Článek
Měl v sobě vzácnou kombinaci bezprostředního humoru, dětské naivity a hluboké, téměř hmatatelné melancholie. Jeho kulatá tvář, laskavé oči a mírně rozpačitý úsměv dokázaly během sekundy přeměnit frašku v mrazivě dojemné drama. Hrával průměrné Francouze, milé postavy, hodné naivky, nezřídka ale působící jako osina v zadku.
Komplikované dětství stálo na počátku jeho psychických problémů
Na svět přišel jako Jacques Boufroura dne 6. února 1951 v Tours. Jeho otec Ahmed byl Kabyl, příslušník berberského národa žijícího v horských oblastech severovýchodního Alžírska. V mladí odešel za prací do Francie a usadil se v Tours. „Bylo mu dvacet sedm let. Byl to hezký kluk. Chlap skoro dva metry. Stejně jako mnoho Kabylů nevypadal jako Severoafričan. Měl zelené oči, bledou pleť, hnědé vlasy. Annette Bonnin, šestnáctiletá dívka, která se učila kadeřnicí, se zamilovala do mého otce,“ svěřil tisku Villeretův nevlastní bratr Ahmin Boufroura.
Dívčini rodiče neměli pro vztah pochopení, nedokázali mu ale včas zabránit. Annette přišla do jiného stavu, a protože tehdy nebylo myslitelné, aby byla svobodnou matkou, přiměli Boufrouru, aby si jejich dceru vzal. Byla v šestém měsíci, když stála vedle svého vyvoleného na radnici v Tours. Rodiče se však se situací nehodlali smířit, když bylo budoucímu herci deset měsíců, obvinili jeho otce ze zneužití nezletilé dcery. Dosáhli jeho zatčení a následného rozvodu. Po propuštění se již se synem ani bývalou manželkou nikdy neviděl. Odešel do Paříže a posílal pouze peníze na vzdělání.
Herec v roce 1993
Malého Jacquese vychovával druhý manžel jeho matky, Raymond Villeret, jehož příjmení pak běžně používal. Později do rodiny přibyla dcera Ghislaine. Zatímco otčím se k chlapci choval jako k vlastnímu, matka i sestra mu neustále dávaly znát, že není dost dobrý. Jak se věci ve skutečnosti mají, zjistil Jacques až v době středoškolských studií. Z poměrů, jenž doma panovaly, měl pocuchané nervy.
Měl sportovní talent
Miloval ale také cirkus a ve škole rád napodoboval učitele. Zprvu se ale nezdálo, že z něj jednoho dne bude herec. Byl velmi talentovaným a obratným fotbalistou. Divadlo objevil ve skautském oddílu a záhy nad sportovními zájmy převážilo. Rozhodl se mu věnovat profesionálně. Nejprve navštěvoval konzervatoř v Tours, posléze i tu pařížskou. Stal se součástí hereckých společností a netrvalo dlouho a objevila ho i televize. Odsud to již nebylo daleko do filmových ateliérů. Svůj debut na stříbrném plátně si kulaťoučký herec odbyl v roce 1973. První výrazné role mu svěřil režisér Claude Lelouch. Natočili spolu osm filmů, včetně snímků Dobrák a zlí lidé a Robert et Robert. Za druhý ze zmíněných získal Villeret Césara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli.
Zlom v jeho kariéře přinesla ale až spolupráce s režisérem Jeanem Giraultem, který v něm objevil dokonalého představitele mimozemšťana pro svůj film Zelňačka. Villeret se po boku Louise de Funėse a Jeana Carmeta rozhodně neztratil. Následovala spolupráce s dalšími hvězdnými kolegy. Třikrát si zahrál například s Belmondem, a sice v Mrchožroutech, v Bezva fintě a ve snímku Herci.
Dokonalý blbec k večeři
Další Villeretovou nepřehlédnutelnou filmovou postavou byl nevlastní bratr Adolfa Hitlera Ludwig von Apfelstrudel ve válečné komedii Děda se dal na odboj. Stále se nejednalo ale o roli životní. Tou se stal až François Pignon z komedie Blbec k večeři. Ve hře Francise Vebera herec exceloval nejdříve na divadle, když se autor rozhodl adaptovat ji pro kino, byl tedy jasnou volbou. Jeho Pignon je ministerským úředníkem, jenž má být zlatým hřebem takzvané večeře blbců. Jde o hloupou zábavu nakladatele Brochanta a jeho přátel, kteří si jednou týdně vodí co nejvýstřednější hosty. Jednoho dne si Brochant pozve Pignona, jehož považuje za jasného adepta na vítěze. Večer se mu však nakonec vymkne z rukou.
Jacques Villeret za svého blbce získal druhého Césara. Předvedl, že dlouholetý notorický představitel epizodních rolí dokáže utáhnout celý film. Využil toho především režisér Jean Becker, který herce nejprve obsadil do role rezignovaného Ritona ve filmu Děti z Marais, pak z něj udělal prostého venkovana Joja Pytláka, jenž se rozhodne sprovodit ze světa svoji nesnesitelnou manželku v komedii Zločin v ráji, a nakonec mu svěřil roli vojáka v melodramatu Podivné zahrady.
Světu nerozuměl
Zatímco v profesním životě se Villeretovi dařilo, mimo kamery a divadelní reflektory sváděl těžké osobní boje. Trpěl depresemi, diabetem a dlouhodobým zápasem s alkoholismem, který se podepsal na jeho zdraví. Sám často říkal, že humor pro něj byl obranným mechanismem před světem, kterému ne vždy rozuměl.
Jacques Villeret
V prosinci 1979 se po dvou letech společného života oženil s herečkou a spisovatelkou Irinou Tarasov a vychoval jejího syna Alexandra jako svého vlastního. Manželství ale nakonec neuneslo hercovu prohlubující se závislost na alkoholu a v roce 1998 se rozpadlo. Následně Villeret potkal Seny, ovdovělou Senegalku, jež se k němu po čase vztahu na dálku chtěla nastěhovat natrvalo do Paříže. K tomu ale již nedošlo. Herce dohnala jeho letitá špatná životospráva – alkoholismus a obžerství. Kromě diabetu měl potíže i s játry. Dne 28. ledna 2005 se mu v jeho venkovském domě poblíž francouzského města Evreux udělalo během posezení s přáteli špatně. Zemřel krátce po převozu do místní nemocnice na vnitřní krvácení. Bylo mu pouhých padesát tři let. „Trpěl nemocí zvanou alkoholismus. Věděl, že neustále flirtuje se smrtí,“ řekl po jeho skonu režisér Francis Veber, autor scénáře Blbce k večeři.
Ještě před svou smrtí se Villeret sblížil se svým nevlastním bratrem. „Vídali jsme se často. Svěřil se mi, jak moc v dětství trpěl vykořeněním,“ sdělil novinářům Ahmin Boufroura. „Na konci života mi řekl, že je hrdý na to, že je Alžířan po otci a Francouz po matce,“ dodal.
Skvělý francouzský herec Jacques Villeret je pohřben v Perrusossonu, vedle své babičky z matčiny strany.
roje:
