Článek
Cesta krásné Soni na televizní obrazovku nebyla přímočará. Nejprve se vyučila švadlenou. Disponovala ale opravdu nádherným hlasem a okolí ji neustále nabádalo, aby toho patřičně využila. Opustila tedy řemeslo, učila se zpívat, hrála dětské role v muzikálech v Karlínském divadle a v amatérském souboru Orfeus Radima Vašinky. Po nějaké době příprav úspěšně složila zkoušky na pražskou DAMU. Mezi její učitele tehdy patřili Vlasta Fabianová nebo Václav Voska. „Byla to krásná, bezstarostná studentská léta. Sociální i prospěchové stipendium, takže pro skromňáka peněz jako želez, smažený sýr u Zlaté štiky stál tehdy pouhých 3,50 Kčs! Jezdila jsem tramvají, na každého se usmívala a myslela si, že celý svět je můj,“ vzpomínala na dobu studií v jednom z rozhovorů. Ještě coby studentka navázala také spolupráci s televizí a filmem. Na tomto poli ale nikdy nedostala výraznou příležitost. Jednalo se vždy o vedlejší role.
S Černým divadlem jezdila po světě
Školu dokončila v roce 1973 a přijala stálé angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Netrvalo dlouho a dostala nabídku ze Státního divadla v Ostravě. Odmítla ji, severomoravské město jí připadalo šedivé a smutné. Teprve později jí došlo, že kdyby tehdy souhlasila, její kariéra by se možná vyvíjela úplně jinak, neboť v Ostravě bylo i televizní studio, které skýtalo tamním hercům možnost uplatnit se pravidelně na obrazovce a vstoupit do širokého povědomí. „Jenže já v té době vůbec nepřemýšlela o budoucnosti z hlediska nějakých televizních úspěchů, a navíc bych nepotkala svou libereckou lásku, manžela, se kterým žiju dodnes,“ řekla před časem.
V Liberci strávila tři sezóny a vytvořila několik zajímavých rolí, především mladých dívek a žen. V roce 1977 činohru ale opustila a vyzkoušela si něco zcela jiného. „Můj budoucí manžel hrál v Černém divadle Jiřího Srnce a začali jsme spolu bydlet v Liberci u jeho maminky. Odjížděl vždycky na čtvrt roku pryč, a když se vrátil, tak mi vyprávěl o světě. To se nedalo vydržet. A tak jsem začala hrát v Černém divadle a jezdili jsme spolu. Projezdili jsme kus světa. Nebyla jsem snad jen v Austrálii a v Japonsku,“ popisovala Soňa.
Cesta do televize
Angažmá v Liberci a následné působení v rámci Černého divadla ji na dlouhých osm let vzdálilo pražským divadelníkům. Zmizela tak z očí i mysli. Navázat na přetrženou nit bylo více než těžké. Nezbývalo jí nic jiného než nějakou dobu působit na volné noze. Hostovala v pražských divadlech, jezdila po republice s monodramaty. Začala spolupracovat s dabingem. Svůj hlas propůjčila mnoha slavným světovým herečkám. Další spolupráci navázala s rozhlasem, pro který připravovala a moderovala v rozhlase pořad Host do domu.
„Byla jsem už z toho kočovného a nejistého života unavená. V roce 1989 jsem zaslechla, že byl vyhlášen první svobodný konkurs na televizního moderátora ČST. Konkurs jsem vyhrála a stala se ze mě redaktorka a moderátorka ve zpravodajství. Bylo to jedno z nejintenzivnějších období mého života, byla jsem pohlcena prací. Vymýšlela jsem reportáže, natáčela, stříhala je. Odvysílala jsem na sto padesát reportáží a několik samostatných pořadů. S Mirkou Čejkovou jsme střídavě moderovaly Minuty dne. Moc mě to bavilo, ale po roce a čtvrt intenzivní práce jsem se najednou cítila jako vyždímaný hadr,“ přibližovala své začátky v televizi.
Měla ale štěstí. Bylo jí nabídnuto, zda by se nechtěla stát programovou hlasatelkou. Přijala a teprve ve chvíli, kdy do hlasatelny vstoupila, pochopila, jaké obrovské zátěži jsou denně vystavováni zpravodajci a jak skvělou školou myšlení pro ni tahle práce byla. Hlasatelnu považovala za líbezné a klidné pracoviště. Konečně se také dostala do povědomí diváků. Ti doposud znali především její hlas z dabingu a často psali do televize, kdo je vlastně ta Soňa Dvořáková s tím sametovým hlasem. Nyní to již věděli naprosto všichni.
Z hlasatelny k nim Soňa promlouvala po sedm let. Když skončila, našla si jiné priority. Opět se stala herečkou na volné noze a začala mimo jiné učit moderování na herecké škole.
Zdroje:
