Článek
Mária Sýkorová byla do Pyšné princezny obsazena již jako slovenská herečka. Slovenkou ale ve skutečnosti nebyla. Narodila se dne 22. dubna 1888 ve Světlé nad Sázavou jako Marie Pochmonová.
Osudem se jí stalo Slovenské národní divadlo
Nepocházela z umělecké rodiny, její otec František byl obyčejný truhlář, přesto již od mládí snila o kariéře herečky. Odešla proto do Prahy, kde prošla soukromým školením u Marie Hübnerové. Ve dvaceti letech nastoupila ke kočovným divadelním společnostem. Po roce se jí podařilo získat první angažmá na stálé scéně. Prošla divadly v Praze, Českých Budějovicích, Ostravě a Olomouci.
V Ostravě se na počátku dvacátých let seznámila se stejně starým hercem Janem Sýkorou, který se právě vrátil z ruského zajetí a znovu začal hrát. Oba měli za sebou již Kristova léta, když se v roce 1923 vzali. Z Ostravy odešli nakrátko do Olomouce, v roce 1924 se ale rozhodli přesídlit na Slovensko. Nejprve působili v Košicích, od roku 1929 v Slovenském národním divadle v Bratislavě.
Po vzniku Československa v roce 1918 se čeští umělci výrazně podíleli na budování slovenského profesionálního divadelnictví, zejména Slovenského národního divadla, které bylo koncipováno v čechoslovakistickém duchu. Slovensko předtím díky tvrdé maďarizaci nemělo žádné vlastní stálé profesionální soubory. Češi pomáhali s organizací, režií a hereckou výukou, a takto budovali základy profesionálního slovenského divadla. V pozdějších letech se zformovala silná generace slovenských divadelníků, která postupně přebírala iniciativu a osamostatnila slovenskou scénu.
Část českých umělců se vrátila zpátky domů, část splynula se slovenským prostředím. To byl i případ manželů Sýkorových, kteří si svá jména pozměnili na Ján a Mária a Slovenskému národnímu divadlu již zůstali věrní s krátkou přestávkou v době války až do odchodu na odpočinek.
Filmové ateliéry byly daleko
Vzhledem k mimopražskému angažmá manželskou dvojici míjely filmové nabídky. Před kameru se poprvé postavili až jako zralé osobnosti. Společně si zahráli ve dvou filmech vzniklých spoluprací slovenských a českých filmařů. Prvním byl životopisný snímek Milán Rastislav Štefánik z roku 1935, druhým pak o dva roky mladší venkovské sociální drama Matčina zpověď, vyprávějící o sňatku bez lásky. Pro Jána Sýkoru to byly první a zároveň i poslední filmové zkušenosti.
Mária hrála i nadále, byť se ani u ní o žádné velké filmové kariéře mluvit nemůže. Již bez manžela se objevila v hudební komedii Vy neznáte Alberta… Snímek byl natočen během okupace, a sice v roce 1940. Herečku poté čekala desetiletá pauza. Na stříbrné plátno se vrátila až v roce 1950 malou rolí ve slovenské agitce Kozie mlieko. V té době již byla dva roky vdovou. Ján Sýkora zemřel na konci jara roku 1948 ve věku pouhých šedesáti let.
Mária pak ještě nějakou dobu hrála divadlo, na počátku padesátých let se ale rozhodla odejít na odpočinek. A právě tehdy dostala nabídku na svoji nejikoničtější roli. Stala se chůvou v pohádkovém filmu Bořivoje Zemana Pyšná princezna. Film byl uveden na podzim roku 1952 a stal se historicky nejúspěšnějším v dějinách československé kinematografie co se počtu diváků týče. Do kin jich na něj přišlo více než osm milionů.
Mária Sýkorová tak vešla ve všeobecnou známost. Čekalo na ni ale již jen několik menších rolí babiček. Za zmínku stojí filmy Páté kolo u vozu, Velká samota, Malý Bobeš a Malý Bobeš ve městě. V posledních dvou zmíněných ztvárnila babičku titulního hrdiny.
Se světem filmu se rozloučila koprodukčním snímkem Sladký čas Kalimagdory. Film přišel do kin na počátku srpna roku 1968. To již Mária Sýkorová snila téměř rok svůj věčný sen. Zemřela v Brně dne 31. srpna 1967 ve věku sedmdesáti devíti let. Svého manžela přežila téměř o dvacet let.
Zdroje:
