Článek
Zanechala tu po sobě čtyřicet televizních a také několik filmových rolí, politická situace a jedno náhodné setkání ji ale přiměly k odchodu z republiky.
Herectví měla v genech
Lenka přišla na svět v Praze dne 28. července 1954. Narodila se do umělecké rodiny a jak sama vzpomíná, málem se narodila v kině: „Moje matka se jednoho červencového odpoledne šla podívat na krásný film Jeana-Louise Barraulta Děti ráje na předměstí Prahy. Toho večera jsem se narodila.“
Lenka Pichlíková
Vyrůstala ve světě plném hudby a fantazie. Rodina její matky Anny Hodkové se objevovala na jevišti nejméně pět generací, pravděpodobně již od osmnáctého století. Samotná Anna Hodková hrála na klavír a zpívala, psala televizní a rozhlasové scénáře, překládala Dostojevského. Není tak divu, že svět divadla okouzlil Lenku již v útlém dětství. Jednoho dne navštívila s maminkou Divadlo Spejbla a Hurvínka a Josef Skupa je po představení pozval do zákulisí, kde hrál jen pro ně. Loutky doslova oživil a Lenku svým uměním uchvátil. Jako pětiletá již dokázala citovat repliky z večerníčku.
Požehnání od strýčka Peška
Byla samotář, ale ve škole se to zlomilo, našla si spousty kamarádů a stala se upovídanou a veselou holčičkou. V šesti letech vstoupila do dramatického kroužku. K profesionálnímu divadlu ji přivedl otec její nevlastní sestry. V osmi letech dostala první roli v Divadle Jiřího Wolkra. Po základní škole její kroky zamířily na gymnázium. I tady se věnovala divadlu a také recitaci. Vyhrála recitační soutěž a porotce zaujala natolik, že ji vyzvali, aby se přihlásila na DAMU. Napoprvé ji nevzali, protože byla příliš mladá. O rok později, v roce 1972, ji přijali. Rodiče ale šťastní nebyli a se studiem nesouhlasili. Navzdory skutečnosti, že rodina měla divadelní kořeny, byli přesvědčeni, že každý, kdo se bude chtít věnovat divadlu, bude prokletý.
Lenka Pichlíková
Lenka tehdy kontaktovala svého slavného prastrýce Ladislava Peška a navštívila jej u něj doma. Požehnání pro svoji divadelní cestu dostala od něj. Polibek na čelo ji měl ochránit před vším zlem. Pochopení nakonec našla i u rodičů. Otec, historik Karel Pichlík, pro ni sepsal divadelní historii její rodiny, která ji měla provázet na cestě životem.
Do života se začala vkrádat politika
Praha sedmdesátých let byla plná divadel a Lenka nevynechala jediné příležitosti, aby na některé představení nezašla. Dívala se a učila. Ještě jako studentka začala hostovat v Národním divadle. Hrála i na Vinohradech, v Realistickém divadle či v Činoherním klubu. V roce 1976 začala její spolupráce s Československou televizí. Diváci ji v tom roce mohli spatřit kupříkladu v psychologickém dramatu z prostředí zdravotnické školy Až bude padat hvězda. O rok později Lenka dokončila DAMU. Rok 1977 pro ni byl ale přelomovým i z jiných důvodů. Její otec se stal jedním ze signatářů Charty. V té době již nemohl pracovat jako historik, jako jeden z aktérů pražského jara od roku 1970 vykonával dělnické profese. Nyní vyhodili z práce i Lenčinu matku.
Historik Karel Pichlík
Samotnou Lenku prozatím ale žádný zákaz nepostihl. Dostala stálé angažmá v Divadle Jiřího Wolkra, kde kdysi začínala. Hrála ve filmu i televizi. Diváci si ji mohou pamatovat jako studentku Milenu z filmu Setkání v červenci nebo Máničku z dramatu Pozor, vizita!. Princeznu si zahrála v pohádkách A nebojíš se princezničko? a O statečné princezně Janě. V roce 1980 ji režisér Ludvík Ráža obsadil do hlavní ženské role Katky, zrakově postižené studentky hudební školy, v televizním dramatu Chvíle pro píseň trubky. Snímek vyhrál první cenu na mezinárodním festivalu v Monte Carlu.
Lenka Pichlíková v Divadle Jiřího Wolkra
Osudný výlet
Lenku od dětství lákala pantomima. Ostatně film Děti ráje, během něhož se málem narodila, právě o tomto umění vypráví. Udělala proto konkurz do divadla Balustrade a začala se klasickou pantomimu učit. Právě v této době ji ale dostihla politika. Zavolal si ji ředitel televize a řekl jí, že je pod tlakem a musí jí dát zákaz na deset let. Ani smlouva s pantomimickým souborem jí neměla být obnovena, neboť nechtěla vstoupit do strany. Právě tehdy ji její kamarádka žijící ve Vídni pozvala na návštěvu. Při této příležitosti navštívila s přáteli i Benátky a tam potkala amerického vysokoškolského profesora Marcuse Burka, který se stal jejím budoucím manželem. Mluvili spolu německy, o rok později se v Praze vzali a Lenka požádala o legální vystěhování. Trvalo to rok, musela zpětně zaplatit náklady na své vzdělání, které jí stát vyčíslil, ale pak již byla volná.
Osudem se stala pantomima
Když v roce 1982 přišla do Spojených států, mluvila jen velmi málo anglicky. Začala se nový jazyk učit, nadále si ale zdokonalovala i pantomimu. Připojila se k jednomu z českých spolků a jela s ním na turné po Americe, zavítala i do Francie a Mexika. Postupem času začala hrát i v kamenných divadlech.
Lenka Pichlíková v roce 2010
Setkala se s velkým mistrem pantomimy, Marcelem Marceauem, a zúčastnila se jeho letních workshopů. Dodnes jej považuje za svého nejlepšího učitele. V roce 1989 získala magisterský titul v oboru humanitní vědy. Přestěhovala se do Connecticutu, přivedla na svět dvě děti a začala se podílet na činnosti zdejší skupiny Healing Arts, která se zabývá arteterapií. Často vystupuje v pantomimických představeních pro děti a mládež, některá z nich si i sama režíruje. Na konci devadesátých let se stala mimořádnou profesorkou na několika univerzitách a začala psát one-woman show. S novým domovem se tak dokonale sžila.
Zdroje:
