Článek
Charismatický herec přišel na svět sedmý listopadový den roku 1952 v Prašicích, obci ležící v Nitranském kraji. K herectví jej to táhlo od dětství. Již jako jedenáctiletý stál na jevišti ve hře Radúz a Mahulena. Dlouho se ale rozmýšlel, zda se raději nebude věnovat hotelnictví. Jeho otec byl totiž hospodským a on mu jako dospívající chlapec často vypomáhal. Nakonec u něj umění zvítězilo na celé čáře.
Hercem, režisérem i starostou
Na Vysokou školu múzických umění se dostal až na druhý pokus. U prvních talentových zkoušek vedených Mikulášem Hubou neuspěl a byl přijat až na základě těch dodatečných. Po absolutoriu v roce 1976 začal působit v Divadle Slovenského národního povstání v Martině, odkud již v roce 1984 přešel do Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde po nějakou dobu zastával i funkci šéfa činohry.
Na jevišti ztvárnil desítky divadelních postav. „Začátkem devadesátých let jsem ve Slovenském národním divadle dostal od režiséra Emila Horvátha jednu skvělou postavu a to ve hře Caligula. Byl to jeden z obrovských zážitků a i výkonů. Byla to skvěle vymyšlená inscenace. Všichni, co jsme v ní účinkovali, jsme se v ní neskutečně našli,“ vzpomínal před časem na doby, kdy zářil na prknech slovenské první scény. Sám se ale také věnoval režii a byl podepsán pod několika divadelními inscenacemi a muzikály. Okolo roku 2000 odešel na nějaký čas do divadla Jozefa Gregora Tajovského ve Zvolenu. Po čtyřletém působení na volné noze byl v roce 2006 zvolen starostou rodné obce. Po skončení volebního období se o čtyři roy později vrátil zpět do Národního.
Patolog z krimiseriálu
Byl rovněž velmi úspěšným filmovým a divadelním hercem. Účinkoval ve více než sto padesáti televizních projektech a asi padesáti celovečerních filmech. Před filmovou kamerou Paulovič zaujal například v dobrodružném dramatu Noční jezdci, v nichž se ocitl po boku Radoslava Brzobohatého, Pavla Zedníčka, Petra Čepka či Michala Dočolomanského. Zahrál si i ve slovenských klasikách Pásla kone na betóne či Jakubiskově Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný. Pohádkovým princem Kazimírem byl ve známé Hollého pohádce Sůl nad zlato. Z pozdějších rolí lze vzpomenout ty, které ztvárnil ve filmech Legenda o létajícím Cypriánovi, Nedodržený slib, Kajínek či Perinbaba a dva světy.
Na televizních obrazovkách se objevil v celé ředě seriálů. Diváci jej mohli spatřit jak v těch slovenských, ke kterým patřily například tituly Na baňu klopajú, Povstalecká história či Alžbětin dvor, tak v těch českých. Kdo by si nepamatoval jeho patologa Bernarda Spilsburyho, který rozhodujícím způsobem přispěl k rozřešení zločinů v epizodě ze seriálu Dobrodružství kriminalistiky s názvem Rekonstrukce. Hrál ale také v Ohnivém kuřeti, Bez vědomí, Lajně či Strachově Lovci.
Přepracování jej stálo zdraví
Jeho soukromý život byl poměrně bouřlivý. Byl dvakrát ženatým mužem. Z prvního manželství měl dcery Veroniku a Terezu, z druhého manželství dceru Dominiku, která trpí dětskou mozkovou obrnou. Rovněž měl tři vnoučata. Poslední tři roky života udržoval vztah s fotografkou Lollou Fukari. V roce 2017 jej začalo trápit zdraví. „Před půl rokem jsem velmi pracoval. Měl jsem pocit, že to zvládnu, ale přišla do toho plicní choroba, která přerostla v zápal a z plic mi to přešlo na srdce a oslabilo srdeční sval,“ přiznal tehdy v jednom z rozhovorů. Nemoc se postupně zhoršovala a donutila jej úplně se stáhnout do ústraní. Velkou oporou mu v tu dobu byla jeho přítelkyně. „Bez Lolly bych tu dnes asi nebyl. Za to jsem jí nesmírně vděčný a je pro mě velkým darem od Boha. A o to víc jsem dnes šťastný, že ji stále můžu mít vedle sebe a držet ji za ruku. Momentálně má energii za nás oba,“ řekl Paulovič na její adresu.
Ľubomír Paulovič v rozhovoru pro TV JOJ
Nemocné srdce nakonec definitivně vypovědělo službu, dne 15. srpna 2024 doma v Čierné Vodě, místní části Chorvatského Grobu, Paulovič vydechl naposledy.
„Tento chlap měl testosteronu jako regiment dvacetiletých rekrutů. Prýštila z něj chlapská arogance, mazlivá a poněkud hrubá. Podpírala jeho nesmírný herecký talent. Téměř ho definovala. Před pár dny jsem mu poslala esemesku: Trápí mě, že jsi nemocný, uzdrav se, opatruj se. Děkuji, odepsal, mám u sebe milující ženu a tak to jde, když jsme dva. Já děkuji tobě, Ľubo milý, za všechno, čím jsi v životě byl,“ napsala po jeho smrti na sociální sítě režisérka Mariana Čengel Solčanská, která s ním spolupracovala na Legendě o létajícím Cypriánovi.
Zdroje:
