Článek
Vlado Müller přinesl na slovenské jeviště nový herecký typ. Stal se představitelem individuálních mužných a chlapských hrdinů s velkým morálním a intelektuálním zázemím. Dopomáhala mu k tomu silná robustní postava, ostré rysy v obličeji a silný podmanivý hlas. Patřil k osobnostem, které si své soukromí přísně střežily. Není tak vůbec jasné, kde se narodil. Některé prameny uvádějí, že byl rodákem z Bratislavy, jiné zase tvrdí, že jeho rodištěm se staly Předlice u Ústí nad Labem a rodina se do Bratislavy přestěhovala až po smrti matky, když se jeho otec znovu oženil. Jisté je jen to, že na svět přišel dne 19. března 1936 a jeho skutečné jméno znělo Vladislav.
Málem se stal knězem
Původně se chtěl stát duchovním, nakonec ale převážila láska k herectví a Vlado v roce 1954 absolvoval odborný herecký kurz při Státní konzervatoři v Bratislavě. První angažmá získal ještě v témže roce v Krajském divadle v Nitře. Po dvou letech jej ale musel přerušit kvůli vojenské prezenční službě, kterou si odbyl v Armádním divadle v Martině. V roce 1958 se vrátil do Nitry a setrval zde dalších osm let. Nakonec zakotvil v bratislavské Nové scéně, které již zůstal věrný po zbytek své profesní kariéry. Na jevišti ztvárnil celou řadu charakterních postav vážného i komediálního charakteru.
Film jej objevil na počátku šedesátých let. Na stříbrném plátně debutoval v roce 1960 rolí důstojníka ve válečném dramatu Prerušená pieseň. Z dalších jeho rolí lze připomenout kat Emil Targo ve filmu Majster kat, pohraničník Pardek v Medené veži a Orliem pierku, podzřelý Galbavý v krimifilmu Prípad krásnej nerestnice, plukovník Talský v koprodukčních Vojácích slobody, Metod Katrenčík v krimifilmu Tušenie nebo kočí z pohádky Galoše šťastia. Velkou popularitu mu přinesla však především česká kinematografie. Ostatně Vlado Müller uměl česky skvěle. Objevil se coby ruský velitel Kozačuk ve válečném snímku Bílá oblaka, partyzánský velitel Nikolaj v ceněném dramatu Smrt si říká Engelchen, fanatický kaprál Adalbert Hoferik ve filmu Signum laudis, otec kovář v pohádce O statečném kováři či jako Franta Hrubý v Lásce s vůní pryskyřice.
Uplatnění našel i v dabingu, rozhlase a televizi. Za zmínku stojí psychologické drama Sedem svedkov, historický film Bašta, krimisérie Americká tragédia či seriály Alžbetin dvor a Přátelé zeleného údolí. V tomto dvanáctidílném seriálu vytvořil postavu moudrého a přírodě oddaného lesníka Horyny, který se spřátelí s městským chlapcem Pavlíkem a učí ho poznávat krásy přírody. Přátelé zeleného údolí se stali jedním z nejoblíbenějších dětských seriálů své doby.
Syn mu zradu nedokázal odpustit
Vlado Müller ale nežil jen uměním. Když měl volný čas, vařil nebo pálil slivovici. Ženatý byl dvakrát. Jeho první manželkou se stala herecká kolegyně Eliška, která mu dne 6. září 1961 porodila syna Richarda, pozdějšího populárního slovenského zpěváka a hudebníka. Svazek ale nebyl příliš šťastný. Ve chvíli, kdy se manželé z Nitry přesunuli do Bratislavy, Vladova hvězda začala stoupat, zatímco Eliška již příliš příležitostí nedostávala. To se začalo více a více podepisovat na jejich vztahu, až jednoho dne skončil rozvodem. Syn Richard se však postavil na stranu své matky a otci měl za zlé, že od nich odešel. Nepromluvili spolu dvacet let. Richard mu dokázal odpustit, až když je rozdělila smrt. „On byl příliš hrdý a já příliš hloupý na to, abychom k sobě našli cestu. Bohužel… jsme ji nenašli a dnes mi neuvěřitelně chybí a jsem velmi hrdý na to, jaký to byl skvělý herec,“ řekl v roce 2017 Richard Müller.
Na počátku osmdesátých let se Vlado dal dohromady s tajemnicí Nové scény Beatrix. „Nebyla to žádná bezhlavá láska, měli jsme už své odžité. Nikdy jsem se Vlada neptala, proč si vybral právě mě, na to se ptají ty mladé. Faktem je, že mohl mít v té době každou z těch mladých krásných hereček, a přece dal přednost mně. V našem vztahu nebyl prvořadý sex, bylo tam něco jiného – porozumění,“ vysvětlila po hercově smrti jeho druhá manželka.
Propadlo se s ním jeviště, tak začal podnikat
Na Nové scéně působil Vlado Müller až do roku 1990. Tehdy se pod ním, více než stokilovým chlapem, propadlo jeviště a on skončil s vážným poraněním kyčelního kloubu. Lékaři jej sice dali do pořádku, do divadla se ale již nevrátil. „Vždy říkával, že by už měl stále v podvědomí, že si musí dávat pozor. A nechtěl jet na poloviční výkon,“ vysvětlila důvody jeho odchodu z hereckého světa Beatrix. Poté, co se stáhl z veřejného života, se pustil do podnikání. V bratislavské Michalské ulici si otevřel divadelní restauraci U Müllera.
Po čase se s manželkou přestěhoval na chatu ve vsi Plavecký Štvrtok nedaleko Malecek. Tady byl prý herec doopravdy šťastný. Věnoval se svému milovanému vaření, vyráběl klobásy. Často jej zde navštěvovala Richardova žena Soňa s vnoučaty. Krátce před šedesátými narozeninami začal nápadně hubnout. On si však nepřipouštěl, že by mohl být nemocný a lékařům se vyhýbal. Až po oslavě svých narozenin konečně uposlech manželku a šel na vyšetření. Diagnóza byla neúprosná – rakovina tlustého střeva.
Události pak nabraly bohužel velmi rychlý spád. Vlado sice podstoupil operaci, ale bylo bohužel pozdě. Rakovina se již rozšířila do dalších orgánů. Pustili ho domů. Poslední tři dny svého života však strávil v nemocnici, neboť měl dýchací potíže a potřeboval infuze. Dne 20. června 1996 vydechl naposledy.
„V březnu měl šedesátku, v dubnu ho operovali a v červnu zemřel,“ zavzpomínala před časem vdova Beatrix na rychlý a nečekaný konec svého muže. Nebyla si ale nikdy jistá tím, zda Vlado onemocnění neskrýval delší čas: „Kdoví, možná mu bylo zle už předtím, byl však tak dobrý herec, že to na něm nikdo z nás nepoznal.“
Po smrti Beatrix dodržela jeho přání a neprozradila, kde je slavný herec pohřben. Novináři ovšem nakonec přece jenom vypátrali, že leží na hřbitově ve Slavičím údolí.
Zdroje:
