Článek
Marlène se narodila 4. listopadu 1940 v Alžíru, hlavním městě tehdejší francouzské kolonie Alžírska. Byla nejmladším ze tří dětí v Alžírsku rodilé sefardské Židovky Éliane Azulay a vojenského letce Charlese Joberta. Doma tak zažívala bez nadsázky vojenský dril. Otec pro ránu nikdy nešel daleko. Herečka o mnoho let později přiznala, že v sobě dodnes chová ponížení z výprasku, který jí uštědřil, když byla již téměř dospívající dívka.
Kvůli jizvě málem skončila
Na africkém kontinentu žila rodina Jobertových až do Marlèniných osmi let, pak se všichni společně přesunuli do Francie. Malá Marlène zpočátku vůbec nepomýšlela na záři reflektorů – lákalo ji výtvarné umění a design. Začala proto v Dijonu studovat na střední škole výtvarné umění. Díky svému staršímu bratrovi, který pro ni vymyslel komické skeče, jimiž měla doprovázet jeho hudební vystoupení, objevila zálibu v herectví a začala se věnovat ochotnickému divadlu. Odtud byl již jen krůček ke studiu na prestižní pařížské Státní konzervatoři dramatického umění.
Během studií si Marlène přivydělávala kreslením reklam, jako fotomodelka a rovněž jako komparsistka. Již od konce padesátých let se tak tu a tam objevovala v nějaké drobné seriálové roličce. Její kariéra ale málem skončila dřív, než vůbec mohla začít. V roce 1962 mladá adeptka herectví prodělala vážnou automobilovou nehodu v Paříži na ostrově Saint-Louis. Její automobil dostal smyk, během něhož si herečka poranila obličej prudkým nárazem na čelní sklo. V roce 1965 o svém poranění řekla: „Myslela jsem, že se zblázním. Bylo to hrozné. Už jsem se na sebe nemohla dívat do zrcadla, měla jsem dvanácticentimetrovou jizvu. Myslela jsem, že se z téhle noční můry nikdy nedostanu. Plastická chirurgie mi zachránila život.“
Učitel ji sváděl
Marlènina tvář tak nakonec nenesla žádné viditelné stopy po zranění a ona se herectví nemusela vzdát. V roce 1963 debutovala na jevišti po boku svého učitele Yvese Montanda ve hře Tisíc klaunů. Na spolupráci s ním by však nejraději zapomněla. Slavný herec se ji pokusil svést, a když mu nebyla po vůli, začal ji šikanovat a nakonec ji v divadle zařadil na černou listinu. Marlène se proto na jednu divadelní sezónu vrátila do Dijonu.
Byla ale šedesátá léta a s nimi na plátna kin vtrhla i nová vlna. Filmaři hledali autenticitu, rebelii a opravdovost. A přesně to Marlène nabízela. Nebyla klasickou, chladnou kráskou typu Catherine Deneuve. Byla živelná, trochu drzá, nesmírně emotivní a diváci s ní okamžitě soucítili. Její talent neunikl gigantům francouzské režie. Pro svět kinematografie ji objevil Jean-Louis Godard, který jí v roce 1966 svěřil jednu z hlavních rolí v kultovním snímku o mládeži Mužský rod, ženský rod. Účinkování v tomto filmu bylo pro začínající herečku doslova raketovým startem. Ještě výrazněji na sebe upozornila o dva roky později coby vzpurná a sobecká gangsterská milenka Rita v kriminální komedii Nepřemožitelná Leontýna.
Hrála s Bronsonem i Belmondem
Od té doby začala být režiséry vyhledávána pravidelně. Opakovaně získávala role v kriminálních dramatech. To je případ i dvou snímků z roku 1970, které patří k jejím největším filmovým úspěchům. Prvním z nich je film režiséra José Giovanniho Poslední adresa. Marlène si zde zahrála mladičkou a velmi naivní absolventku policejní školy Jeanne, která po boku ostříleného kriminalisty v podání Lina Ventury pátrá po skrývajícím se korunním svědkovi. Svou horlivostí nakonec způsobí jeho smrt. V druhém z filmů jí připadla opačná úloha. Ve snímku Cestující v dešti se proměnila v ustrašenou vražedkyni násilníka, která je nucena čelit otázkám záhadného cizince, ve skutečnosti mazaného kriminalisty, v podání Charlese Bronsona. Režie se tentokráte ujal René Clément.
O pouhý rok později přišel další slavný film - komedie Manželé z roku II. Pod režijní taktovkou Jean-Paula Rappeneaua si zde společně s Jean-Paulem Belmondem zahrála rozvádějící se pár z časů francouzské revoluce. Mezi další filmové počiny této nevšední herečky se v průběhu sedmdesátých let zařadily ještě kupříkladu snímek Philippa de Brocy Vzali nohy na ramena, kde si zahrála Lorenu, nebo mysteriózní drama Tajemství, v němž pod režijní taktovkou Roberta Enrica ztvárnila Julii. Hereckými partnery jí tentokráte byli Jean-Louis Trintignant a Philippe Noiret. Paralelně s filmovou kariérou slavila opakované úspěchy i v televizi a stala se jednou z nejpopulárnějších francouzských hereček. V češtině jí zpravidla svůj hlas propůjčovala Libuše Švormová.
Prezidentovou milenkou nebyla
Ve svém soukromém životě Marlène Jobert nepřitahovala bulvár. Žila spořádaně. Na kontě rozhodně neměla desítky partnerů. Nějaký čas tvořila pár s budoucím filmařem Claudem Berrim, pak o ní ovšem v roce 1974 začaly kolovat fámy, že jejím milencem je francouzský prezident Valéry Giscard d'Estaing. Stalo se to poté, co se tento politik stal účastníkem dopravní nehody v centru Paříže, když řídil Ferrari režiséra Rogera Vadima a vjel do cisterny na mléko. Rozčílený řidič mu údajně dal facku. Tomu všemu měla být přítomna právě Marlène, která se v prezidentově autě nacházela. Herečka tyto zvěsti razantně popírala a uvedla: „Setkala jsem se s ním jen jednou, v roce 1973, v restauraci na tuniské Djerbě,“ U stolu tehdy seděla řada jiných hostů. Vše si tak podle ní vymysleli redaktoři za účelem zvýšeného prodeje tisku.
Nedlouho po tomto skandálu, a sice v roce 1976, v dobách, kdy byla na vrcholu své kariéry, se Marlène Jobert zamilovala do švédského zubního chirurga Waltera Greena. Ten prý tehdy neměl ani potuchu, že pihovatá zrzka je ve Francii slavná. „Když mě poprvé pozval do restaurace, celý sál mě poznal a při pohledu na nás si šeptal. Nemohl tomu uvěřit. S maximální skromností jsem mu vysvětlila, že nejsem moc slavná,“ vzpomínala na společné začátky herečka s tím, že ji mužova neznalost docela mrzela. Přesto s ním ale začala žít a po čase se za něj provdala. V roce 1980 pak společně přivítali na svět dvojčata Evu a Joy. Marlène poté, co se stala maminkou, hereckou kariéru utlumila. Přesto se v roce 1981 ještě objevila v melodramatu Nahá láska, kde si zahrála Pařížanku Claire, které diagnostikovali rakovinu prsu. V roce 1984 pak ve filmu Jezdci z bouře nejen hrála, ale nazpívala dokonce úvodní píseň a napsala k ní sama text. Následně vydala album Věčná je potřeba lásky, kde se stala autorkou všech textů. V roce 1989 se pak před filmovou kameru postavila naposledy. Pod režijním vedením Didiera Kaminky si zahrála ve snímku Čápi mají svojí hlavu.
Po čtyřiceti letech na své rozhodnutí s filmem skončit vzpomínala se slovy: „Jednoho rána jsem se chystala odejít na natáčení, když se mě moje dvě čtyřleté dcery pokusily zastavit, abych neodcházela. Snažila jsem se jim vysvětlit, že každý musí pracovat, aby si něco koupil na sebe nebo dokonce k jídlu. Joy pak odpověděla: ‚Nemáme hlad, mami, tak zůstaň!‘ ‚Hm, Evo, nemáme hlad?‘ Ráno ve výtahu jsem se rozhodla filmování zastavit.“ Nikdy toho prý nelitovala. V devadesátých létech se již jen příležitostně věnovala televizní tvorbě, aby v roce 1998 herecký svět nadobro opustila. Na počátku nového tisíciletí se ji filmaři snažili znovu zlákat a nabídli jí roli ve filmu 8 žen, Marlène ale odmítla, a tak úlohu nakonec získala Isabelle Huppert.
Pojmenovávají po ní školky
Poté, co se Marlène k herectví otočila zády, našla se v literatuře pro děti. Píše a také namlouvá dětské knihy. A je v tom opravdu velmi dobrá, prodalo se již více než patnáct milionů jejích děl. O tom, že se stala oblíbenou dětskou spisovatelkou, svědčí i to, že její jméno si dalo do názvu několik mateřských škol.
Eva Green v roce 2009
V herectví se ale rozhodla pokračovat jedna z jejích dcer. Eva Green je známá rolemi z Bertolucciho snímku Snílci a filmové bondovky Casino Royale, kde Jamese Bonda ztvárnil Daniel Craig. „Nemůžu říct, že jsem její rozhodnutí přijala s velkým nadšením a ona je tak introvertní, stydlivá, skromná, že jsem si řekla: na tuhle profesi není vůbec stvořená,“ přiznala Marlène a uznala, že „nikdy pořádně neznáš své děti.“ Evino dvojče Joy svět kinematografie nezlákal. V minulosti se věnovala chovu plnokrevníků v Normandii, poté následovala svého muže do Itálie a stala se producentkou vína.
Umřít chce v Normandii
Někdejší hereckou divu mrzí, že dcery nemá nablízku. „Dnes jsou ode mě trochu daleko, mé dcery. Příliš daleko. Eva žije v Anglii, kde má skvělou hereckou kariéru, a Joy v Itálii, kde spolu se svým manželem Niccolem vyrábí lahodné víno v Toskánsku, přičemž je vzornou matkou svých dvou úžasných malých chlapců,“ svěřila se před nedávnem tisku.
Marlène Jobert
Ona sama žije v Normandii. Silný vztah si k ní vybudovala již v mládí. Ve chvíli, kdy si vydělávala slušné peníze, se rozhodla, že si tu pořídí dům. Najít ten dokonalý ale rozhodně nebylo snadné. Navštívila jich mnoho, žádný se jí ale nezdál být tím pravým. „Stále vidím realitní kancelář na Place Morny, která mě vzala k tomu, který jsem koupila. Zamilovala jsem se do toho místa, do toho výhledu. Byly tam dvě velmi malé chalupy s doškovou střechou na rovinatém pozemku bez stromů a nyní se z toho staly tři domy s mnoha stromy,“ popsala tisku. Dlouhá léta sem jezdila jen každý druhý víkend v létě, až po lockdownu se vše změnilo.
Marlène sem přesídlila na trvalo a chtěla by zde i zemřít.
Zdroje:
