Článek
Maxmilian Martischnig, rodák z jihočeské Třeboně, se stal jedním z předních aktérů listopadu 1939. Byl to on, kdo se stal hlavním organizátorem Opletalova pohřbu.
Pravicový předseda samosprávy
Maxmilián, řečený Max, se narodil dne 10. července 1912. Ve svých čtrnácti letech se přestěhoval s rodiči do Chomutova a začal studovat gymnázium v Mostě. Po maturitě se rozhodl pro medicínu, odešel na fakultu do Prahy a bydlel na Hlávkově koleji. V říjnu 1939 jej pravicově smýšlející studenti navrhli na předsedu studentské kolejní samosprávy. Volby vyhrál o jeden jediný hlas. Místopředsedou a sociálním referentem se stal kandidát levice Jan Opletal. Jak spolu tito dva studenti vycházeli, není známo. V průběhu demonstrace 28. října 1939 byl ale Jan Opletal smrtelně zraněn, umíral v nemocnici a Max Martischnig se z titulu své funkce stal klíčovou postavou následujících dní. Opletala pravidelně navštěvoval a zajímal se o jeho stav. Když 11. listopadu zemřel, ujal se organizace pražské části pohřbu a společně s rodinou se podílel i na přípravách uložení Opletalových ostatků do hrobu na hřbitově v Nákle.
Hlávkovy koleje
Za poklidný průběh pohřbu se musel zaručit
Coby předseda samosprávy byl společně s ředitelem Hlávkových kolejí a předsedou spolku mediků povolán na policejní ředitelství, kde byli všichni tři donuceni stvrdit podpisem, že se zaručují za klidný průběh smuteční akce. Bylo jim jasné, že situaci namohou ovlivnit, nic jiného, než podepsat, jim ale nezbývalo. Max Martischnig po návratu na kolej připravil leták, který ještě týž den namnožil a roznesl po kolejích. Stála na něm tato slova: „Kolegové! Na důtklivou žádost Jeho Magnificence prof. Dr. Bedřicha Hrozného, rektora University Karlovy, ministerstva školství a národní osvěty, policejního presidenta dr. Charváta Vás žádám, abyste při zítřejším pohřbu zachovali důstojný klid a nedali se strhnout k žádným projevům. Svou osobou ručím se všemi důsledky za úplný pořádek během pohřbu a klidný rozchod. Žádám Vás, ulehčete mi tuto těžkou odpovědnost! Apeluji na Vaši akademickou čest, že důstojný průběh bude zachován. Přicházejte jednotlivě a nenoste smuteční a jiné pásky a jakékoliv odznaky.“
Pražské rozloučení se zvrtlo
Pražské rozloučení s Janem Opletalem bylo naplánováno na 15. listopad 1939. Max Martischnig šel spolu s dalšími členy kolejní samosprávy v předních řadách smutečního průvodu z Albertova. Rakev byla vystavena v kapli Hlavova patologického ústavu, odtud ji nesli studenti z Hlávkovy koleje v doprovodu několika tisíc lidí ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie na Slupi. Pak byla odvezena do Opletalova rodiště ve Lhotě nad Moravou. Když rakev nakládali do pohřebního vozu, zazněla národní hymna. Začínalo tak být pomalu a jistě jasné, že akce poklidně rozhodně neskončí. Asi pět set lidí se od kostela vydalo směrem ke Karlovu náměstí, kde narazilo na protektorátní policii a ukrylo se v budovách ČVUT. Bylo jim povoleno odejít po malých skupinkách. Studenti ale venku opět vytvořili průvod a za skandování hesel vyrazili do centra. Na Národní třídě došlo k napadení řidiče K. H. Franka. Demonstrace poté pokračovala na různých místech Prahy až do pozdních večerních hodin.
Parte Jana Opletala
Na dráhy je vždy spoleh
Martischnig již odpoledne zavolal na policejní ředitelství a zeptal se Charváta, zda se má dostavit kvůli zodpovědnosti. V tu dobu to po něm ale nikdo nežádal. V klidu tedy večer odjel v čele studentské delegace do Lhoty nad Moravou. Vlastní pohřeb, naplánovaný na další den, organizovali Sokolové. Na studenty připadla čestná stráž a vynesení rakve z domu do pohřebního vozu. Nesli ji pak i na hřbitově v Nákle ke hrobu. Max Martischnig pronesl smuteční projev. Pohřeb skončil okolo čtvrté hodiny a zatím se zdálo být vše v pořádku. Studenti se tedy v poklidu vydali na zpáteční cestu. Spoj do Olomouce měl ale zpoždění, část studentů rychlík dobíhala na poslední chvíli a druhá, včetně Maxe Martischniga, se rozhodla jet dalším spojem. Nakonec využili nabídku jednoho z nich, aby přespali u jeho rodičů v Olomouci a vrátili se do Prahy druhý den. Do vlaku tak nastoupili až 17. listopadu. O tom, co se zatím děje v Praze, kde Němci přepadli koleje a začali zatýkat studenty a popravovat funkcionáře, nevěděli. Netušili ani to, že na Wilsonově nádraží na ně již čekají dva tajní příslušníci gestapa a tajemník samosprávy Hlávkovy koleje, kterého sebralo gestapo, když na koleji nenašlo předsedu Martischniga. Vodili jej ke každému vlaku z Olomouce, aby jim ukázal Maxe Martischniga. Student doufal, že si jej kolegové nevšimnou v davu a v klidu z nádraží odejdou. Život Maxi Martischnigovi ale nakonec zachránil chaos protektorátních drah. Příjezd rychlíku z Olomouce byl na poslední chvíli přeložen na Masarykovo nádraží. Gestapo to nezachytilo včas.
Pohřeb Jana Opletala
Varováním byla rozsvícená budova ČVUT
Max a jeho druhové stále ale ještě neměli vyhráno. Vůbec totiž netušili, že je zle a navíc, jak moc je zle. Zatím si jen všimli procházejících příslušníků SS na Masarykově nádraží. Zdálo se jim to divné, větší pozornost tomu ale nevěnovali. Nastoupili tedy do tramvaje a vydali se směrem k Hlávkově koleji. Na Karlově náměstí je ale zarazil pohled na budovu ČVUT, které svítila všechna okna. Jindy tomu v tuto dobu tak nebylo. Jeden ze studentů, vídeňský rodák Kord, se proto vydal zjistit na kolej, co se stalo. Měl u sebe naštěstí rakouský pas, gestapo na koleji jej legitimovalo a jako cizího státního příslušníka ho nechalo být. V tu chvíli se na kolej vrátili pro věci dva studenti, kterým nebylo ještě dvacet let a z Ruzyně, kde byli všichni chlapci soustředěni před odvozem do koncentračního tábora, je propustili. Kord odešel z kolejí varovat zbytek skupiny. Martischnig se pak skrýval všude možně. Jediným řešením byl ale útěk z Protektorátu. Gestapo jej považovalo za klíčovou osobu, odpovědnou za nepokoje vzniklé v průběhu demonstrace, a velmi intenzívně po něm pátralo. Kdyby ho bývalo dopadlo, patrně by jej neminul osud devíti studentských funkcionářů popravených dne 17. listopadu.
Strastiplná cesta do Francie
Na Nový rok 1940 se Martischnig vydal na strastiplnou cestu za svobodou. Dostal se přes Slovensko do Maďarska, kde jej ale i s dalšími uprchlíky chytili a zavřeli mezi zloděje a prostitutky. Po třech měsících byl deportován zpět na slovenskou hranici. Nebyl ale předán celníkům, opět se tedy vrátil do Maďarska, při přechodu do Jugoslávie byl znovu chycen, celníkům ale nakonec utekl. Z Jugoslávie se dostal přes Turecko a Sýrii do Francie. Tady podepsal, že bude bojovat proti nacismu a 7. července 1940 se přepravil lodí do Anglie, kde vstoupil do československé jednotky. Po čase mu bylo společně s dalšími studenty dovoleno dokončit studia na anglické univerzitě. Slavnostní promoci v Oxfordu ale již přítomen nebyl, neboť odcestoval do Indie jako vojenský lékař. Byl přidělen ke zvláštní jednotce Chindits. Jednalo se o speciální záškodnickou jednotku, kterou vytvořil generálmajor Orde Wingate pro operace v týlu japonské armády. Oficiální název této jednotky byl 3. indická armáda, avšak všeobecně se vžil spíše název Wingatovi Chindité (Wingate's Chindits). Úkolem Chinditů bylo napadat a pokud možno přerušit japonské zásobovací cesty a komunikační vedení. Martischnig byl po šest týdnů obklíčen v džungli japonskými vojáky. V Indii jej také zastihl rozkaz československé vlády, že se má vrátit do Anglie. Neuposlechl. Bojoval ještě v Barmě a Singapuru. Do Anglie se vrátil až v červnu 1946 a již zde zůstal natrvalo. Stal se uznávaným plicním lékařem a napsal dokonce několik odborných publikací o plicní tuberkulóze a škodlivosti kouření na lidské zdraví. Zemřel 29. prosince 1984. Urna s jeho popelem byla uložena na vojenském hřbitově v Londýně mezi ostatními československými vojáky, kteří bojovali proti německému nacismu.
Zdroje:
Leikert, Josef: Černý pátek sedmnáctého listopadu. Praha, 2001
Leikert. Josef: Ráno přišla noc. Praha, 1989
Pasák, Tomáš: 17. listopad 1939 a Univerzita Karlova, Praha, 1997
