Článek
Narodila se jako Milada Ortová dne 18. října 1891 v Praze-Bubnech. Její dětství nebylo příliš šťastné. Maminka Františka, rozená Roytová, dcera kováře z Vysokého Chlumce u Sedlčan, zemřela, když byla ještě malá. Otec Jan, pražský truhlář, se znovu oženil. Milada žila u babičky ve Vysokém Chlumci a tady také navštěvovala obecnou školu. Do Prahy se vrátila až na měšťanku. Poté vystudovala soukromou obchodní akademii a stala se úřednicí. Táhlo ji to ale k divadlu. Hrála s ochotníky a vystupovala s letenským divadelním spolkem v hostinci U Štorkánů. Současně se připravovala na profesionální divadelní dráhu na lekcích u herečky Národního divadla Ludmily Danzerové a některé role studovala také za pomoci Marie Spurné, která působila v holešovické Uranii.
Milada Smolíková v roce 1935
Debutovala s další představitelkou maminek Nedošinskou
První angažmá získala v roce 1912 u divadelní společnosti K. F. Štětky v Moravské Ostravě. Odsud její kroky o tři roky později zamířily již do kamenného divadla, a sice Švandova na pražském Smíchově. Poznala se tu s hercem Františkem Smolíkem, kterého si v říjnu roku 1920 vzala za manžela. To za sebou již měla první filmovou zkušenost. Filmaři ji objevili dřív než jejího Františka. Již v roce 1916 jí byla svěřena maličká rolička siluety ženy na Kampě ve filmu Zlaté srdéčko. Snímek byl debutem zároveň i pro Antonii Nedošinskou. Další role na Miladu, nyní již Smolíkovou, čekala v roce 1920. Zahrála si venkovanku v dramatu Tam na horách. Ve stejném roce odešla společně s manželem ze Švandova divadla do Uranie. Setrvala tu rok a přešla na Revoluční scénu E. A. Longena v Adrii, opětovně v doprovodu manžela. Mezitím si ještě stačila zahrát v první, samozřejmě ještě němé, filmové adaptaci slavného románu Boženy Němcové Babička. A nepředstavovala tu nikoho jiného než samotnou babičku. Ovšem za mlada. Bylo jí ostatně tehdy pouhých dvacet devět let. Hlavní role babičky, již v patřičném věku, připadla na Ludmilu Innemannovou. Milada si ve filmu Babička poprvé zahrála s manželem Františkem, který ztvárnil roli císaře Josefa II..
František Smolík
V roce 1923 Milada Smolíková začala hrát v divadle Rokoko a po roce odešla do Divadla Vlasty Buriana. Zde již setrvala až do roku 1928. Film si na ni vzpomněl znovu až v roce 1926. Než nastoupil zvuk, stačila si zahrát ještě ve třech filmech. V Románu hloupého Honzy si zahrála ženu přednosty stanice, jemuž svoji tvář propůjčil její skutečný muž. V komedii Otec Kondelík a ženich Vejvara II. byla hostem na svatbě a v Láskách Kačenky Strnadové ženou uzenáře. Stačila také znovu vyměnit angažmá. V rozmezí let 1928 až 1934 stála na prknech Divadla na Vinohradech. Ze strany divadla to byl kalkul. O Františka Smolíka, který na zdejší scéně působil již od roku 1921, mělo zájem Národní divadlo. Vinohrady si jej chtěly udržet a proto přijaly do svých řad jeho ženu. O pět let později František ale přece jenom odešel. Národnímu divadlu ale kladl podmínku, že nastoupí pouze v případě, že přijata bude i Milada. Tak se také stalo. Herečka ve svazku s naší první scénou pak zůstala až do odchodu do penze v roce 1960. V Národním divadle vytvářela role dobrotivých, často svérázných a hubatých matek, tet a babiček, k čemuž ji předurčovala její menší robustnější postava a výrazný kulatý obličej.
Zvukový film ji vyhledával
Spolu s třicátými léty vtrhl do našich končin zvukový film. Zatímco pro některé herečky, včetně těch největších a nejkrásnějších hvězd, to byla hotová katastrofa a často i definitivní tečka za jejich dosavadní oslnivou kariérou, Milada si polepšila. Začala se na plátnech kin objevovat daleko častěji. Hrála ovšem především vedlejší či vyloženě epizodní role. Hrála ženy z lidu a podobné role. Byla typický maminkovský typ. Její maminky byly hodné, laskavé, ale také svérázné a pěkně výřečné. Charakterizovalo ji velmi civilní, tudíž uvěřitelné herectví.
Poprvé se ve zvukovém filmu objevila v roce 1931. Jednalo se o komedii Obrácení Ferdyše Pištory, kde na ni připadla role Dostálky. Z dalších filmů lze jmenovat snímek Hrdinný kapitán Korkorán, kde ztvárnila hospodyni Bronikovou. V komedii Velbloud uchem jehly si zahrála mlékařku, v nesmrtelném filmu Škola základ života propůjčila svoji tvář manželce latináře Lejsala, v Cechu panen kutnohorských byla pro změnu klevetivou matronou, manželkou konšela Kašeho. Její největší, nikoliv ovšem nejvýraznější rolí, byla kuchařka Kristýna v komedii Andula vyhrála. Do roku 1939 si stihla zahrát v sedmnácti filmech.
Milada Smolíková
Za války ji diváci mohli spatřit kupříkladu ve filmech Tetička, Pantáta Bezoušek, Valentin Dobrotivý či Počestné paní pardubické, kde si opětovně zahrála manželku konšela. V poválečném období již rolí nebylo tolik jako dříve. Objevila se například jako měšťka Hrušková v Nezbedném bakaláři, hospodyně Sobotková v Čapkových povídkách, kuchařka Terezka v Hostinci U kamenného stolu nebo jako žena nadlesního v Adventu. Poslední rolí byla prodavačka Helebrandtová, Mirkova matka, v Žižkovské romanci. To se již psal rok 1958. Na počátku šedesátých let Milada vážně onemocněla srdeční chorobou a nechybělo málo k tomu, aby tento svět navěky opustila. Naštěstí přežila, hrát ale již nadále nemohla. S Národním divadlem se nadobro rozloučila v roce 1963.
Manželovi dělala zázemí
Milada Smolíková po celý život stála větrně po boku svého manžela. Moc dobře si byla vědoma, že její talent se tomu jeho nemůže ani zdaleka vyrovnat. Vytvářela mu proto rodinné zázemí, usnadňovala uměleckou kariéru, odstraňovala z cesty překážky a střežila jeho čas i zdraví. O to víc, že nikdy neměla děti. Věděla, že menší talent musí ustoupit tomu většímu a nepovažovala to za neštěstí. Na rozdíl od Františka Smolíka, který byl v osobním životě velice uzavřený, měla plno zájmů, byla komunikativní a společenská. Byla skutečným souputníkem svého manžela. Narodila se ve stejném roce a ve stejném roce také zemřela. Velkého českého herce přežila pouze o několik měsíců. V závěru života se o oba manžele starala její sestra Marta Navrátilová, která s nimi bydlela již od roku 1949. Místem posledního odpočinku Milady a Františka Smolíkových se stal hřbitov v pražské Bubenči.
Zdroje:
