Článek
Francouzský herecký gigant André Raimbourg, kterého svět zná pod pseudonymem Bourvil, dodnes patří k nejzářivějším ikonám zlaté éry francouzské komedie.
Jméno po milované vesnici
André se narodil 27. července 1917 v malé vesničce Prétot-Vicquemare v Normandii. Jeho rodiče byli farmáři. Otec Albert se bohužel na sklonku první světové války stal jednou z obětí epidemie španělské chřipky. Ovdovělá matka Eugénie se s dětmi vrátila do nedaleké rodné vesnice Bourville, kde malý André prožil své dětství. Právě z lásky ke svému domovu si zvolil svůj umělecký pseudonym. Matka se později znovu provdala za místního farmáře Josepha Ménarda. André měl se svým otčímem krásný vztah a miloval i venkovský život. Pomáhal na poli, pásl dobytek. Vše nasvědčovalo tomu, že se vydá ve šlépějích svých předků.
Bourvil
Zálibu našel ale i v umění. Rád se ve škole předváděl před spolužáky a učitelem, bavil je komickými výstupy, obstojně zpíval a hrál na několik hudebních nástrojů. Jeho učitel vlastnil bezdrátový přijímač, což nebylo v té době vůbec běžné. „Zůstává přilepený k reproduktorům rádia celé hodiny a pak se snaží reprodukovat písničky, které slyšel, nejprve na harmonice, než je začne zpívat,“ vysvětluje Pascal Delmotte, autor dvou knih o Bourvilovi. Sám herec na své hudební počátky vzpomínal takto: „Bylo mi deset či dvanáct, když mě začaly fascinovat poněkud frivolnější písně, ale učitel mě vždycky přísně pokáral: ‚Kdepak, takové věci zpívat nesmíš‘.“
Fernandel z Normandie
André se dobře učil a školu v roce 1931 absolvoval s vyznamenáním. Rozhodl se, že se stane učitelem a začal studovat na vyšší škole pro chlapce v Doudeville. Zklamaný přísnými pravidly internátní školy se o dva roky později vrátil na rodinnou farmu. Byl také nezbedným ministrantem a pravidelně pořádal rodinné oslavy, bankety a jarmarky. Miloval komika Fernandela a při těchto příležitostech zpíval jeho písně, které si předělával ke svému obrazu. Netrvalo dlouho a dostal přezdívku Normandský Fernandel.
Jeho rodina čas od času vyrážela na trh do hlavního města kantonu Fontaine-le-Dun a André se právě tady v roce 1943 připojil k dechové kapele. Hrál na harmoniku, akordeon a kornet. Byl opravdu všestranně talentovaný a začínal vážně uvažovat o tom, že se vydá na uměleckou dráhu. Rodina o tom ale nechtěla ani slyšet. Chtěla, aby se živil seriózně. André nátlaku podlehl, vyučil se pekařem a začal pracovat na ulici Louis-Blanc v Rouenu. Spokojený ale nebyl, a nakonec raději utekl do Paříže. V hlavním městě začal sklízet první úspěchy. Pohyboval se v prostředí kabaretů a předměstských kaváren. V roce 1937 narukoval do armády a působil ve vojenských divadlech. Trvalejší uplatnění našel až za války v divadle Alhambra. Začal vystupovat také v rozhlase a v roce 1941 získal první drobnou roličku ve filmu Hvězdné plavby.
Zrození Bourvila
Napodobování Fernadela přestalo být populární, a tak v roce 1942 vytvořil postavu naivního vesnického prosťáčka. Ofinu si sčesal do čela, oblékl černé kalhoty a komickou bundu. A stal se Bourvilem. Jeho bratranec Lucien Raimbourg byl totiž také umělec, chtěl se tedy za pomoci pseudonymu odlišit.
V roce 1943 si vzal za ženu Jeanne Lefrique. Děti si ale z existenčních důvodů dlouho dovolit nemohli. Žili na periférii, v malém pronajatém bytě v sedmém patře. Bourvil se obával, že samotné hraní ho neuživí, pracoval proto zároveň jako instalatér. „Škody, které jsem v tomto delikátním zaměstnání způsobil, se vyrovnají škodám, jež v roce 1910 v Paříži napáchala velká povodeň,“ vzpomínal se smíchem herec.
V roce 1945 se mu začínalo konečně dařit. Složil komickou písničku Tužky, s níž vystupoval na jevišti, v rozhlase a zazpíval ji i ve filmu Oběšencova farma. Další úspěchy na sebe nedaly dlouho čekat. Po válce již natáčel dva i více filmů ročně. Mnozí nechápali, čím to je, že nepříliš pohledný představitel prosťáčků se stal najednou tak velkou hvězdou. Stál za tím patrně fakt, že mnoho filmových tvůrců se za okupace zkompromitovalo spoluprací s německou společností Continental-Films. Běžný občan proto hledal v kině hrdinu z masa a kostí a Bourvil byl přesně tím, koho se dožadoval. Ve skutečnosti to ale žádný venkovský neotesanec nebyl. Naopak se jednalo o kultivovaného muže s obrovským kulturním přehledem. Mimo jiné hovořil několika jazyky a své filmy určené pro distribuci v anglicky mluvících zemích si sám daboval.
Byl strojem na peníze
Obrovský potenciál v Bourvilovi vycítil režisér André Berthomieu, který film považoval především za byznys, nikoliv za umění. Na herce, jenž zajistí komerční úspěch, měl odjakživa nos. Obrovský triumf znamenal hned první společný film, a sice Není až tak hloupý. V roce 1947 do kin přilákal přes šest milionů diváků. Postavu venkovského rolníka Léona Ménarda, jenž se nakonec prosadí jako hudebník v Paříži, si pak Bourvil zopakoval ještě ve filmech Bílý jako sníh a Srdce na dlani.
Bourvil v roce 1953
Dalším režisérem, který mu dal šanci, byl Jean Boyer, rovněž osvědčený komerční tvůrce. Z této spolupráce vznikla adaptace literární předlohy Guy de Maupassanta Mládenec paní Hussonové a komedie o nenápadném úředníčkovi se zázračnými schopnostmi Muž, který prochází zdí. Zájem o herce měli i další režiséři a nabídek na spolupráci přibývalo. Na přelomu desetiletí se Bourvilovi dařilo již tak dobře, že si mohl dovolit přestěhovat se do vlastního a v roce 1950 přivítat do rodiny i prvního syna. Dominique později vystudoval práva a stal se politikem. Druhorozeného Philippa zlákalo finančnictví a dotáhl to na profesuru na pařížské Sorboně.
Bourvil
Klidně byl pouhým nahrávačem
V padesátých letech patřil Bourvil již k nejlépe placeným francouzským hercům, nikdy ale neměl manýry sebestředné hvězdy. Nedělalo mu problém hrát druhé housle po boku jiného výrazného herce. A rozhodně na tom neprodělal. Za svého pašeráka Marcela Martina ve filmu Napříč Paříží, kde hlavní role připadla Jeannu Gabinovi, dostal na festivalu v Benátkách Volpiho pohár za nejlepší herecký výkon.
Bourvil a Gabin
Čtyřikrát si zahrál ve filmech osvědčeného tvůrce dobrodružných historických snímků Andrého Hunebella. Nejprve se objevil coby sluha Plachet ve filmu Tři mušketýři, daleko výrazněji na sebe upozornil jako popletený sluha Passepoil ve slavné adaptaci románu Hrbáč s Jeanem Maraisem v hlavní roli. V Bídnících hrál Thénardiera a v Dietní kuchyni se setkal se svým vzorem Fernandelem.
Dokonalí parťáci
Opravdový průlom a celosvětová sláva přišly ve chvíli, kdy režiséři objevili komediální dynamiku, která neměla obdoby. Bourvil tvořil dokonalý kontrast k jiné francouzské legendě – Louisi de Funèsovi. Zatímco de Funès představoval cholerického, vzteklého a dominantního šéfa, Bourvil byl jeho přesným opakem. Hrál klidného, lehce naivního, ale dobráckého a mazaného společníka, kterého jen tak něco nerozházelo. Jejich společné filmy se zapsaly do zlatého fondu kinematografie.
Dát ty dva dohromady jako ústřední dvojici napadlo režiséra Gérarda Ouryho. Funès Bourvila obdivoval a na spolupráci se velmi těšil, nejinak tomu bylo i u samotného Bourvila. V roce 1964 se tak v exteriérech mezi Neapolí a Bordeaux začal natáčet Smolař. Snímek ale nakonec provázela řada problémů. Oury o dva miliony franků překročil rozpočet, Funèsova žena Jeanne pro změnu nebyla spokojená, že herci nemají ve scénáři rovnocenný prostor. Sláva Louise de Funèse byla teprve v počátcích a nemohla se té Bourvilově rovnat. Měl proto také třikrát nižší honorář. Úspěch filmu byl však neskutečný. Do kin na něj přišlo ohromujících dvanáct milionů diváků a pozitivní ohlasy sklízel i v zahraničí. Oba herci si navzájem před novináři skládali komplimenty a další spolupráci byla cesta otevřená.
Oury přepracoval svůj starší scénář situovaný do dob okupace a světlo světa spatřil Velký flám. Snímek prolomil jedno velké tabu. Válečné téma ztvárnil humorně, to si do té doby nikdo jiný nedovolil. Bourvil svou komikou báječně doplňoval rtuťovitého Funèse. Ten měl v té době již vysoký kredit, a tak honoráře měli oba herci tentokráte stejné. Jednalo se o neskutečný jeden milion franků. Válečná komedie o dvou obyčejných Francouzích, kteří pomáhají sestřeleným britským letcům, se stala neuvěřitelně úspěšnou, jen ve Francii ji vidělo před sedmnáct milionů diváků. Oury chystal další spolupráci, když se ale v roce 1970 sešel s Bourvilem, zjistil, že k natáčení již asi nedojde. Herec nějakou dobu úzkostlivě tajil, že je vážně nemocný a nyní se režisér přesvědčil, že jeho stav je opravdu vážný.
Zdrcující diagnóza
Vše začalo v roce 1967, kdy Bourvil točil komedii Cvokové. Objevil se tentokrát v roli mechanika Duroca, jenž za všechny své peníze postaví speciální bicykl pro švagra, který se má zúčastnit závodu. Nečekaně se však objeví exekutor a chce mu kolo zabavit, proto Duroc neváhá, sedne na velociped a jede na start. Tam je omylem považován za závodníka a tím vlastně přinucen účastnit se závodu dlouhého několik stovek kilometrů.
Bourvil v roce 1964
Bourvil během natáčení spadl s kolem do příkopu. Tehdy se spíše vylekal než cokoli jiného. O dva roky později byl vyšetřen kvůli silné bolesti, kterou považoval za následek nehody. Lékaři u něj bohužel odhalili Kahlerovu nemoc, známou také jako mnohočetný myelom, tedy zhoubné nádorové onemocnění krvetvorby. Vzniká nekontrolovaným bujením plazmatických buněk v kostní dřeni, které pak poškozují kosti, ledviny a brání tvorbě zdravých krvinek.
Prognóza byla strašná. Herec se dozvěděl, že mu zbývá jen několik málo let života. Zpočátku o své nemoci mlčel, protože se obával, že pojišťovny už jeho filmy nebudou podporovat. Čas ale rozhodně nepromarnil. Naplno se vrhl do práce. Zahrál si ve Velkém prádle, ve Velkém šéfovi měl za parťáka hvězdného Belmonda, s Alainem Delonem se setkal v roli vážného a neúprosného policejního komisaře Matteiho v kriminálce Osudový kruh. Jednalo se o jediný film, v němž byl v titulcích uveden pod jménem André Bourvil, a zároveň i o jeho první dramatickou roli.
Vadilo mu, že je považován za prosťáčka
Kdyby mu byl dán čas, patrně by takováto role nebyla tou poslední. Režisér Jean-Pierre Mocky, který s Bourvilem točil například již zmiňovanou komedii Velké prádlo, prozradil, že byl naštvaný a nesnášel, že ho považují za idiota. Říkal, že je umělec a že umí hrát, stejně jako Fernandel, dramatické role. Protože byl ale rolnického původu, byl omezen na role hlupáků. Osudový kruh proto patřil k jeho nejoblíbenějším filmům. Chtěl dokonce koupit divadlo, v němž by uváděl klasický repertoár. K tomu již nedošlo.
Bourvil se snažil pracovat až do konce. Nadále točil navzdory bolesti a vyčerpání. Jeho posledním snímkem se stal Atlantský val. Válečný film měl premiéru v polovině října roku 1970. Diváci aplaudovali ve stoje. Bourvil u toho již nebyl. Zemřel v kruhu svých blízkých ve svém pařížském bytě v noci z 22. na 23. září téhož roku ve věku pouhých padesáti tří let.
Chtěl umřít beze svědků
Jean-Pierre Mocky vzpomínal, že Bourvila potkal pár dní před jeho skonem. Herec se mu svěřil, že chce být ponechán na pokoji a že se veřejnost nedozví, že zemřel, dokud nebude pohřben. Bohužel mu to nevyšlo. Když média zveřejnila zprávu o jeho úmrtí, všichni, novináři, přátelé, lidé z oboru se navalili do jeho domu v Paříži. „Michèle Morgan a Gérard Oury tam byli. Všichni čekali v salonu, Bourvil byl ve své rakvi, v ložnici. Náhle moderátor oznámí, že rakev zavře. Nikdo se nehýbe. Všichni jsou vyděšení. Jeho žena to už viděla a nechtěla to svým dětem vnucovat. Rozhodl jsem se, že ji nenechám zavřít čtyřmi cizími lidmi. Šel jsem. Políbil jsem ho a zavřel rakev. Navěky mi utkvělo v paměti, jak jsem ho viděl takhle zmizet,“ popisoval režisér.
Bourvilův hrob v Mountainville
Ve zmiňovaném Ouryho projektu, filmu Pošetilost mocných, Bourvilovu roli nakonec převzal Yves Montand. Hercova smrt měla smutnou dohru. Manželka Jeanne zahynula v lednu roku 1985 při autonehodě, když jela z Paříže uctít památku na manželův hrob v Mountainville. Herec měl v této vesnici venkovský dům a přál si tu být pohřben.
Bourvil nebyl jen hercem, byl symbolem lidskosti, dobroty a nadsázky. Jeho humor nestárne, protože nevycházel z levných gest, ale z porozumění lidským slabostem. Ať už si dnes pustíte Velký flám potisící, jeho neohrabaný úsměv vás znovu spolehlivě zahřeje u srdce.
Zdroje:
