Článek
Televizní hlasatelky patřily v dobách minulých k nejpopulárnějším televizním osobnostem. Pro mnohé byly vzorem a udávaly i tón módy. Patřila k nim i krásná Marta Skarlandtová.
Rodina postižená holokaustem
Někdejší hlasatelka se narodila dne 13. února 1948 v Hranicích na Moravě. Její rodné příjmení bylo Heinová. Narodila se do známé rodiny Heinů, která vlastnila ve městě před válkou sodovkárnu. Dnes stojí na jejím místě komín s čapím hnízdem. Známý herec a impresário Milan Hein je jejím starším bratrem. Tatínek byl velmi vzdělaný a osvícený člověk, vystudovaný právník, znal spoustu jazyků a byl jediný z rodiny, kdo přežil holocaust. Příjmení Skarlandtová Marta získala až sňatkem s kytaristu countryové skupiny Kamarádi táborových ohňů Zdeňkem Skarlandtem v roce 1975. V té době již byla známou tváří Československé televize. Na obrazovce ostravského studia se poprvé objevila o deset let dříve. Tehdy ještě byla studentkou gymnázia a nebylo jí ani osmnáct let.
Na vyhlášený konkurs na místo televizní hlasatelky šla spíše ze zvědavosti. Žádné ambice stát se hvězdou neměla. „Byla jsem zvědavá, jak takový konkurs vypadá, jak všechno probíhá,“ přiznala v jednom rozhovorů. Svého rozhodnutí ale později nikdy nelitovala, byť připouštěla, že to tehdy od ní byla velká odvaha. „Byla jsem nenalíčená, obyčejná holka z venkova. Vůbec nechápu, jak je možné, že jsem vyhrála.“ Také její první veřejný výstup se neodehrál tak, jak by si bývala představovala. Na okamžik, kdy z ostravského studia poprvé řekla: „Dobrý večer, vážení diváci, vítám vás u obrazovky…,“ nevzpomíná ráda. Měla obrovskou trému a výsledek jí přišel doslova strašný. Byla sama se sebou nespokojená. Navíc se jí doma vysmáli rodiče i bratr.
Stála o ni Praha
Netrvalo však dlouho a ukázalo se, že je pro práci v hlasatelně jako stvořená. Ve svých osmnácti letech tak z ostravského studia zamířila rovnou do Prahy a stala se jednou z nejoblíbenějších hlasatelek a nejvyhledávanějších moderátorek. „Praha je opojná stále, ale tehdy pro mě coby venkovanku byla zvlášť opojná - svými možnostmi, které velkoměsto skýtalo. Prožila jsem tady svoji první velkou - a nešťastnou lásku. To se mi také líbilo. Hodně jsem se trápila, ale i to bylo krásné,“ popisovala novinářům své začátky v metropoli. Když se dostavila popularita, připadala si na chvíli jako středobod vesmíru. Okolí ji však dokázalo udržet při zemi. Záhy se také ukázalo, že není vše tak růžové, jak se na první pohled zdá. V Praze neměla kde bydlet, podnájmy byly předražené a peníze nebyly zdaleka takové, aby si mohla vše dovolit. Měla navíc řadu povinností. Přihlásila se ke studiu oboru překladatelství a tlumočnictví na vysoké škole a musela vedle práce zvládat i studium.
Na obrazovce ovšem žádné své osobní trable nesměla dát znát. Před televizní kamerou musela být vždy perfektně připravená, usměvavá a také dokonale upravená a oblečená. V módě si nikdy nepotrpěla na výstřelky. V líčení se musela spolehnout na práci televizních maskérů. Největším rádcem byla v počátcích její kariéry Heda Čechová. Politická atmosféra ale pozvolna houstla a i Marta Skarlandtová si musela určit hranici, kam až je se svými kompromisy ochotna zajít. „Věděla jsem, že za žádnou cenu nevstoupím do strany. Za to mi kariéra nestála. Myslím si, že mě zachraňovala i moje znalost jazyků, protože tehdy je nikdo neuměl a při moderování mezinárodních společenských akcí a soutěží jsem byla jediná, kdo byl schopen okamžitě v cizím jazyku reagovat na nepřipravené situace. Diplomat nejsem, horko těžko se to učím. Itálie, Sicílie je můj vzor,“ říkala o nelehkém období.
„Dneska se o tom těžko vykládá, protože je to tak černobílé. Kdo pracoval ve sdělovacích prostředcích za bolševika, ten je jasný a patří ke staré gardě. Samozřejmě, že na mě tlačili. Třikrát jsem odmítla vstoupit do strany. A byly to každodenní souboje kupříkladu o texty. Z redakcí jsme běžně dostávali texty ke každému pořadu. A dramaturgům bylo úplně jedno, co tam napíšou. Občas to byly neskutečné ideologické, troufám si říct, hovadiny. Každý den jsem musela bojovat o to, že řeknu obsah po svém, dám pryč deset deka socialismu a budu se snažit mluvit normálně,“ dodala v dalším z rozhovorů.
Práce ji přestala těšit
Marta byla navzdory všem nesnázím jednou nejpopulárnějších hlasatelek a zvládala bez problémů i svůj soukromý život. V roce 1976 se stala maminkou dcery Lindy a v roce 1985 své vzdělání završila doktorátem z dějin německé literatury a teorie překladů. V televizi působila až do roku 1994. „Jednoho dne jsem šla pěšky od metra do České televize a uvědomila jsem si, že jdu do rachoty a že se těším, až skončí. Druhý den jsem dala výpověď,“ přiznala Marta v pořadu Na plovárně. Dalších šest let se ještě externě podílela jako scénáristka a moderátorka na pořadu Nedělní ráno.
Krátce se po listopadu 1989 angažovala i v politice. Po volbách v červnu roku 1990 zasedla coby zástupce českého národa do Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum. Na plénu ale vystoupila jen jednou jedinkrát a již po měsíci na svůj mandát rezignovala. Kandidovala totiž tehdy z nevolitelného místa jen proto, aby svou popularitou podpořila kandidáty před sebou. Díky preferenčním hlasům však postoupila k vlastnímu překvapení na první místo. Krátké působení v politice pro ni bylo velkou zkušeností. „Přišlo mi strašně nefér do parlamentu nakonec nejít. Zjistila jsem, jak je to náročné a zodpovědné. A s jakýmkoli rozhodnutím, o kterém jsem byla přesvědčená, že je správné, mi přišla halda dopisů, tehdy ještě nebyly e-maily, ve kterých mě lidé osočovali, že jsem jim ublížila. Vždycky, když někomu něco dáte, někdo jiný musí zaplatit, tak to je. Neexistuje žádný kouzelný měšec, který by nám to sypal. To jsem snášela těžko.“ Dodala ještě, že ve sněmovně našla lidi, které politika baví. Strašně proto prý nemá ráda, když všechny naše poslance a senátory sypeme do jednoho pytle. „Samozřejmě jsou tam lidé, kteří se tam jen vezou. Chodí tam jen hrát na cimbál, jak jsem nedávno viděla jednoho poslance z hnutí ANO. Asi byl z jižní Moravy, a tak si šel zahrát do poslaneckého klubu. Ale jsou také poslanci, kteří svou funkci myslí vážně a pracují dobře. Domnívám se, že právě to by voliči měli sledovat,“ uzavřela své postřehy z politiky před časem v jednom z rozhovorů.
Po definitivním ukončení spolupráce s televizí v roce 2000 začala pracovat jako překladatelka z angličtiny a tlumočnice. Pro divadlo svého bratra přeložila z anglického jazyka několik divadelních her. Moderování od té chvíle již považovala za uzavřenou kapitolu svého života. „Nemám ve zvyku se někam vracet, nefunguje to ani ve vztazích, ani v práci,“ řekla na toto téma. Život začala trávit především na chalupě v jižních Čechách. Poslední dobou ji ale dostihuje osud. V roce 2019 ovdověla, Zdeněk Skarlandt ji navěky opustil těsně před čtyřicátým pátým výročím jejich svatby, a nyní sama svádí boj s vážnou chorobou. Léčí se na plicní klinice pražské Thomayerovy nemocnice. Je tak v těch nejlepších rukou a lze tedy doufat, že nemoc zdárně překoná.
Zdroje:
