Článek
Někdy po roce 1450 se narodil Vilémovi III. Švihovskému z Rýzmberka syn, který dostal jméno Půta. Na konci šedesátých let patnáctého století studoval v Lipsku a podnikl poznávací cestu po Evropě. Vzdělání mu zajistilo kariéru u dvora. Roku 1474, za vlády Ladislava Jagellonského, se stal zemským sudím. Ve službách krále podnikl řadu diplomatických cest. Podílel se také na přípravě Vladislavského zřízení zemského. Významně rozšířil rodový majetek. Patřily mu hrady a města Švihov, Rabí, Horažďovice, Přeštice či Roudnice nad Labem. Podnikl řadu stavebních aktivit. Především se pustil do rozsáhlých oprav hradů Švihova a Rabí.
Půta zlé pověsti
Patřil mezi nejbohatší šlechtice v zemi, kvůli nákladné stavební činnosti ale zvyšoval daně a robotní povinnosti. Stal se neoblíbeným a kolem jeho osoby se vyrojila řada pověstí. Na Práchni se kupříkladu díky němu propadl do země zvon. Půta hrad opravoval a finance si hodlal zajistit od poddaných. Zvon dal postavit do jámy otvorem vzhůru. Poddaní jej měli naplnit penězi. Darovali, co mohli. Zvon se naplnit nepodařilo. Půta pro peníze poslal biřice, kteří přinutili jednu chudou stařenu odevzdat to poslední, co ještě měla. Babička zvon proklela a ten se propadl. Nikdo jej více nespatřil.
Bez výčitek zazdil chůvu
Krutě se Půta starší zachoval k chůvě Babuši a jejím dvěma sestrám. Chůva kdysi malého Půtu neuhlídala v lese. Ztratil se, nebyl k nalezení a ona se ze strachu ukryla. Vilém dal vsadit její sestry a starou matku do žaláře. Podmínky byly kruté a stařena zemřela. Jen co ji pohřbili, z lesa přišel uhlíř a přivedl Půtu. Sestry byly propuštěny, Babuše se vrátila, na příkoří ale její rodina nezapomněla. Čas jejich pomsty nastal v době, kdy se Půta stal pánem hradu a spolu s ním tu žili jeho dva bratři. Sestry mezi sourozence zasívaly svár. Tu upozornily Půtovu ženu, že bratři usilují o majetek, tu Půtu, že se jeho ženě posmívají, tu navedly bratry, že švagrová s nimi pohrdá. Už, už se chystal Půta bratry ztrestat, když si je k sobě povolal umírající purkrabí Šimon. Jeho posledním přáním bylo, aby se usmířili. Bratři Švihovští ve snaze vyříkat si vzájemná příkoří, zjistili, kdo za vším stojí.
Půta neměl slitování. Svolal na hrad hosty, odebral se s nimi ke třem nově vystavěným výklenkům na cimbuří, zbrojnoši přivlekli nebohé ženy a zedníci je tu zazdili. Jen malá okénka jim byla ponechána a byla jim tudy podávána strava.
Opičí daň
Své o Půtově povaze věděli také ve vesnici Hejné. Půta si ze svých zahraničních cest přivezl opici, ta jednoho dne utekla a v lese u Hejné skákala po stromech. Vesničané nikdy v životě podobného tvora neviděli a zhrozili se, že se jim tu usadil čert. Nebohé zvíře lapili, zabili a s úlovkem se šli pochlubit hradnímu pánovi. Očekávali odměnu. Té se jim také dostalo. Rozzuřený Půta na vesnici uvalil speciální opičí daň. Říká se ale také, že si vybral jednoho z hejenských sedláků, přikázal ho zašít do opičí kůže a zavřít do klece, aby mu jeho miláčka nahradil. Nešťastník žil v kleci až do smrti. Dodnes na hradě straší.
Odnesl jej ďábel?
Půta zemřel dne 24. července 1504. Okolnosti jeho smrti byly divné. Svědectví o tom zanechal Jan Ámos Komenský. Okolo hradu se prý strhl obrovský vítr. Půta utekl do sklepení, když nevycházel a ani se neozýval, nechali dvořané otevřít zámek a vstoupili dovnitř. O tom, co tu viděli, neřekli slova. Tělo uložili do rakve a zasmolili víko, aby již mrtvého nikdo neviděl. Co asi tajili? Stopy ďábla?
Půta byl pohřben v horažďovickém minoritském klášteře. Nad jeho hrobem se zanedlouho objevil přenádherný náhrobek s ležící postavou rytíře v brnění. Dodnes nad ním pějí historikové umění ódy. Hůře na tom byly zdejší řeholnice, které pobuřovalo nadměrné mužství kamenného rytíře, nakonec jej prý musel kameník zmenšit.
Zatracený navěky
Daleko hůře ale dopadla Půtova duše. Nenalezla klid. Po setmění se do hradu nikdo neodvážil, neboť se v bráně u druhého nádvoří zjevoval černě oděný muž, který hrozil příchozímu a naznačoval, ať okamžitě vypadne. Je to prý zakletá duše Půty, která v noci hlídá hrad, dokud nebude osvobozena.
Pod hradem žil chudý švec. Pracoval často do noci. A v takový čas se stávalo, že viděl venku za oknem jasné světlo a v tom světle stál na skále smutný černý rytíř. Švec se bál, a tak vždy, když se rytíř zjevil, zhasl světlo a šel spát. Jednou spatřila přízrak ševcova žena. Řekla si, že to bude zakletá duše, která prosí o záchranu. Vyšla ven a řekla: „Chval každý duch Hospodina. Pověz mi, jsi dobrý, nebo zlý duch? A jak tě mohu vysvobodit?“ Rytíř odpověděl: „Jsem duše Půty, někdejšího pána hradu a bloudím tu, dokud mne dobrá žena neosvobodí. Chceš-li mi pomoci, musíš v duši očištěná na Velký pátek, když čtou v kostele pašije, roznést ve své zástěře všechno kamení z hradu tam, odkud bylo vzato.“ Žena pochopila, že Půtu nelze vysvobodit a raději se i s manželem odstěhovala.
Kleinschmidt, Rudolf, Pověsti, báje a zkazky z Rabí a okolí, Sušické listy 1932.
