Článek
Jméno Vlada Clementise je symbolem dramatických dějin dvacátého století. Slovenský levicový politik, právník, novinář a diplomat vstoupil do komunistické strany již ve dvacátých letech minulého století a stal se spoluzakladatelem a redaktorem časopisu DAV. Za války žil v emigraci v Paříži a Londýně. Po válce působil jako státní tajemník na ministerstvu zahraničí, později se stal přímo ministrem. Ve vykonstruovaném procesu s Rudolfem Slánským byl odsouzený k trestu smrti, který byl vykonaný v prosinci roku 1952. Málokdo ale zná osud jeho manželky, která s ním veškeré útrapy trpělivě snášela.
Dívka z lepší rodiny okouzlená levicí
Lída Clementisová se narodila jako Ludmila Pátková dne 4. července 1910 v Praze do velmi dobře situované rodiny. Její otec Jan byl významným finančníkem a v době jejího narození působil ve funkci ředitele Ústřední banky českých spořitelen. V roce 1923 se stal ředitelem bratislavské filiálky Hypoteční banky české a přestěhoval se proto s celou svou rodinou do Bratislavy. Lída v Bratislavě studovala na reálném gymnáziu v Grösslingově ulici a na obchodní akademii na Palisádách. Milovala hudbu a po maturitě si zvolila studium zpěvu na Hudobné a dramatické akadémii pre Slovensko. Školu dokončila v roce 1933 a nastoupila do svého prvního angažmá ve Slovenském národním divadle. Nejdříve jako sboristka, pak jako sólistka opery.
Lída Clementisová
Ještě jako studentka začala navštěvovat přednášky Vlada Clementise a pravidelně četla časopis DAV. Koncem roku 1932 se s tímto mladým levicovým intelektuálem seznámila na zastávce bratislavské tramvaje, padli si do oka a již v březnu následujícího roku vstoupili do stavu manželského. Manželství bylo bezdětné, zprvu ale poklidné. To se však jednoho dne změnilo.
Komunista se škraloupy
Krátce po vzniku protektorátu odcestovala Lída do Paříže, kde po dobu několika týdnů čekala na svého muže, který cestoval do Francie z rozhodnutí komunistické strany přes Polsko, Sovětský svaz a Švédsko. Když se konečně shledali, dostal Vlado nový úkol, odjet do Spojených států a Kanady a agitovat u tamních krajanů pro komunistickou partaj. Z toho však nakonec sešlo, neboť Vlado Clementis byl vyloučen z komunistických řad pro svoji kritiku německo-sovětského paktu Ribbentrop-Molotov a sovětsko-finské války.
Po vypuknutí války vstoupil do československé zahraniční armády, nejprve se účastnil výcviku na jihu Francie, po podepsání příměří mezi Francií a Německem byl spolu s dalšími československými vojáky evakuován do Anglie. Lída jej na cestě následovala. Usadila se v Londýně, zatímco manžel zamířil do vojenského tábora v Cholmondeley poblíž Chesteru. Záhy byl ale internován v zajateckém táboře za svoji účast na vzpouře proti poměrům v československé zahraniční armádě. Se ženou se tak znovu setkal až v červnu 1941.
Ona mezitím prožívala jedno z nejtěžších období svého života. Londýn byl neustále bombardován německou Luftwaffe. Těžké podmínky a odloučení od milovaného muže ji zcela nervově vyčerpaly. Kvůli nedostatku peněz navíc trpěla podvýživou a chronickým zápalem plic. Manželovi psala zoufalé dopisy, on na ně ale nesměl odpovědět. Ale i tak své ženě psal, Lída si ale jeho třísetstránkový neodeslaný dopis ve třech písankách mohla přečíst až po jeho propuštění.
Vlado Clementis poté až do konce války působil v československém vysílání BBC a Lída zpívala československým emigrantům v Anglii.
Zatkli i psa
Když konečně přišlo osvobození, manželé se vrátili do Prahy. Vlado Clementis se stal státním tajemníkem na ministerstvu zahraničí vedeném ministrem Janem Masarykem, s nímž se velmi dobře znal z dob svého exilu. V březnu roku 1948 po Masarykově doposud neobjasněné tragické smrti převzal ministerské křeslo právě on sám. Lída jej doprovázela na společenských akcích a vše se zdálo být zalité sluncem. Již po dvou letech byl ale Clementis z funkce odvolán. Nastoupil jako úředník státní banky, od té chvíle ale společně s Lídou žil ve svém bytě v Praze Na Valech pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti. Ta si tiše připravovala vykonstruovaný proces se slovenskými buržoazními nacionalisty, do jehož čela hodlala postavit právě Clementise.
Manželé Clementisovi se psem Brokem
Sebrala ho v neděli 28. ledna 1951 při procházce se psem Brokem. Lída zůstala doma s chřipkou. Když se manžel dlouho nevracel, začaly ji trápit obavy a zatelefonovala na SNB, nikdo jí ale žádnou informaci neposkytl. O mužově zatčení se dozvěděla z rozhlasu, kde byla ovšem podána lživá zpráva o tom, že jej dopadli na útěku k jugoslávským hranicím. Tím mělo být dokázáno jeho údajné napojení na jugoslávské nacionalisty.
Pro Lídu si přišli o čtyři týdny později v sobotu 24. února 1951. Čtveřice mužů ji odvlekla do auta a se zavázanýma očima odvezla do věznice na Ruzyni. STB se ji snažila donutit ke svědectví, že Vlado Clementis chtěl uprchnout do Jugoslávie. Když se nepodvolila, začala ji vinit, že o manželových plánech věděla a nenahlásila je. Ve vězení strávila dlouhých dvacet dva měsíců. Nakonec ji ale obviňovali z toho, že svému muži napomáhala v jeho špionážní činnosti. V březnu 1951 totiž Státní bezpečnost Vlada Clementise přeřadila do protistátní skupiny Rudolfa Slánského kvůli jeho židovskému původu. Ve vězení svůj čas nedobrovolně trávil i pes Brok, kterého propustili teprve po devíti měsících a předali do opatrování Lídiným rodičům.
Netušil, že vězní i Lídu
Teprve v listopadu roku 1951 Lídě poprvé dovolili, aby svému muži napsala dopis. O tom, že je i ona uvězněna, však nesmělo padnout ani jedno jediné slovo. STB se snažila Vlada Clementise zlomit i za pomoci výhrůžek, že uvězní jeho manželku. Lídě proto dodala dopisní papír přímo z jejího bytu a donutila ji, aby každých čtrnáct dní muži psala o smyšlených rodinných záležitostech. Sám Clementis jí směl odpovědět jednou za měsíc. Druhý prosincový den roku 1952 Lídě oznámil velitel věznice v Ruzyni, že jejího manžela odsoudili k smrti a že se s ním může osobně rozloučit. Dostala civilní oblečení, upravili jí vlasy, nalíčili ji a odvezli na Pankrác. Svého muže viděla po téměř dvou letech odloučení. Dělily jí od něj ale silné mříže a nemohla jej ani obejmout. Nedozvěděl se ani to, že je i ona ve vězení.
Vlado Clementis
Krátce na to jí Vlado Clementis napsal poslední dopis: „Lído moje jediná, před chvílí jsem Ti řekl, že jsem se vším vyrovnaný. Myslel jsem si tehdy, že je to pravda. Ale až po setkání s Tebou jsem viděl, že bez Tebe, bez toho, abych spolu s Tebou prožíval všechno, co nás spojovalo a bude spojovat – bez toho by bylo bývalo moje vyrovnání jen rozumem a vůlí vynuceným postojem. Dala jsi mi to nejvyšší, to, s čím odcházím, když jsi mi sama řekla, že všechno víš a chápeš. I když vím, jinak to ani nemohlo být – nepochyboval jsem o tom. A přece byla Tvoje slova to, co jsem ještě potřeboval.“
Ráno 3. prosince 1952 se Lída dozvěděla, že poprava byla vykonána. Poté byla propuštěna na svobodu. Žila pak společně se svými rodiči, sestrou Vlada Clementise a jejím manželem v třípokojovém bytě v Jungmannově ulici v Praze. Zpívat na veřejnosti již nesměla. V květnu roku 1953 nastoupila do Národní knihovny v Klementinu jako knihovnice v oboru hudebnin. Později absolvovala knihovnický kurz a v Národní knihovně působila až do roku 1964, kdy byla přeřazena do Základní knihovny ČSAV. Po Stalinově smrti v roce 1953 začala usilovat o rehabilitaci svého manžela, ke které nakonec po deseti letech skutečně došlo. Lída Clementisová završila svůj pohnutý osud dne 4. ledna 1988 ve věku sedmdesáti sedmi let.
Zdroje:
