Článek
Variola vera neboli pravé či černé neštovice je prudce nakažlivá akutní choroba, jedno z nejnebezpečnějších onemocnění na světě. Ještě během minulého století neštovice zahubily na půl milionu lidí. Jen díky soustředěnému programu očkování mohly být dne 8. května 1980 prohlášeny Světovou zdravotnickou organizací za zcela vymýcené.
Učitelský syn zaujatý epidemiologií
Klíčovou osobností globálního vymýcení pravých neštovic byl rodák ze Strašína u Sušice Karel Raška. Narodil se dne 17. listopadu 1909 do rodiny učitele. Po maturitě na sušickém gymnáziu se vypravil do Prahy studovat medicínu na lékařské fakultě Karlovy university. Zaujala jej především epidemiologie a mikrobiologie. Oba tyto obory ještě ve třicátých letech minulého století spadaly pod patologickou anatomii. Po absolutoriu v roce 1933 proto kroky mladého lékaře zamířily nejprve do Ústavu patologické anatomie. Vědeckou dráhu Karel Raška začal jako asistent věhlasného profesora Heřmana Šikla. Svoji první práci věnoval syfilitické endokarditidě. Již v této době nabyl přesvědčení, že v případě nakažlivých chorob jsou epidemiologie a mikrobiologie úzce propojenými obory. Každou nákazu považoval za komplexní jev, který si žádá stejně tak komplexní analýzu.
MUDr. Karel Raška
V květnu roku 1945 prokázal Karel Raška velkou osobní statečnost, když zorganizoval a osobně vedl záchrannou akci v koncentračním táboře Terezín, kde mezi vězni vypukla epidemie skvrnitého tyfu. Vytvořil tým lékařů, laborantů a dalších zdravotníků a s ním se vypravil přímo na místo. Díky této náročné a nebezpečné misi se ohnisko epidemie podařilo nejen zlikvidovat, ale také zabránit dalšímu šíření mimo táborové zdi. Společně s Františkem Patočkou Raška po návratu sepsal zprávu o poměrech v Malé pevnosti a mimořádně brutálním zacházení se zde vězněnými Němci a svými protesty přiměl vládu k výměně vedení tábora.
Studoval mor v Asii
V roce 1948 se Karel Raška stal docentem a o čtyři roky později nastoupil na místo ředitele nově založeného pražského Ústavu epidemiologie a mikrobiologie. V roce 1953 stál u zrodu Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy, dnešní 3. lékařské fakulty a v roce 1955 byl jmenován profesorem.
Odvaha riskovat život ve jménu dobra jej neopustila ani poté. Odjel proto studovat ohniska moru v endemických oblastech tehdejšího Sovětského svazu, Indie a Číny. V Československu prosadil diagnostiku Rh-faktoru a léčbu fetální erytroblastózy pomoci krevních transfúzí. Byli jsme tak jednou z prvních zemí v Evropě, která tyto metody zavedla.
Nigerijec postižený pravými neštovicemi v roce 1966
V roce 1963 se Karel Raška stal ředitelem sekce infekčních nemocí Světové zdravotnické organizace v Ženevě. O pouhé čtyři roky později započal jím řízený program boje proti pravým neštovicím. V době, kdy do WHO přišel, bylo každý rok nakaženo pravými neštovicemi deset milionů lidí a dva miliony na ně zemřely. Raška nejprve vypracoval plán světového vymýcení pravých neštovic a přesvědčil vládu Spojených států, aby akci financovala. USA nepovažovaly v této době WHO za rovnocenného partnera, přesto se díky Raškově přesvědčivosti zavázaly poskytnout šedesát pět milionů dolarů. To byly tehdy nepředstavitelné peníze! Američané rovněž vyškolili potřebné pracovníky a aktivně se do akce zapojili. Jelikož svět té doby rozdělila studená válka, právě WHO celou akci koordinovala. K dispozici již měla naštěstí kvalitní a dostupné vakcíny, vakcinační pistole i jehly. Plošnému očkování tak nic nestálo v cestě.
Do deseti let bylo dobojováno
Program byl zahájen v roce 1967 s cílem vymýtit neštovice do deseti let. Již za dva roky bylo dvacet nejpostiženějších afrických států nemoci zbaveno. V roce 1977 byl poslední přirozený případ pravých neštovic zaznamenán v Somálsku. Karel Raška byl za kampaň zodpovědný více než tři a půl roku. Na podzim roku 1970 se ze Švýcarska vrátil do Prahy. Nečekala jej tu ani sláva, ani vřelé přijetí. Hned na celnici mu odebrali pas a okamžitě byl odvolán z vedoucí pozice Ústavu epidemiologie a mikrobiologie. V roce 1972 byl definitivně z ústavu vyhozen a donucen odejít do penze. Stalo se mu to, co mnohým jiným schopným a inteligentním lidem v tomto státě. Ti neschopní, kteří se chopili vlády po roce 1948, jej zadupali do země.
Hlavním důvodem Raškovy perzekuce měla být nevraživost tehdejšího českého ministra zdravotnictví Jaroslava Prokopce, způsobená předchozím Raškovým odhalením Prokopcova plagiátu při kandidátské práci. Svět však na Karla Rašku nezapomněl, v roce 1984 mu například Královská lékařská společnost v Londýně udělila prestižní Jennerovu medaili.
Zdroje:
