Článek
Lauru Antonelli, markýzu Eugenii z filmu „Bože, jak hluboko jsem klesla!“, není snad ani třeba představovat. Nesmírné popularitě se těšila i v někdejším Československu. Laura se narodila dne 28. listopadu 1941 ve městě Pula na Istrii. Poloostrov tehdy patřil Itálii. Po válce se spolu s rodiči přestěhovala do Neapole, kde po maturitě na gymnáziu studovala na místní Akademii tělesné výchovy. Po škole se z ní nakrátko stala učitelka tělocviku a matematiky. Byla ale mimořádně krásná, o čemž ji okolí neustále ujišťovalo, rozhodla se proto využít možností, které jí tato skutečnost nabízela, a uplatnit se jinak.
Zrodil se sexsymbol
Odešla do Říma a začala se živit jako fotomodelka. Natočila také několik reklam pro Coca Colu a uváděla televizní programy. Její tělesné půvaby neušly filmařům. Zakrátko dostala několik drobných úloh před filmovou kamerou. První výraznou roli jí v roce 1969 nabídl režisér Massimo Dallamano v eroticky laděném dramatu „Venuše v kožichu“. Přísná italská cenzura však dlouhých šest let bránila uvedení filmu do kin. Na úspěch si proto herečka musela počkat až do roku 1971, kdy si zahrála roli violoncellistovy manželky v komedii „Il merlo maschio“. Následoval film „Zlomyslnost“. Laura v této komedii režiséra Salvatora Samperiho hrála služku, kterou se snaží získat jak její pán, tak jeho syn. Snímek vydělal ve své době úctyhodných šest miliard lir a stal se v Itálii kultovním. Laura za něj obdržela Stříbrnou stuhu za nejlepší ženský herecký výkon a Zlatý glóbus za nejlepší herečku v kategorii Objev. Stala se doslova ze dne na den erotickým symbolem doby.
Jako Eugenie dobyla svět
Skutečnou mezinárodní slávu jí ale přinesla až role markýzy Eugenie z Maqueda ve filmu „Bože, jak hluboko jsem klesla!“ z roku 1974. Nezapomenutelný film, ve kterém se po Lauřině boku objevili také Michele Placido a Jean Rochefort, popisuje bouřlivý život markýzy plný milostných vzplanutí a zklamání, ale také hlubokou morální krizi a úpadek tehdejší šlechty. Podobnou roli si herečka zahrála v dramatu „Nevinný“, který byl natočen v roce 1976 pod taktovkou Luchina Viscontiho. Zde ztělesňuje aristokratku Giulianu Hermill, krásnou, ale nevěrnou manželku stejně nevěrného a dekadentního manžela.
V roce 1981 získává Donatellova Davida za úlohu nešťastně vdané Kláry, milenky hlavního hrdiny, kapitána kavalerie, představovaného Bernarden Giraudeauem, který postupně propadá toxické lásce k nevzhledné, těžce duševně nemocné Fosce, v dramatu režiséra Ettora Scoly „Vášeň lásky“. Laura Antonelli se objevila také v erotickém filmu z roku 1985 „Benátská noc“.
Slávu neustála
Po celou dobu své kariéry ve skutečnosti ale velice trpěla, nevěřila si, nepřipadala si dostatečně hezká, nevycházely jí ani soukromé vztahy. V roce 1972 se během natáčení italsko-francouzské komedie „Doktor Popaul“ sblížila s Jeanem-Paulem Belmondem. Herec kvůli ní opustil Bond girl Ursulu Andress. Laura v té době měla za sebou již jedno nevydařené manželství se starožitníkem Enricem Piacentinim a vztah s humoristou Mariem Marencem. S Belmondem tvořili pár až do roku 1980, nikdy spolu ale nežili. Laura nadále pobývala v Itálii, Belmondo pro změnu ve Francii. Nakonec se rozešli. Příčinou prý byla hereččina problematická povaha, která se nedala ustát. Svoji slávu nezvládala a pomalu a jistě přicházel pád.
Drogová aféra a zpackaná plastika spustily vleklé deprese
V noci 27. dubna 1991 nalezla policie v hereččině domě v Cerveteri 36 gramů kokainu. Soud první instance ji za to odsoudil ke třem letům a šesti měsícům vězení za obchodování s drogami. Celý soudní proces se táhl velmi dlouho. Až v roce 2000 byla Laura Anttonelli osvobozena odvolacím soudem v Římě, který ji uznal jako pravidelnou uživatelku drog, ale nikoliv jako drogovou dealerku. Užívání drog pro osobní potřebu nebylo v té době v Itálii již trestným činem. Ve stejné době, kdy začaly její problémy se zákonem, podstoupila také plastickou operaci, aby zakryla počáteční známky stárnutí. Zákrok se ale nezdařil, projevily se nežádoucí účinky, herečce otoky znetvořily obličej, dožadovala se proto soudně odškodného v podobě miliardy lir. Soud se táhl třináct let a nakonec její nároky zamítl. Otoky měly být následkem onemocnění, zvaného quickeho edém, nikoliv zákroku estetické medicíny.
V důsledku této události začaly herečku trápit vleklé deprese a musela být opakovaně hospitalizována na psychiatrii. Lauřini právníci proto zažalovali ministerstvo spravedlnosti a dožadovali se řádného odškodného. V roce 2003 se domohli pouhých deseti tisíc eur. V odvolacím řízení byla částka zvýšena na 108 tisíc plus úroky.
Konec byl smutný
Hereččina kariéra byla v té době již definitivně minulostí. Poslední film natočila v roce 2000. Od té doby procházela nejenom duševní krizí, ale i krizí ekonomickou, uzavřela se do sebe a odmítala jakoukoliv pomoc, včetně pomoci od blízkých přátel. Její důchod činil pouhých pět set euro měsíčně, její přátelé proto vyzývali premiéra Berlusconiho, aby stát poskytl herečce ekonomickou podporu. Laura ale tuto pomoc odmítala s tím, že již nemá zájem o pozemský život a byla by raději zapomenuta. Obrátila se na víru a stala se praktikující katoličkou. V jednom z posledních rozhovorů uvedla, že svět zábavního průmyslu považuje za frivolní a postrádající hodnoty. „Může se to zdát paradoxní, ale jednoho dne se podíváte do zrcadla a vidíte, že jste krásní, bohatí a slavní, ale uvědomíte si, že uvnitř máte prázdnotu. A pak přicházejí špatná rozhodnutí, padáte do propasti. Jen díky víře jsem překonala tolik protivenství,“ řekla tehdy herečka.
Laura Antonelli zemřela na infarkt ve svém domě ve městě Ladispoli u Říma dne 22. června 2015 ve věku 73 let. Pochována je na zdejším hřbitově. „Laura mi byla roztomilým, okouzlujícím společníkem a vysoce kvalitní partnerkou. Zůstanou mi na ni nádherné vzpomínky,“ řekl po hereččině smrti Jean-Paul Belomdo.
Zdroje:
