snímku Benátská noc.
Nebyla šťastná
Laura navenek zářila, ve skutečnosti ale neskutečně trpěla. Nevěřila si, byla nevyrovnaná. Nevycházely jí ani soukromé vztahy. Ve dvaceti čtyřech letech se provdala za obchodníka se starožitnostmi Enrica Piacentiniho, ale manželství bylo krátké a bezdětné. Sama Laura jej později označila za jednu z osudových chyb svého života. Náručí jí poté prošlo několik dalších mužů, až jí na počátku sedmdesátých let do cesty vstoupil Jean-Paul Belmondo. Jejich milostný příběh trval osm let, od roku 1972 do roku 1980. Byla to láska bez manželství, bez dětí, bez společného domova. Ona v Římě, na terase pár kroků od Montecitoria, on v bytě v Saint-Germain-des-Prés. „Každé ráno, pokud Jean-Paul není v ložnici, mám od něj košík rudých růží,“ dušovala se tehdy Laura novinářům. Po čase se dostavilo vyčerpání, pak výčitky a žárlivost. Belmondo se rozhodl svoji přítelkyni pro její problematickou povahu, která se nedala zvládnout, opustit. Rozchod byl pro herečku těžkou ranou, ze které se podle blízkých přátel nikdy zcela nevzpamatovala. Možná právě zde začal úpadek Laury Antonelli.
Laura Antonelli v roce 1974
V rozhovorech té doby se její hlas stával temnějším a temnějším: „Svázala jsem se se špatnými muži. Je to moje chyba. Je to moje zatracená potřeba náklonnosti.“ A pak: „Mám dramatický temperament, trochu ruský.“ A pak: „Mám bolest v duši. Vždycky instinktivně chci zavřít oči a schoulit se v koutě.“ Kout, který si vybrala, byl daleko od Říma. Koupila si obrovské sídlo v Cerveteri, tři budovy, velký bazén, park, zeleninové zahrady. Všechno krásné a slunečné, ale poznamenané samotou. „Žiji v tichu. Jsem velmi uzavřená, nikomu se nesvěřuji, nemám žádné přátele. Trápí mě všechno: od zvonění telefonu až po tajemství vesmíru,“ svěřila se tehdy novinářům. To ještě netušila, co ji čeká.
Dolu vodou
V roce 1991 se Lauřin život obrátil naruby během jediného večera. V její vile v Cerveteri policie našla třicet šest gramů kokainu. Byla odsouzena k domácímu vězení. Trvalo deset let, než byla očištěna a soud uznal, že šlo o drogy pro osobní spotřebu. Laura byla uživatelkou drog, nikoliv jejich dealerkou, což již v té době nepatřilo mezi trestné činy.
To však nebylo to jediné, co italskou krásku postihlo. V roce své drogové aféry se vrátila na plátna kin ve filmu Zlomyslnost 2000. Stárla a producenti ji přiměli k botoxovým injekcím a kosmetickým zákrokům, které vyvolaly silnou alergickou reakci a trvale jí znetvořily tvář. Záležitost skončila u soudu, kde Laura požadovala astronomické odškodnění. Následný proces skončil po třinácti letech zamítnutím jejích nároků s odůvodněním, že zdravotní potíže způsobil vzácný syndrom, tak zvaný Quinckeho edém, nikoli konkrétní lékař.
Laura Antonelli
Kombinace právních bitev, ztráty krásy a profesního vyhnanství přivedla Lauru k hlubokým depresím a společenské izolaci. Opakovaně byla hospitalizována na psychiatrii. To nakonec přimělo její právníky k žalobě na ministerstvo spravedlnosti s žádostí o odpovídající odškodnění. V roce 2003 bylo herečce v prvním stupni přiznáno odškodnění ve výši pouhých deseti tisíc euro. V odvolacím řízení v roce 2006 byla částka zvýšena na sto osm tisíc euro plus úroky. Zbytek života prožila Laura v samotě v Ladispoli u Říma. Odmítala pomoc kolegů a veřejnosti s tím, že ji „pozemský život už nezajímá“. Zničila všechny své fotografie a žila v neustálé, nejasné přítomnosti. Každé ráno se budila v sedm a odešla do kostela. V deset ji doma navštívila pečovatelka, která se starala o nákupy a domácnost. Občas k Lauře zavítala i dobrovolnice z Charity. Herečka svůj čas trávila v obývacím pokoji, četla biblické žalmy. Nekupovala noviny. Nedívala se na televizi. Chodila spát v osm večer. Modlila se. Svému příteli, obchodníku Albertellimu, říkala, že slyší hlasy. Hlasy k ní mluví o utrpení, osamělosti, o plynoucím čase. Často plakala.
Dne 22. června 2015 byla ve svém domě v Ladispoli nalezena mrtvá. Příčinou smrti byl infarkt. Někdejší hvězdě evropské kinematografie bylo sedmdesát tři let. Pohřeb se konal 26. června v kostele Santa Maria del Rosario v Ladispoli. Následně byla někdejší filmová diva uložena na tamním městském hřbitově.
„Laura byla bytost nesmírné citlivosti. Život k ní byl krutý, ale její odkaz ve filmu zůstane nezapomenutelný.“ řekl Jean-Paul Belmondo po její smrti.
Zdroje:
