Článek
Štíhlá drobná hnědovláska se do srdcí diváků zapsala jako Marienka Vaněčková, která se v budovatelské komedii Dovolená s Andělem hrdě hlásí ke své mužské práci řidičky autobusu. Ve skutečnosti tak kladný poměr k režimu neměla, právě naopak.
Baletka, která šla z role do role
Stanislava, nazývaná všemi Stáňa, se narodila v roce 1932 v Praze, kde také vystudovala taneční konzervatoř. Jejím profesním zaměřením byl balet. Když byla ale v prvním ročníku, měla za třídní učitelku primabalerínu Národního divadla Zoru Šemberovou. Ta se přátelila s režisérem K. M. Walló. Tento muž se právě chystal natočit budovatelský snímek z prostředí stavby české mládeže Veliká příležitost a rozhodl se do něj obsadit několik baletek. Stáňa byla mezi vyvolenými. Od té chvíle šla doslova z role do role. Točila vždy o prázdninách, když neměla školu. Objevila se v takových filmech jako Slepice a kostelník, Racek má zpoždění či Plavecký Mariáš. V roce 1952 získala svoji nejslavnější roli řidičky Marienky, do které se ve filmu Dovolená s Andělem zamiluje horník Štefan v podání Františka Dibarbory.
Taneční konzervatoř
V rozhovoru pro časopis Vlasta herečka před časem vzpomínala, že Jaroslav Marvan vůbec nepůsobil jako Gustav Anděl. Byl to skromný člověk, o pauze seděl sám a s nikým se moc nebavil. Dovolená s Andělem je navzdory své dobové poplatnosti nejčastěji reprízovaným hereččiným filmem. Ona sama si ale nejvíce považuje psychologického dramatu Roztržka, ve kterém si zahrála v roce 1956 po boku Václava Vosky mladou ženu, jež velmi trpí zanedbáváním ze strany svého manžela. Neprávem opomíjený snímek je bohužel její jedinou hlavní rolí. Na svého filmového partnera vzpomíná jen v dobrém. Režisér Hubáček se tehdy prý rozhodoval mezi Voskou a Rudolfem Hrušínským. Oba herci se Stáňou dělali fototesty. Nakonec si mohla vybrat, s kým by chtěla hrát. Vybrala si Vosku. „Byl vrozeně noblesní a měl v sobě cosi křehkého. Od mládí jsem nějak dokázala každého odhadnout. Voska mé představy nezklamal. I po skončení natáčení mi ještě dlouho psal přátelské dopisy,“ uvedla v rozhovoru pro Vlastu.
Starala se o malé Korejce
Stanislava Seimlová o sobě tvrdí, že ve filmech ani moc nehrála, chovala se přirozeně a snažila se nevnímat kameru. Filmaři často využívali její skutečné profese. Kupříkladu v Morálce paní Dulské hrála kankánovou tanečnici. Režisér tohoto snímku, Jiří Krejčík, si ji oblíbil a obsadil ji ještě do dvou svých filmů. Ve Vyšším principu měla malou roličku manželky šéfa gestapa a musela hajlovat. Pověstný vztekloun Krejčík na ni ale byl vždy hodný.
Naposledy se Stanislava na plátnech kin objevila v komedii Florián v roce 1961. Ve stejném roce se ještě stačila seznámit i s prací pro televizi a zahrála si v povídkovém filmu Chvíle rozhodnutí. Pak českému divákovi nadobro zmizela.
Krnovský zámek
Její osud nebyl tak růžový, jak by se mohlo zdát z počtu rolí té doby. Po absolutoriu konzervatoře nastoupila do Armádní opery. Soubor si zvolila kvůli Luboši Ogounovi, který jej vedl. Po roce si ji ale zavolali na kádrové oddělení a stroze jí sdělili, aby si sbalila věc a opustila budovu. V rozčilení se vydala rovnou na Hrad do prezidentské kanceláře. Odsud ji poslali do vojenské kanceláře, kde měla sepsat žádost, aby se dozvěděla důvod své výpovědi. Rozplakala se a důstojník jí to raději nadiktoval slovo od slova. Záhy obdržela odpověď, že nedorostla na příslušníka socialistického zřízení a svůj postoj k režimu musí dokázat v Krnově v domově pro korejské děti, které byly v Československu v rámci pomoci válečným obětem. Právě totiž zuřila válka mezi Jižní a Severní Koreou. Krnovský zámek byl plný dětí od šesti do čtrnácti let. Hlídalo je asi třináct mladých lidí. Někteří malí Korejci měli duševní problémy, chtěli utéct nebo si vzít život. Uhlídat je byl horor. Stanislava jednou našla chlapečka, jak se věší na ručníku. Po roce se zhroutila. Doktor jí předepsal dvouměsíční odpočinek.
Od moře už se nevrátila
Odjela za maminkou, která v té době žila na Slovensku a asi po šesti týdnech se vydala do Prahy za Lubošem Ogounem s tím, že již svůj postoj dokázala. Ogoun ji zpátky vzít nemohl, poslal ji ale za francouzskou šéfkou baletu Karlínského divadla Manon Chafour, která ji přijala. V Karlíně pak tančila deset let. V té době se také vdala. Svého manžela lékaře potkala na svatbě jedné kolegyně z divadla. Na svatební hostině v restauraci U Pelikána seděl vedle ní. Během přípitku novomanželům dodal s poukázáním na Stanislavu ještě jednu větu: „Slibuji, že tuto ženu si do roka a do dne vezmu za ženu.“ Jak řekl, tak se také stalo. Za půl roku byli svoji. Manželství ale zprvu fungovalo na dálku. Manžel získal funkci primáře v mostecké nemocnici a pět let jezdil domů jen na neděli. Stanislava přitom stále hrála. Postupem času ale porodila dvě děti. Dcerku Leonku jí hlídala maminka, po narození mladší Moniky již dala v divadle výpověď. Když byly druhorozené dceři tři roky, našla si práci v Ústavu bytové kultury, kde se pořádaly kurzy pro ženy, které chtěly umět vystupovat na úrovni. Stanislava Seimlová je učila pohyb.
Karlínské divadlo
Filmové nabídky sice ještě čas od času přicházely, odmítala je ale kvůli rodině. Když v srpnu 1968 okupovaly naši zemi vojska Varšavské smlouvy, pobývala s rodinou zrovna na dovolené v Dubrovníku. Intuice jí zavelela, aby se domů již nevracela. Chtěla, aby její děti vyrůstaly ve svobodné zemi. Podařilo se jim dostat do Nizozemska, kde pak žila dlouhých třicet sem let. Otevřela si tu baletní přípravku pro děti, a když její manžel zemřel, vrátila se zpátky do vlasti. Žije nedaleko Prahy.
Zdroje:
