Článek
Michal Pavlata přišel na svět krátce po osvobození, 15. července 1945, v moravských Kvasicích u Kroměříže. Tatínek byl úředník a záhy dostal místo v severočeském pohraničí. Michal tak vyrůstal na venkově u Jablonce nad Nisou.
Hercem na přání otce
Herecká kariéra nebyla z jeho hlavy, přál si to tatínek, který nadevšecko miloval divadlo a chtěl v rodině mít profesionála. Syn jeho přání vyslyšel a již v dětství začal vystupovat v Severočeském kabaretu a po maturitě se přihlásil na pražskou DAMU. Během studií začal pohostinsky účinkovat v Hudebním divadle Karlín a v Činoherním klubu a poprvé si také vyzkoušel práci před kamerou. Jednalo se ovšem zatím jen o epizodní roličku, kterou mu svěřil režisér Martin Frič v dramatu Lidé z maringotek, natočeném podle románu Eduarda Basse.
Během studií se Michal seznámil s překrásnou Jaroslavou Obermaierovou, s níž vytvořil pár. Mezi kolegy měl pověst velkého proutníka, který nenechá na pokoji žádnou sukni, on sám ale říkal, že nevěru zažil právě ze strany Jaroslavy. „Byla mimořádně krásná, takže chápu, že nemohla mít jen jednoho chlapa. Já s ní chodil pět let, ona se mnou tři. Já měl parohy, které se téměř dotýkaly hvězd. Dodnes jsme ale přátelé,“ zdůrazňoval v tisku.
Otec mu zavařil
Herecká studia Pavlata završil v roce 1967 absolventským představením Milenci z kiosku. Slibný začátek své filmové kariéry hned v následujícím roce odstartoval hlavní rolí neúspěšného amatérského zpěváka v hudební komedii Vladimíra Čecha Bylo čtvrt a bude půl, v němž za něj nahrál pěvecké party Václav Neckář. Stejný režisér Michala opětovně obsadil v roce 1971 do hlavní role v dramatu Svatba bez prstýnku. Poslední velkou filmovou příležitost dostal herec v roce 1973 v detektivním filmu Zlá noc. Pak již to šlo s jeho filmováním dolu vodou. Jeho otec se totiž rozhodl odejít do Švýcarska a syn tak měl rázem u tehdejších mocných obrovský škraloup.
Hrál ale divadlo. Již od roku 1969 byl členem souboru Divadla E. F. Buriana, kde strávil téměř čtvrt století a po zániku této scény odešel nakrátko do Městských divadel pražských a v roce 1994 posílil Činoherní klub. Na konci sedmé dekády se na něj pravidelně začala obracet televize. Diváci jej mohli spatřit v celé řadě inscenací a seriálů, ať již se jednalo o Panoptikum města pražského či populární Bakaláře. Postupně se také začal prosazovat v dabingu. Svůj hlas propůjčil mimo jiné Jiřímu Kornovi v pohádce Honza málem králem. Opravdové žně na tomto poli zažíval ale až po změně režimu, kdy k nám začalo proudit ohromné množství zahraničních titulů. Jeho ústy promlouvaly snad tisíce filmových hrdinů. Jeho hlas tak byl daleko známější než jeho tvář. „Hlas mám krásnej, ano. Tak krásnej, že je to někdy až na blití. Ten hlas je totiž pro některé tak profláknutý, že bariéra, která tím na jevišti vzniká, se dost těžko překonává. Jako bych slyšel: Ty nám tady nehraj starýho Mahona z Irska, ty jsi přece ten černoch ze seriálu Magnum, co tam lítá vrtulníkem,“ řekl Michal Pavlata v jednom z rozhovorů.
S Jaroslavou Obermaierovou se stačil rozloučit
Hlas mu nicméně otevřel dveře i do rozhlasu. V letech 1999 až 2006 byl dokonce členem Rady Českého rozhlasu. Pro toto médium psal rovněž scénáře k pořadům o populární hudbě, s níž přišel poprvé do styku již v době vojenské služby jako příležitostný textař skupiny Rangers. Psaní mu ale vůbec šlo od ruky. Tvořil i fejetony pro Lidové noviny a vydal dvě knihy, Zápisky plebejce a Pro dámy na balkónech. Aby toho nebylo málo, uplatnil se i jako pedagog na své alma mater, tedy na DAMU.
O tom, kdo prošel jeho náručí po rozchodu s Obermaierovou, nikdy nemluvil. Nakonec ale zakotvil ve svazku s jazzovou zpěvačkou Evou Svobodovou. Žili spolu čtyři desítky let, dětí se ale nedočkali. „Moje žena, která mě bohužel opustila před šesti lety, o mně vždycky říkala, že jsem doživotní dorostenec. Dlouho jsem si myslel, že je to pochvala. Až teď jsem zjistil, že si ze mě dělala srandu a měla svatou pravdu. Aby byl člověk v životě šťastný, musí být zamilovaný. A to já jsem!“ nechal se slyšet při jedné z příležitostí. Na konci života Pavlatu trápily velké zdravotní problémy. Trpěl chronickou obstrukční plicní nemocí, prodělal urologickou operaci, léčil se s rakovinou. Kolegové o tom, čím si prochází, neměli ani potuchy. Nedával na sobě absolutně nic znát a byl pořád samý úsměv. O jeho nemoci se začalo mluvit až v listopadu roku 2015, když se nemohl zúčastnit křtu knihy Rumová nevěsta, veršů z pozůstalosti básníka a textaře Pavla Vrby. Umřít si přál doma, to se mu také splnilo. Ve svém bytě naposledy vydechl 21. ledna 2017. „Pár dní předtím, než zemřel, mi volal, ale vůbec se nezmínil, jak na tom je. Teprve po jeho smrti mi došlo, že se tím se mnou chtěl rozloučit. Strašně mě to sebralo. Míša byl skvělej chlap, úžasnej člověk,“ řekla po jeho smrti jeho dávná láska Jaroslava Obermaierová.
Zdroje:
