Článek
Oldřich Dědek byl rodákem z Nového Jičína. Na svět tu přišel dne 13. dubna 1920. V roce 1939 absolvoval ostravskou obchodní akademii, více než kancelář jej ale lákal svět umění. Odešel proto do Prahy, pěvecky se vzdělával u Tina Pattiery, Louise Kadeřábka a Evy Fierlingerové, přijal pseudonym Oldřich Horský a začal vystupovat s Tanečním orchestrem Jaroslava Maliny, odkud po roce přešel k Bobku Bryenovi. Stal se interpretem dobových šlágrů jako byly Čikičita, Láska je fata morgana, Fakír anebo Srdce mé odešlo za tebou. Zajímavostí je, že Oldřich Dědek měl řečovou vadu – koktal. Dovedl se ale částečně ovládat a pokud zpíval, nikdo se o jeho handicapu nedozvěděl.
Byl neskutečně mrštný
Na počátku čtyřicátých let již působil pod svým skutečným jménem jako elév v pražském Národním divadle. Poslední roky války prožil v operním souboru Národního divadla v Brně, po osvobození se vrátil do Prahy, přijal angažmá ve Velké opeře Divadla 5. května. Po sloučení této scény s Národním divadlem v roce 1948 zde po tři následující roky působil jako člen opery. Poté se stal sólistou Armádní opery, která tehdy byla součástí Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Zatímco v opeře Národního divadla se k příliš významným rolím nedostal, Armádní opera mu vše vynahradila vrchovatě. V Prodané nevěstě dostal roli Vaška, v Rusalce prince, v Lazebníku sevillském Figara. Byl vynikajícím představitelem menších a epizodních komických i tragických postav a diváky udivoval nejen pěveckou, ale především fyzickou zdatností. Při zpívání dělal na jevišti doslova psí kusy. Skákal o tyči, cvičil na hrazdě, předvedl stojku na klavíru, zpíval zavěšen za nohy na hrazdě hlavou dolů a podobně.
Krátce po zrušení Armádní opery si na rok vyzkoušel činohru Divadla satiry. V roce 1959 se pokusil o návrat do Národního divadla. Čekalo jej ale velké zklamání. Místo Vaška, mu nabídli v Prodané nevěstě jen roli principála. Nedokázali mu odpustit, že kdysi odešel do Armádní opery a dali mu to řádně pocítit. Tím v podstatě skončila jeho divadelní kariéra, nadále vystupoval již jen v různých zábavných estrádách a pořadech a čas od času dostal menší filmovou roli.
Koktavá postava z pohádek
Na stříbrném plátně se poprvé objevil coby vedoucí obchodu Kubiš ve Fričově komedii Polibek ze stadionu z roku 1947 a ve stejném roce si stačil ještě zahrát šantánového zpěváka Pinka v Radokově komedii Parohy. Osvědčil se a oba režiséři na něj pak pamatovali i s dalšími úlohami. Objevil se tak v Radokových snímcích Daleká cesta či Divotvorný klobouk. Frič jej znovu obsadil do filmu Dnes naposled. Hrál ale i v Krejčíkově povídkovém filmu Čintamani & podvodník či v Herzově hudební komedii Kulhavý ďábel.
Nejvíce jej ale proslavily pohádky. Divákům zůstal v paměti jako představitel oblíbených koktavých postav rovnou ve třech z nich. V Zemanově Pyšné princezně ztvárnil zrádného rádce a ceremoniáře, ve Fričově havířské pohádce Dařbuján a Pandrhola se představil coby doktor, pídící se po příznacích podivné nemoci Moribundus. Nejvýraznější role na něj ovšem čekala v hudební pohádce Šíleně smutná princezna, v níž se opětovně ocitl pod režijní taktovkou režiséra Bořivoje Zemana. Není snad nikdo, koho by nepobavil jako ceremoniář a vrchní královský obveselovatel Kokoška z Kokoří.
Se stříbrným plátnem se rozloučil rolí zvídavého policisty v Lipského komedii Zabil jsem Einsteina, pánové v roce 1969.
Kromě filmu se Oldřich Dědek uplatnil i v rozhlase a televizi. Ve volném čase se věnoval kreslení a sochařství. Byl prý typickým bohémem, který žil bezstarostně ze dne na den. V pozdějším věku ho však začalo trápit zdraví. Prodělal operaci slinivky břišní, dostal cukrovku a byla mu odejmuta část plic. Musel rezignovat na kariéru a odejít do invalidního důchodu. Zemřel předčasně po komplikacích s cukrovkou a po selhání ledvin dne 5. srpna 1973 v Praze ve věku pouhých padesáti tří let. Zůstala po něm dcera Marcela, která se stala doktorkou přírodních věd.
Zdroje:
