Článek
„Kozinova věta zní: Lomikare, Lomikare, zvu tě na boží súd…Hin se hukáže!“ Kdo by si na tuto větu z nesmrtelné komedie Cesta do hlubin študákovy duše nevzpomněl. Jméno R. A. Strejka si dnes většina diváků již nepamatuje, když se ale řekne student Peterka, každému se ihned tvář někdejšího herce vybaví.
Jeho život začal tancem
Narodil se jako Richard Antonín Strejček dne 13. prosince 1908 v pražské Libni do rodiny Rudolfa Strejčka a Anny, rozené Noskové. Měl ještě čtyři starší sestry a rovněž staršího bratra Rudolfa.
Již v dětství začal působit v dětském baletním souboru Augustina Bergra a Národního divadla. V patnácti tančil v představení baletu Louskáček. V letech dospívání jej to však stále více táhlo k herectví. S pomocí režiséra Jaroslava Kvapila a herce Bohuše Zakopala se herecky školil ve Vinohradském divadle. Poté působil v operetě kladenského Stálého divadla, Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a v dalších větších městech. Začal také působit jako mladokomik, zpěvák a tanečník. Vystupoval na pražských scénách Velké operety, Červeného esa, holešovické Uranie, Malé operety na Vinohradech a dalších.
Bylo jen otázkou času, kdy si jej všimne film. První malou roličku hosta v baru Inferno dostal již v roce 1934 v komedii Rozpustilá noc. Filmaři si jej záhy oblíbili pro jeho kamarádskou nekonfliktní povahu, elán, temperament a až dětskou hravost a nekomplikovanost. Začali jej hojně využívat pro postavy veselých mladíků a studentů, které hrál dokonce i po třicátém roku svého života. V rozmezí let 1938 až 1939 se uvedl rovnou ve čtrnácti filmových titulech. Byl Tondou Holousem ve filmu Škola základ života, potrhlým studentem architektury Vaškem v komedii Příklady táhnou, a především Tondou Peterkou z Cesty do hlubin študákovy duše.
Šejk Peterka milující rodokapsy
Kdo by si nepamatoval studenta, který o hodinách čte pod lavicí rodokapsy? Ty ho evidentně zajímají více než samotná výuka. Nezapomenutelná je scéna, kdy mu profesor Šeda v podání Miloše Nedbala říká: „Ha, šejk Peterka!“ A on odpovídá: „Prosím, kdybyste mi laskavě řekl, jestli se podařilo Ahmedovi uniknouti!“ Scénárista filmu Jan Kaplan později prozradil, jak to bylo s rodokapsem Žlutý ďábel, který septimán Peterka tak hltal. Šlo skutečně o reálný rodokaps, ale s názvem Nečekané dobrodružství, jehož autorkou byla Dorothy MacLeish, která používala umělecké jméno Dorothy Black. Kdyby filmaři chtěli použít tento originál, museli by autorce zaplatit nemalé peníze. Filmová společnost Elektafilm, která natáčení snímku financovala, byla zásadně proti. Vymyslel se proto fígl. Grafici vytvořili obrázek arabského bojovníka na velbloudovi s názvem Žlutý ďábel a přelepili jím spodní část titulního listu původního rodokapsu. Dokonce přidali i jméno autora, pozorný divák si všimne, že znělo Pierre Mac Larquey. Vzniklo složením jména francouzského herce, které znělo Pierre Larquey, s ekvivalentem jména režiséra Friče, jemuž se říkalo Mac.
Po uvedení filmu do kin byla Strejkova popularita na vrcholu. Ostatně v té době šel doslova z filmu do filmu. Objevil se ve slavném Kristiánovi po boku Oldřicha Nového, se Zitou Kabátovou se setkal v hudební komedii Děvče z předměstí anebo Všecko přijde najevo. Herečka na spolupráci s ním později vzpomínala: „To jsem zrovna přišla jako mladá holka z kláštera a tak jsem byla trochu cudná. Setkala jsem se s Toníkem Strejkou poprvé v Malostranské besedě, kde jsme hráli v pohádkách. On byl ale takovej divokej. Měl krásnou postavu a mně, holce z pensionátu, se hrozně líbil. Byl moc milej, jemnej a dobře vychovanej, ale zároveň jako žihadlo. Dělal neustále nějaké enšpígloviny – zlobil, jak mohl, nebyl ovšem hrubián, takže ty lumpárničky se od něj dobře snášely. Před kamerou jsme se setkali ve filmu Děvče z předměstí, kde hrál mého nápadníka a zpívali jsme spolu dueto. On totiž docela pěkně zpíval. Po létech, když jsem dělala vedoucí kina na Vinohradech, často za mnou přicházel, vždy čisťoučkej a elegantně oblečenej a účastnil se tam řady besed, které jsme pořádali při promítání filmů pro pamětníky.“
Kariéře byl konec
Na počátku čtyřicátých let se ještě Strejka objevil v několika snímcích. Kupříkladu jako student medicíny Jaroslav ve Směrech života, vrchní číšník Pavel v melodramatu Adam a Eva, student Jaromír Tureček v komedii Prosím, pane profesore!, tanečník Burnus v Peřejích a jako reportér v Minulosti Jany Kosinové. Po válce na Strejku čekalo velké zklamání. Filmová sláva byla fuč a na něj zbyly jen estrády nevalné kvality a štěky v angažovaných politických agitkách. Na čas našel uplatnění ještě v rozhlase. Z nastalé situace byl zcela pochopitelně notně rozmrzelý. Na náladě mu nepřidal ani fakt, že po celý život skrýval svoje jedno velké tajemství. Teprve po letech bylo leccos odtajněno v knize Miroslava Graclíka Hvězdy stříbrného plátna - Osudy herců první republiky. „R. A. Strejka se nikdy neoženil, neměl žádné děti a svou homosexuální orientaci tajil, protože třeba za okupace by jej veřejné přiznání, že je gay, mohlo taky stát život. A ke stáru trochu zatrpkl, hlavně proto, že umělecký svět na něj dokonale zapomněl,“ uvádí se v knize. Na to, že se kdysi tak veselý Strejka změnil, vzpomínala i jeho herecká kolegyně Stela Májová: „Když jsme točili Příklady táhnou a študácké filmy byl velmi milý, s velkým smyslem pro humor. Ale pak už jsem se s ním moc neviděla a když jsme se někdy potkali, zdál se mi zatrpklý. Možná proto, že ho ve filmu už neobsazovali…“
V roce 1986 se Strejka ještě naposledy objevil v pořadu Ondřeje Suchého Kavárnička dříve narozených. „Pan Strejka se nakonec nechal přemluvit a pozvání přijal. Bylo to jeho vůbec poslední vystoupení na veřejnosti. Vzpomínám si, jak ovšem ten třídenní pobyt v Ostravě těžce snášel. Jeho sestra byla tehdy zrovna nemocná a on přemlouval režiséra Aloise Müllera, aby ho propustil co nejdřív zpátky domů, do Prahy. Pan režisér mu to přislíbil a Strejka mu v záchvatu vděčnosti políbil ruku,“ napsal později v Pozitivních novinách Ondřej Suchý.
Nebrali jej jako známou osobnost
Strejka žil se svou sestrou ve společné domácnosti. Po její smrti se přestěhoval do garsonky ke svému velmi dobrému příteli Ladislavu Brančovi. S tímto o dvacet let mladším filmovým a televizním scénografem a architektem se seznámil v sedmdesátých letech. Měli mnoho společných zájmů, především je spojovala láska k filmovému řemeslu. Byl to právě tento muž, který se Strejkovi stal největší oporou, když onemocněl rakovinou prostaty. Herec dlouho doufal, že se uzdraví. Nestalo se tak. Zemřel dne 2. září roku 1990. Na jeho pohřeb téměř nikdo nepřišel.
Pomník českým hercům
Urnu s popelem převzal pan Branč. Dlouho žádal, aby ostatky jeho přítele byly důstojně uloženy na Vyšehradě mezi těmi umělci, kteří zemřeli opuštěni. Kontaktoval Nadaci Život umělce, zkoušel uspět i na Ministerstvu kultury. Pokaždé byla jeho prosba zamítnuta s tím, že R. A. Strejku údajně nikdo nezná. Až po letech Strejku ve svém kalendáři pro filmové pamětníky zmínil Aleš Cibulka. Na to záhy zareagoval Jiří Hromada, tehdejší prezident Herecké asociace, který dlouho opomíjený návrh prosadil. Dne 25. dubna roku 2012, dvaadvacet let po smrti, našel někdejší student Peterka konečně klid. Toho dne byla urna s jeho popelem uložena do hrobu označovaného jako Pomník českým hercům na pražském vyšehradském hřbitově.
Zdroje:
