Článek
Louisova cesta na vrchol nebyla jednoduchá, od chvíle, kdy se rozhodl stát se hercem, do doby, kdy mu byla svěřena první hlavní role ve filmu, uplynulo více než třicet let. Za tu dobu si prošel desítkami profesí – byl aranžérem, čističem bot i barovým pianistou, který svými grimasami bavil hosty v noční Paříži.
První manželství krachlo
Louis de Funès byl dvakrát ženatý a měl tři syny. Přestože na plátně působil jako neřízená střela, v soukromí byl spíše tichým, hluboce věřícím mužem, který nadevše miloval svou rodinu. Syn z prvního manželství stál ale po většinu svého života v ústraní a mnozí o jeho existenci ani nevěděli.
Louis de Funès se poprvé oženil ve dvaadvaceti letech. Jeho ženou se stala o rok mladší Germaine Louise Élodie Carroyer. V roce 1937 na svět přišel syn Daniel. Již o dva roky později se ale manželství rozpadlo, Germaine si našla jiného muže. Rozvod proběhl v roce 1942. V roce 1943 se Louis oženil s Jeanne-Augustine Barthélemy de Maupassant, dívkou pocházející z rodiny slavného spisovatele a z původně zámožného šlechtického rodu. Louise v té době stále ještě téměř nikdo neznal. Byla to právě Jeanne, která ho podporovala a věřila, že se jednoho dne prosadí. Louisovi se to nakonec skutečně podařilo. Obrovskou slávu mu přinesla komedie Četník ze Saint-Tropéz. Se slávou přišly i peníze, s manželkou si pořídili zámek a posílali peníze na charitu. Z manželství vzešli dva synové. Louis měl vše, trápilo jej jen odloučení od Daniela.
Daniela navštěvoval tajně
Panovačná Jeanne se snažila Daneila od rodiny izolovat. Louis jí musel slíbit, že s ním přeruší kontakt. Ve skutečnosti to tak ale nechtěl. Když bylo Danielovi jedenáct let, poprvé ho tajně navštívil. „Bydlel nedaleko našeho bytu. A jednoho dne, když procházel kolem našeho domu, vzhlédl, když jsem byl na balkoně. Šel nahoru,“ vzpomínal Daniel. Od té doby za ním otec docházel opakovaně, přinesl mu gramofonové desky, aby poslouchal jazz. Brával ho na natáčení. Daniel dokonce navštěvoval jeho hry, nikdy ale ne na premiérách. Tak, jako Jeanne bránila Louisovi v kontaktu se synem, nesnášela ani, když se stýkal s vnukem Laurentem. Ten v jednom z rozhovorů řekl: „Když jsem byl malý, mám na Jeanne vzpomínky, které na mě udělaly špatný dojem. Když jsem byl s dědečkem, vždycky nás přišla vyrušit, aby mě zneklidnila. Nejstarší vzpomínka, kterou na to mám, byla na jeho klíně. Hrál si se mnou, smáli jsme se, kladl mi otázky a v určitém okamžiku přišla a řekla: ‚Louisi, nevidíš, že to dítě nudíš?‘ Najednou jsem ztuhl. Absolutně nás chtěla dostat z cesty a naprosto se jí to podařilo. Můj dědeček za námi chodil tajně a bylo to bolestivé.“
Jeanne k prvorozenému synovi svého muže nenašla cestu ani po Louisově smrti. Neobtěžovala se ani, aby Daniela informovala o tom, že slavný herec zemřel. Dozvěděl se to z rádia. Nedostal ani pozvání na pohřeb, na otcův hrob ale chodil často. Své dva mladší nevlastní bratry od Louisova skonu již nikdy neviděl a z hercova obrovského jmění nedostal ani korunu, i o to se Jeanne postarala. Daniel pracoval celý život jako grafik, s manželkou vychoval dva syny. Laurent je dnes také herec, spíše se ale věnuje komornějším projektům. Daniel zemřel v roce 2017 na infarkt, stejně tak jako jeho slavný otec.
Patricka film nepřitahoval, raději léčil
Veřejnosti nebyl příliš známý ani prvorozený syn z druhého manželství Patrick de Funès. Narodil se v Paříži na počátku roku 1944. Již v roce 1953 se sice objevil v droboučké roličce chlapce, který chce pomeranč, ve filmu L'Étrange Désir de monsieur Bard, v němž jeho otec hrál vedlejší roli pana Chanteaua, herectví jej ale neoslovilo. Vystudoval lékařskou fakultu a v době francouzsko-alžírského konfliktu pracoval jako lékař v Alžíru v organizaci Lékaři bez hranic. Později se stal uznávaným radiologem se specializací na mamografii. V roce 2007 odešel do důchodu. O svém otci napsal spolu s mladším bratrem velmi upřímnou biografii, která Louise vykresluje jako pedantského, ale milujícího otce. V rozmezí let 2009 až 2010 vystupoval v zábavném televizním pořadu Les Grosses Têtes a v roce 2013 se opět společně s bratrem stal správcem sdružení Musée de Louis, které spravovalo muzeum věnované jejich otci.
Olivier natáčel rád, perspektivu v tom ale neviděl
Diváci znají především nejmladšího ze synů – Oliviera, kterého si pamatují jako mladíka z filmů Piti Piti Pa nebo Grand Restaurant pana Septima. Louis si přál, aby Olivier pokračoval v jeho stopách. Před kameru tak synka dostrkal již v jeho šestnácti letech. Benjamínek rodiny se narodil v Paříži v srpnu roku 1949. Chtěl se stát závodním jezdcem, ale již v roce 1965 se nechal svým otcem přesvědčit, aby si spolu s ním zahrál v komedii Fantomas se zlobí. Ztvárnil tu roli Michela, mladšího bratra fotografky Heléne. Hraní mu šlo, a tak si zahrál ještě v dalších pěti filmech. V roce 1966 ztvárnil kuchtíka Louise v komedii Grand restaurant pana Septima, o rok později se stal Gérardem Bosquierem v Senzačních prázdninách.
Louis de Funès se synem Olivierem
Ve filmu je scéna, v níž hraje na bicí. Tato hudební sekvence mu byla ušita na míru. Na bicí totiž hrál i v reálném životě. V Piti Piti Pa pak dokonce společně se svým otcem i zpívá. Zatímco v tomto filmu sehrál Louisova synovce, v Senzačních prázdninách byl stejně jako v reálu jeho synem. Tím byl i ve filmu Hibernatus z roku 1969. Olivier před časem vzpomínal, že při natáčení komedie o rozmrzlém pradědečkovi panovala na place skvělá atmosféra. „Pracovní dny byly dlouhé. Mnohokrát jsme museli přehrát scény přerušené smíchem s Paulem Préboistem nebo proto, že jsme nemohli najít ten správný tón. Můj otec mi dával rady, ale nikdy ke mně nebyl direktivní.“
Natáčení pro Oliviera nebylo jednoduché, neboť v té době studoval obchodní školu. Natáčel proto pouze o prázdninách a aby se vše stačilo, na plac musel chodit každý den. Ve škole se mu navíc kvůli hraní spolužáci posmívali. Olivierovi se herectví zalíbilo, neviděl v něm ale perspektivu. Upustil i od původního záměru stát se závodníkem a našel si jiný životní cíl, tím bylo létání. Dobře nastartovanou hereckou kariéru ukončil. Naposledy se po boku svého otce postavil ve filmu Na stromě. Úloha mladého stopaře byla jeho největší hereckou příležitostí. Se světem filmu se tak rozloučil více než důstojně. Po absolutoriu střední školy sledoval již pouze svůj cíl stát se letcem. Navzdory slavnému jménu byl ale po nějakou dobu nezaměstnaný. „V sedmdesátých letech letecké společnosti nenajímaly zaměstnance a já jsem se pět let trápil, než jsem začal pracovat.“ Nakonec se stal pilotem společnosti Air Inter a posléze Air France. U této společnosti již setrval až do svého odchodu do důchodu v šedesáti pěti letech. Létal na střední vzdálenosti s Airbusem A 320. Oznámení jeho jména v kabině letadla vždy vyvolávalo u cestujících veselí.
Dnešní komiky rád nemá
V roce 1977 se oženil v Paříži s Dominique Watrin. Ze svazku přišly na svět tři děti. Dcera Julie a synové, dvojčata, Adrien a Charles. Po smrti otce v roce 1983 začal Olivier s bratrem Patrickem pečovat o památku slavného komika. V roce 2005 napsali biografii Louis de Funès: Ne parlez pas trop de moi, les enfants!. Pravidelně se také objevovali v dokumentech nebo televizních reportážích a jeden čas řídili již zmiňované muzeum, které vzniklo na počest Louise v jeho bývalém zámku v Le Cellier. Poté, co nebylo možné nadále prostory pronajímat, vzniklo druhé muzeum v obci Saint-Raphaël.
Olivier de Funès s otcem
V roce 2013 se Olivier de Funès podílel na scénáři koprodukčního animovaného filmu Pourquoi j'ai pas mangé mon père, v němž jedna z hlavních postav převzala rysy a charaktery jeho otce. Do kina ale prý moc často nechodí, současné komiky považuje za příliš vulgární.
Zdroje:
