Článek
Budoucí herečka přišla na svět dne 14. července 1889 v Praze. Narodila se do bohaté a významné rodiny. Otec Josef Salmon byl lékař a patřil k zakladatelům české pediatrie. Matka Vilemína, rozená Králíková, pocházela z Lenory a měla aristokratický původ. Dívka byla pokřtěna v kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici jmény Ludmila Vilemina Anna. Dětství strávila se dvěma sourozenci, starší sestrou Annou a mladším bratrem Jaroslavem. Matka milovala divadlo a hudbu a k umění vedla všechny tři své děti. V rodině se také hodně sportovalo. Malá Ludmila tak vynikala v tělesné výchově i plavání, což se jí v budoucnu velmi hodilo. V roce 1895 začala navštěvovat školu ve Školské ulici a po pěti letech nastoupila na Městskou vyšší dívčí školu. Po ukončení studia odešla na rok do děčínského kláštera, kde se zdokonalovala v němčině a učila se domácím pracím. Po návratu do Prahy absolvovala výuku tance a začala docházet na hodiny herectví k herečce Národního divadla Marii Hübnerové. Hereckou kariéru zahájila s ochotníky, měla ale talent a tak netrvalo dlouho a získala angažmá v divadle Uranie. Praha jí začala být malá a proto v roce 1908 přes nesouhlas rodičů odešla do Berlína. Přidala se k divadlu významného rakouského režiséra Maxe Reinharda a její hvězda začala rychle stoupat. Brzy vystupovala v řadě dalších evropských měst. Max Reinhard jí také již v roce 1910 svěřil první malou filmovou roli.
Lyda Salmonova v roce 1920
Manželkou průkopníka kinematografie
Ludmila, která v Německu začala vystupovat pod jménem Lyda Salmonova, se v divadle setkala s Paulem Wegenerem, uznávaným hercem a začínajícím filmovým režisérem. Netrvalo dlouho a stali se z nich partneři. Jejich osobní život je však trochu zahalen tajemstvím. Ví se, že Ludmila byla Wegenerovou třetí manželkou. Kdy se jí stala, ale není zcela jasné. V roce 1917 porodila syna Petera a některé prameny uvádějí, že se narodil jako nemanželský. Jiné ale tvrdí, že právě v roce 1917 Ludmila s Wegenerem uzavřela sňatek, další pak počátek manželství kladou dokonce již do roku 1913.
Paul Wegener
Co je ale jisté, je to, že Paula velmi oslovila Ludmilina rodná Praha. V roce 1914 se proto společně s ní vypravil do tohoto města, aby zde natočili film podle literární předlohy Hannse Heinze Ewerse Pražský student. Ludmila si v romantickém dramatu zahrála cikánku Lidušku, zamilovanou do studenta Balduina. Když ji hoch odmítne, prokleje ho. Snímek se stal držitelem řady prvenství, mimo jiné byl tehdy nejdražším filmem německé kinematografie.
První filmy o Golemovi
Ludmila se následně zasadila i o další filmy s českou tématikou. Jednalo se o trilogii o Golemovi. První z filmů nazvaný jednoduše Golem zavedl filmové diváky do staré pražské židovské čtvrti, kde stavební dělníci během výkopu šachty pro novou kašnu objeví obrovskou hliněnou sochu. Odvezou ji vetešníkovi Grafovi, který si záhy uvědomí, s čím má tu čest. Za pomoci staré knihy vyřkne kouzelnou formuli rabiho Löwa a kolos oživí. Golem zpočátku obchodníkovi slouží, zamiluje se ale do jeho dcery Jessicy, kterou nakonec chce zničit i s jejím milým. Vše samozřejmě nakonec dobře dopadne a Golem se opět promění v neživou hromadu hlíny. Golema si zahrál samotný Paul Wegener. Jessicu hrála Ludmila. Figuru Golema vytvořil sochař Rudolf Belling. Film byl mládeži zakázán a měl premiéru v lednu 1915. Do dnešní doby se dochovaly pouhé jeho fragmenty. Druhý z filmů nesl název Golem a tanečnice a byl parodií na předchozí snímek. Dnes je považován za ztracený. Do třetice všeho dobrého se Wegener ke Golemovi vrátil v roce 1920. Film Jak Golem na svět přišel se řadí mezi vrcholná expresionistická díla a přispěl k tomu, že se legenda o Golemovi dostala do širokého povědomí. Tento poslední Wegenerův výstup v roli staropražského monstra, tentokrát v upravené verzi původní židovské legendy, se stal základním kamenem většiny filmů o lidských výtvorech, jenž se vymkly kontrole a postavily se proti člověku. Je přímým předobrazem filmového Frankensteina a dalších netvorů a také filmem, jehož technické postupy, práce se světlem, kulisy i herecké pojetí inspirovaly řadu pozdějších filmových tvůrců. Film Jak Golem na svět přišel byl jedním z největších úspěchů německé produkce němého filmu, a to jak výtvarně, tak komerčně. Promítal se ve vyprodaných představeních celé měsíce ve Spojených státech a dokonce i v Číně. Ludmila si v něm zahrála rabínovu dceru Miriam.
Konec manželství byl koncem filmové kariéry
Ne všechny filmy, které s Wegenerem natáčela, měly úspěch. Kupříkladu film Der Yoghi u diváků zcela propadl. Herečka nespolupracovala ale jen se svým partnerem. Točila i s jinými režiséry, kupříkladu s Carlem Bösem. V jeho filmu Die Tänzerin Barberina ztvárnila nejvýznamnější baletku osmnáctého století Barbaru Campanini.
Lyda Salmonova
Ludmila nikdy nepřerušila kontakty se svou rodnou zemí. Její berlínský byt se stal střediskem pro mnoho umělců a častými hosty zde byl kupříkladu básník a politik Jaroslav Kvapil nebo režisér Karel H. Hilar. Ve dvacátých letech se vrátila na česká divadelní jeviště a usilovala zde i o filmovou kariéru. Bohužel filmová společnost Pellico-Film, se kterou uzavřela smlouvu, zkrachovala. Po návratu do Československa se navíc začalo rozpadat její manželství, které zaniklo snad v roce 1926. Konec manželství znamenal i konec úspěšně rozjeté filmové kariéry. Ludmila se stala lektorkou na dramatické škole UFA v Babelsbergu. Na jevišti naposledy vystoupila na počátku třicátých let. Pod svým vyvdaným jménem posléze založila svoji vlastní hereckou školu Schauspielstudio Lyda Wegener. Škola byla ale za války uzavřena a nakonec zničena během náletu. Samtoná Ludmila utekla do Liberce, kde bydlela u své sestry Anny. Po osvobození se přestěhovala ke známému saxofonistovi Karlu Krautgartnerovi a jeho přítelkyni, tanečnici Eleně Tanasco. Bydlela u nich až do roku 1965. V roce 1949 získala československé státní občanství a zřídila další dramatickou školu v Praze. V roce 1948 krátce spolupracovala s Československou filmovou společností, pro níž vyhledávala vhodné kostýmy a herce, které připravovala na jejich role. V roce 1951 jí nakrátko svitla naděje, že se vrátí k filmování. Dostala nabídku ztvárnit paní Hlaváčkovou ve filmu Mikoláš Aleš. Roli ale nakonec nezískala.
Syn se podílel na V2 i americkém kosmickém výzkumu
V pozdějších letech pracovala jako umělecký poradce a pedagog v Divadle umění lidu v Karlíně. Veřejně naposledy vystoupila v německém rozhlase, kam byla pozvána na počest svého zesnulého bývalého manžela Wegenera. Dlouho se těšila dobrému zdraví a byla aktivní. V roce 1965 ji však donutili, aby se přestěhovala do bytu na Novém Městě. V témže roce ji postihla srdečný slabost a její stav se začal postupně zhoršovat. Na jaře roku 1968 přestala poskytovat hodiny herectví a 7. listopadu téhož roku zemřela v Nemocnici na Františku. Bylo jí sedmdesát devět let. Místo svého posledního odpočinku nalezla na Zbraslavi, později byl vedle ní uložen i mladší bratr Jaroslav.
Syn Peter Wegener vystudoval fyziku a geofyziku na univerzitě v Berlíně. Během války se podílel na projektu V2 v Peenemünde jako součást týmu, který postavil první nadzvukový aerodynamický tunel. Po válce, byl v rámci operace Overcast společně s von Braunem a dalšími raketovými vědci zlanařen do Spojených států a patřil mezi ty, kteří pomohli Američanům k cestě do vesmíru.
Zdroje:
