Článek
Její příběh ale není jen o kráse a filmových triumfech. Je to především příběh o odvaze vzít osud do vlastních rukou. Život Sophie Danièle Sylvie Maupu, jak zní její skutečné jméno, nezačal na žádném luxusním bulváru. Narodila se 17. listopadu 1966 v Paříži do velmi skromných poměrů. Otec, Benoît Maupu, se živil jako řidič kamionu. Matka, Simone, rozená Morisset, pracovala v pařížském obchodním domě a posléze v brasserii. Sophie své rané dětství strávila spolu s rodiči a se svým o tři roky starším bratrem Sylvainem v městečku Chelles nedaleko Paříže. Když se v jejích devíti letech rodiče rozvedli, žila s otcem na pařížském předměstí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla stát hvězdou. Moc si ale přála mít se lépe, koupit si hezké oblečení a šminky. Aby si vydělala nějaké peníze, nastoupila do reklamní agentury pro děti a mládež. Odsud ji doporučili režiséru Claudu Pinoteauovi, který právě hledal představitelku hlavní hrdinky do chystaného filmu Večírek. Říká se, že výběr probíhal pod tlakem, komise měla málo času, a tak sáhla po prvních fotografiích. Ať už to bylo jakkoliv, smlouvu získala právě Sophie, které v roce 1980, kdy snímek vznikl, bylo pouhých čtrnáct let.
Dokázala se vzepřít
Filmový příběh vypráví o stejně staré Vic, která hledá lásku a trápí se rozpadajícím vztahem svých rodičů. Sophii role přinesla okamžitou slávu. Diváky uhranula nejen svou přirozenou krásou, ale také neobyčejně výrazným hereckým nadáním. Film měl ve Francii obrovský úspěch, v kinech jej vidělo pět milionů diváků a stal se kultovním. Ze Sophie se doslova přes noc stal idol jedné generace. To už se ale nejmenovala Maupu. Během natáčení jí Claude Pinoteau navrhl, aby si vzala pseudonym a nabídl jí, aby si vybrala ze seznamu názvů pařížských tříd. Chtěla si ponechat alespoň původní iniciály, vybrala si proto jméno Marceau.
Když o dva roky později úspěch zopakovala ve Večírku 2, odnesla si prestižního Césara pro nejslibnější herečku. Nebylo jí ani šestnáct let a na kontě měla víc peněz, než si její rodiče dokázali představit. Honoráře investovala rozumně, koupila si v Paříži malý byt, aby mohla žít samostatně. Úspěch měl ale i odvrácenou stranu. Filmové studio Gaumont si mladou Sophii pojistilo exkluzivní smlouvou na šest let. Chtěli z ní mít dokonalý produkt, věčně usměvavou, sladkou hrdinku romantických komedií. Jenže v těle křehké dívky tlouklo srdce rebelky. Sophie toužila po složitých, dramatických rolích. Chtěla růst, ne stagnovat ve škatulce pro teenagery.
V pouhých šestnácti letech udělala něco, co šokovalo celý francouzský šoubyznys. Rozhodla se ze smlouvy vykoupit. Cena? Astronomický milion franků. Sophie riskovala všechno, co do té doby vydělala, a obrovskou část sumy si musela půjčit. Sama k tomu později řekla: „Jsem dominantní typ a potřebuju mít věci pod kontrolou. Nedělá mi problém nést za ně odpovědnost. Nikdy jsem se nebála dělat rozhodnutí a ráda lidem říkám, co si myslím.“
Role jí přinesl i vztah s režisérem
Tento risk se jí vyplatil. Získala absolutní uměleckou svobodu a dokázala, že není jen rychlokvašenou hvězdičkou, ale silnou osobností. Od teenagerských rolí se odklonila k dramatičtějším a vážnějším projektům. Jmenovat lze například snímek Pevnost Saganne, ve kterém se ocitla po boku takových velikánů kinematografie, jako jsou Gérard Depardieu, Philippe Noiret a Catherine Deneuve. Válečný velkofilm z roku 1984 byl ve své době nejdražším francouzským filmem. Ve stejném roce se Sophie objevila také v u nás velmi oblíbené komedii Veselé Velikonoce. Tentokráte se na place sešla s Jeanem-Paulem Belmondem.
Sophie Marceau a režisér Andrzej Żuławský
Svou image holky z Večírku definitivně pohřbila profesním i životním spojením s režisérem polského původu Andrzejem Żuławským, který byl o dvacet šest let starší. Média jejich vztah propírala, ale pro Sophii to byl klíčový mentor. Pod jeho vedením natočila syrové, psychologicky náročné filmy. V roce 1985 si tak zahrála postavu Mary ve filmu Šílená láska. Sophie s režisérem vydržela žít sedmnáct let a v roce 1995 mu porodila syna Vincenta. V roce 2001 se rozešli.
Mezitím Sophie šla doslova z role do role a měla štěstí na úspěšné projekty. Diváci si jí tak mohou pamatovat ze snímků Policie, Kolem půlnoci, Šauni, Studentka či Mé noci jsou krásnější než vaše dny. Postupně se začala také více věnovat divadlu a na přelomu osmdesátých a devadesátých let jí toto snažení vyneslo Moliérovu cenu pro nejlepšího nováčka. Zaregistrovali ji ale konečně i v zahraničí. V roce 1988 byla jmenována Nejlepší romantickou herečkou na Mezinárodním festivalu romantických filmů. Na počátku devadesátých let se zaměřila především na lehčí komediální role. Jmenovat lze film Fanfan z roku 1993 a o rok mladší D’Artagnanovu dceru, kde si opět zahrála společně s Philippem Noiretem.
Dobyla Ameriku
Zlom v hereččině kariéře nastal v roce 1995. Mel Gibson si ji vybral do role princezny Isabely ve svém historickém eposu Statečné srdce. Gibson tento výpravný epos nejen režíroval, ale sám si v něm zahrál i hlavní roli skotského vzbouřence Williama Wallace, bojujícího proti nenáviděným Angličanům. Marceau hraje francouzskou princeznu, která Williamovi tajně pomáhá a prožije s ním i krátký románek. Herečka tu mohla na plno uplatnit svou znalost angličtiny, kterou mluví plynule stejně dobře jako svou rodnou francouzštinou. Statečné srdce mělo obrovský úspěch, získalo pět Oscarů a Hollywood okamžitě podlehl Sophiině eleganci.
Sophie Marceau v roce 1996
Netrvalo dlouho a zapsala se do filmové historie znovu – tentokrát jako jedna z nejzajímavějších Bond girls. V bondovce Jeden svět nestačí si zahrála Elektru King. Na rozdíl od mnoha svých předchůdkyň nebyla Elektra jen pohlednou ozdobou, ale rafinovanou, chladnokrevnou záporačkou, která pořádně zatopila tehdejšímu agentovi 007 Pierci Brosnanovi. Z natáčení mimochodem unikla historka, že když Brosnanovi příliš nešla jízda na lyžích, Sophie po něm v pauzách s upřímným smíchem házela sněhové koule.
Režiséry si pohněvala
I když jí mohla role v bondovce naplno rozjet kariéru v Hollywoodu, Marceau zůstala věrná nadále především francouzské kinematografii. Tu ale na druhou stranu neváhala kritizovat a časem si také získala pověst charakterově problematické umělkyně. Francouzští producenti ji tak navzdory skutečnosti, že byla v průzkumech opakovaně označena za nejoblíbenější herečku, začali ignorovat. Její poslední velký francouzský film, fantasy thriller Belphegor: Fantom Louvru od Jeana-Paula Salomé, se v roce 2001 dočkal pouze vlažného přijetí.
Sophie Marceau v roce 2018
Herečka se poté přesunula ke komornější kinematografii a sama začala režírovat. Zprvu jí byl ještě nápomocen režisér Żuławský. Toho ale již od roku 1999 podváděla s producentem Jimem Lemleym, s nímž se seznámila na konci roku 1996 při natáčení filmu Anna Karenina. Po rozchodu se Żuławským porodila 13. června 2002 svému novému příteli dceru Juliette. Vztah ale neměl dlouhého trvání. Skončil v roce 2007 poté, co se herečka zamilovala do Christopha Lamberta, s nímž ji svedl dohromady snímek Záhadná neznámá, jehož byla zároveň režisérkou. Láska jí vydržela až do července 2014. Od ledna do listopadu 2016 tvořila dvojici se šéfkuchařem Cyrilem Lignacem. V červenci roku 2020 byl oficiálně oznámen její vztah s divadelním producentem Richardem Caillatem, se kterým vydržela až do roku 2022. Dne 10. května 2023 prohlásila Sophie, že její orientace je sapiosexualita, tedy upřednostňování inteligence před tělesným vzhledem, a že nyní chce žít s inteligentní osobou bez ohledu na její pohlaví.
Bojuje proti krvavým sportům
Kromě hereckých schopností je Sophie Marceau proslulá svou nadčasovou elegancí a bezchybným stylem. Její módní volby byly vždy bezchybné, ať už zdobí červený koberec v oslnivých šatech, nebo si vyjde jen tak na procházku. Její nenucená elegance z ní udělala múzu mnoha renomovaných módních návrhářů a upevnila její postavení módní ikony.
Věnuje se ale také filantropii a charitě. Patří k otevřeným odpůrcům takzvaných blood sports a připojila se spolu s Brigitte Bardot k protestům proti lovu hrdliček v Gironde a býčím zápasům v Provence. Je rovněž velkou ochránkyní přírody a hlavně její milovnicí. Miluje také děti a snaží se jim pomáhat, jak jen může. Stala se tak například patronkou organizace Arc-en-Ciel, která pomáhá sociálně slabým dětem plnit si sny a žít plnohodnotný život.
Sophie Marceau je důkazem, že skutečný šarm nestojí na dokonalém obalu, ale na vnitřní síle. Zůstala svá, nezávislá a hrdá. Možná proto ji Francouzi stále tak bezmezně milují.
Zdroje:
