Michele Placido: Komisař Catanni je potomkem zbojníka, chtěl být misionářem, sloužil u policie

Kdo by neznal italský seriál z osmdesátých let Chobotnice. Dílo oplývá skvělými hereckými výkony a především neobyčejně propracovaným scénářem. Marný boj s mafií snad nebyl zobrazen nikdy lépe. Mnohými je tak Chobotnice považována za nejlepší kriminální seriál všech dob.

Na počátku příběhu je policejní inspektor Corrado Cattani přeložen na Sicílii s manželkou a dvanáctiletou dcerkou Paolou. Jelikož se specializuje na mafii a s ní propojené obchodníky s drogami, jejichž transakce jsou kryty bankou, což jim dodává zdání legálního obchodu, záhy se stane cílem vyhrůžek. Po únosu Paoly je přinucen odvolat žalobu proti hlavnímu podezřelému. Paola se vrací v zuboženém stavu a Cattani se pouští do nemilosrdného boje s nezničitelnou chobotnicí.

Hlavní postava zosobněná Michelem Placidem je nezapomenutelná. Pohledný herec se narodil dne 19. května 1946 v odlehlém městě Ascoli Satriano v Apulii jako třetí z osmi sourozenců. Mezi jeho předky patřil i slavný zbojník Carmino Crocco. Muž, který během bojů za sjednocení Itálie bojoval nejprve na straně Bourbonů. Stál v čele asi dvou tisícovek mužů, se kterými praktikoval partyzánský způsob boje. Součástí jeho taktiky bylo ničení mlýnů a telegrafního vedení nebo přepady opozdilců. Později bojoval na straně Garibaldiho. Jeho život posloužil jako námět pro několik filmů.

Na jihu Itálie panovala vždy velká bída a také rodina Michela Placida byla chudá. Na druhou stranu byla ale velmi kulturní. Michelův otec Beniamino Placido měl bratrance novináře a sám byl vystudovaný zeměměřič. Jelikož ale v té době práce v tomto oboru na jihu nebyla, učil. Všichni Michelovi sourozenci studovali v Bari a všichni i vystudovali. On ale byl rebel a o školu nejevil zájem. V devíti letech se však rozhodl následovat svého strýce, misionáře, a stát se knězem. Začal proto navštěvovat řádovou školu. Zůstal na ní čtyři roky a rozhodně se nejednalo o šťastná léta jeho života, právě naopak. „Jak se mi vždy stává, brzy se mi podařilo zapadnout, stal jsem se malým vůdcem, nebyl jsem arogantní, ale neměl jsem rád špičku třídy, raději jsem byl s tak zvanými padouchy v poslední lavici, všichni, kteří pak byli vyloučeni, byli mí nejbližší přátelé. Dokud jsem nebyl taky vyloučen,“ vzpomínal na tuto dobu o řadu let později.

Nedokázal přijmout tvrdou disciplínu, která na škole panovala. Zažíval proto tresty, exercicie v tichu i dny půstu. Když ve třinácti letech pocítil své první sexuální touhy, ze zvyku říkat vždy pravdu, u zpovědi přiznal, že se mu zdá o ženách, že má špatné myšlenky. A to bylo třeba ztrestat. Řádoví učitelé usoudili, že nikdy nebude schopen složit přísahu cudnosti a ze školy jej vyloučili. Navzdory tomu mu škola i mnohé dala, především po kulturní stránce. Na internátě totiž jeden z kněží organizoval malá divadelní představení. Sen o misijních cestách pominul a zrodil se zárodek nového snu, snu o divadle.

Po návratu domů Michele brzy objevil Shakespeara a začal bavit své přátele čtenými výstupy. Sám tehdy ale stále ještě nevěděl, čím by jednou mohl být. Když napotřetí neuspěl na technickém institutu v Altamuře, jeho otec začal propadat zoufalství a přemýšlel, zda by nemohl získat skromnou práci písaře na daňovém úřadě. Michelovi se ale v hlavě zrodil nápad. „Ptal jsem se, jak se dostat na Akademii, muselo vám být dvacet jedna let a musel jste být osvobozen od vojenské služby. Řekl jsem si: v osmnácti půjdu k policii, budu se připravovat na Akademii, v jednadvaceti se přihlásím. Byl to šílený projekt,“ přiznal po čase Placido.

Díky pomoci svého strýce se dostal do přístavu a měl to štěstí, že byl poslán do Říma, do kasáren Castro Pretorio. Policie v těch letech byla represivní a silně antikomunistická, za četbu zakázaných novin se tak Michele dostal na několik dnů do vězení. Jako policista se zúčastnil Bitvy o Valle Giulia. Za tímto pojmenováním se skrývá pouliční střet mezi univerzitními demonstranty a policií, související se studentským hnutím z roku 1968. Michele na druhou stranu u policie poznal plukovníka, který miloval divadlo a pomáhal mu s přípravami na Akademii dramatických umění. Druhou pomocnou ruku mu poskytla dívka z buržoazní katolické rodiny, do které se zamiloval. I díky těmto dvěma lidem si Michele Placido splnil sen a na římskou hereckou akademii se dostal.

Tentokráte již studia zdárně ukončil a začal působit na divadelní scéně. Svět kinematografie jej objevil na počátku sedmdesátých let. První roli získal v roce 1972 ve filmu Tereza zlodějka. Pak již přicházela jedna za druhou, řada z filmů ale zapadla. Z těch známějších lze jmenovat Lidový román nebo u nás velice populární eroticky laděnou komedii Bože, jak hluboko jsem klesla!, v níž ztvárnil šoféra-svůdníka.

V roce 1984 přišel opravdový zlom v jeho dosavadní kariéře. Režisér Damiano Damiani jej obsadil do role policejního komisaře Corrada Cattaniho v televizním seriálu Chobotnice. Příběh poměrně otevřeně a detailně ukazující praktiky mafie, včetně vražd, únosů a vydírání, z něj doslova přes noc udělal mezinárodní hvězdu. Také Češi seriál zbožňovali. Corrado na ně promlouval ústy Jana Kanyzy, což se stalo i předmětem drobného vtípku v seriálu Malé dějiny jedné rodiny. V epizodě Slavná rodačka říká Pavlína Mourková coby Lenka svému hereckému partnerovi Janu Kanyzovi v roli Filipa, že má hlas jako Corrado Cattani. Načež se Kanyza zeptá, jestli jako „ten českej tajtrlík, co ho nadaboval nebo jako ten Ital?“

Svoji roli si Michele Placido zopakoval ještě v následujících třech sériích, dokud nebyla jeho postava zavražděna. Svým způsobem se ale stala nesmrtelnou, zbožňovanou ženami, respektovanou v mnoha zemích. „Byl jsem prvním televizním hercem, který se stal evropskou hvězdou, dokonce i dnes jsem zván do Ruska na oslavy Rudé armády a mám více vztahů s prezidenty zemí bývalého SSSR než Berlusconi nebo kterýkoli italský politik. Ale nechlubím se tím, stejně jako jsem tehdy nechápal zájem žen, protože jsem vždy trpěl méněcenností vůči svým bratrům, krásným, vysokým, modrookým jako můj táta,“ řekl v rozhovoru z roku 2008.

Po obrovském úspěchu seriálu Chobotnice se Michele Placido objevil v řadě dalších filmů a televizních produkcí zabývajících se organizovaným zločinem. Mimo jiné se jednalo o snímek Giovanni Falcone. V roce 2008 se postavil na druhou stranu barikády a ztvárnil mafiánského bosse Bernarda Provenzana ve filmu L'ultimo padrino. Mezinárodnímu publiku se připomněl v roli italského obchodníka v komedii Kšeft za všechny prachy. V roce 1990 si poprvé vyzkoušel i roli režiséra a stal se na tomto poli poměrně úspěšným.

V životě Michela Placida zaujímaly vždy velmi důležité místo ženy. V náručí jich měl nespočet, dětí má rovných pět. První syn Inigo vzešel z pouta s Virginií Alexandre. Rovnou tři děti mu porodila jeho první manželka Simonetta Stefanelli, s níž se oženil v roce 1989 a rozvedl v roce 1994. Měl s ní dceru Violante a syny Michelangela a Brenna. V roce 2012 se oženil s dlouholetou přítelkyní, herečkou Federicou Vincenti, která mu již v roce 2006 dala dceru Gabriele. I tento svazek již odvál čas. Rozvod přišel s rokem 2017.

Michele nikdy nebyl příkladem věrného muže. Své chování ale omlouvá: „Když jsem měl partnerku, byl jsem svým způsobem věrný, měl jsem nějaké eskapády, ale nikdy jsem neměl klasickou milenku. … Možná jsem byl normální, téměř normální muž.“ Michele Placido je i ve svých letech herecky stále činný a rozhodně ještě neřekl své poslední slovo.

Zdroje:

Chobotnice (1984) | ČSFD.cz

Michele Placido | Biografie | ČSFD.cz

Michele Placido – Wikipedie

Michele Placido - la Repubblica.it

Carmine Crocco – Wikipedie