Článek
Vepřová pečeně, knedlík a zelí patří k české kuchyni stejně tak, jako pěnivý pivní mok. Prasátko, které skončilo na vašem talíři, však nemusí vždy být jen to klasické bílé. Své o tom vědí v Přešticích. Právě toto západočeské město proslulo chovem přeštického černostrakatého prasete, lidově zvaného přeštík nebo přeštičák.
Chrochtavá rarita z Přeštic
Strakaté prasátko se zrodilo v druhé polovině 19. století křížením původního staročeského štětináče s plemeny dováženými z Anglie a Německa. Je typické svým černostrakatým zabarvením a klopeným uchem. Ještě v meziválečném období bylo u nás hojně chováno. Jeho maso bylo kvalitní a používalo se především na výrobu tzv. Pražské šunky. Výsekové maso bylo žádáno především v Plzni, Praze a na Chebsku. Selata se prodávala hlavně do severozápadních a jižních Čech. Přeštice tehdy byly významným obchodním místem, kde žila řada řezníků a handlířů s dobytkem. Druhým zmíněným se říkalo hačáci, protože při pohánění prasat používali zvolání hač, hač. Obrat v chovu přeštíků nastal v roce 1928, začal být nežádoucí. Za války došlo dokonce na jeho úplný zákaz. Na jejím konci tak zbylo jen několik málo sedláků, kteří udržovali chov. V roce 1952 se začalo blýskat na lepší časy. Na popud inseminátora Hodana se prase začalo cíleně šlechtit a bylo rozhodnuto o jeho záchraně.
Bohužel maso přeštíka dosahuje nižší jateční hodnoty, má vyšší vrstvu tuku, než konkurenční jateční hybridi, a tak prasátko začalo být z chovu opět postupně vytlačováno. V současné době slouží především jako genetický zdroj. Připomínkou zašlé prasečí slávy je sousoší přeštíků v Přešticích na Pohořku, snad jediný pomník tohoto základu české kuchyně u nás. Plastiku v roce 1957 vytvořil Jaroslav Podmol z Horní Břízy pro zemědělskou výstavu „Plzeňsko – budování socialismu.“, kde byla prvně předvedena expozice přeštických černostrakatých prasat. Pouhých pět let předtím totiž začalo již zmíněné systematické úsilí o záchranu tohoto specifického krajového druhu, které pak v roce 1964 vyvrcholilo uznáním samostatného plemene.
Po výstavě měla být zbořena kašna na náměstí a místo ní tu mělo stát betonové monstrum s vodotrysky a se sochami prasátek uprostřed. Památkáři však „bohulibý“ záměr soudruhů zarazili. Prasátka tak zůstala stát asi čtvrt roku před radnicí. Lidé si z toho ale začali dělat legraci, a tak byla raději přemístěna stranou, do rohu, aby nebyla příliš na očích. Netrvalo dlouho a projížděl-li Přešticemi vlak, průvodčí hlásil: „Kancdorf!“ Když byly letech 1970 až 1975 postaveny kanceláře JZD na Pohořku, slavné sousoší bylo umístěno před tuto budovu. Tam se za kameninovými pašíky můžete vypravit dodnes.
Kdo je přeštický kanec?
A ještě jedna zajímavost na konec. Prasátka vynesla přezdívku nejen samotnému městu, ale i zdejším mládencům. Již více než sto let se jim přezdívá „přeštičtí kanci.“ Jménem všech Přeštičáků odpověděl posměváčkům herec Jindřich Plachta, který do Přeštic jezdil za příbuznými. V bývalé restauraci u Brčků, naproti kostelu, po několika sklenkách vína napsal dne 29. 9. 1942 na zadní stranu obrazu: „Jsem rád, že mě počítáte mezi kance.“ „Ať jsme kanci, jen když nejsme svi….“ „Nazdar, Váš Jindřich Plachta.“
Zdroje:
